Lýkožrout krajinotvorným fenoménem

VÁCLAV SKUHRAVÝ: Lýkožrout smrkový a jeho kalamity

Agrospoj, Praha 2002, 196 stran, 125 obr., náklad a cena neuvedeny

Po letech ideologické války o lýkožrouty a stromy Národního parku Šumava konečně vychází publikace, která tuto kalamitu i její příčiny podrobně a věcně analyzuje. Autor se navíc nezastavuje jen u této slavné, byť zdaleka ne největší „kůrovcové kalamity“. Mapuje též celou historii evropských kůrovcových kalamit a snaží se popsat ekologii i obecné zákonitosti přemnožení lýkožrouta smrkového (Ips typographus).

Sežraná Eurasie

Bezesporu nejpřínosnější částí knihy je úctyhodné kompendium informací o škodách, které napáchal lýkožrout smrkový lesníkům celé Eurasie. Dozvídáme se zde o kalamitních výskytech lýkožroutů ve všech koutech našeho kontinentu až z dob, do kterých sahají paměti hospodářských knih správců panských lesů. Velká část dat je cenná i tím, že pochází ze zdrojů psaných jinak než anglicky či česky, a tedy pro většinu naší anglofonní generace obtížně použitelných. Autor se pokusil vytvořit obraz výskytu lýkožrouta v historické Evropě, přestože věrohodnost výsledku může být značně zatížena povahou zdrojů. Lesnické záznamy jednak bývaly kvantifikovány příliš rozmanitě, jednak jen zřídka podávaly informace o těch méně bombastických přemnoženích – mírných a běžnějších.

Jak funguje kalamita

Dalším cílem knihy je výklad ekologických zákonitostí života kůrovce a kůrovcových kalamit z nashromážděných poznatků. Zde mi ale bohužel nezbývá než přidržet chvále otěže a s použitým způsobem ekologické syntézy si zapolemizovat.

Nemá smysl vytýkat široce pojaté knize drobné chyby, byť jich není málo. Není divu, že při zpracovávání tak širokého oboru člověku utečou výsledky několika studií. Ovšem u témat, jež jsou pilířem problematiky kůrovcových kalamit, je třeba dát větší pozor. K podkladovým datům autor bohužel zaujal spíše vypravěčský než rigorózní přístup, a ten nevyhnutelně vedl k jejich subjektivnímu výběru, výkladu i použití. Takové podklady spolu s mechanistickým přístupem k přírodním dějům a příliš vágním přihlížením k časovým i prostorovým škálám pak bohužel vedou k závěrům, jež jsou přinejmenším málo důvěryhodné. Nedá mi to, abych proti takto vytvořeným zásadním hypotézám nevznesl několik námitek.

Na podstatnou otázku, proč se kalamity někde odehrály a jinde nikoliv, autor odpovídá pomocí teorie původního a nepůvodního rozšíření lýkožrouta smrkového – kde jsou smrky a lýkožrouti odjakživa, tam je lýkožrouta hodně a je nebezpečný. Pojem nepůvodní rozšíření je však třeba lépe definovat, a definice se pak držet, jinak bohužel vzniká řada pochybností. Možná má autor na mysli soudobé antropogenní rozšíření smrku a s ním i lýkožrouta. Znamená to tedy, že na místech, kde smrky vysázel člověk, je lýkožrouta málo a neškodí? Pokud lidé někde prvně zasadili smrky před padesáti lety, není přece divu, že zde lýkožrouti nejsou (nemají co žrát). V takovém případě ani není nutno nevýznamnost způsobených škod vysvětlovat. Pokud jde ovšem o rozšíření smrku (a tím i kůrovce) starší než jedna generace lesa, neřku-li o rozšíření před působením člověka, pak se zákonitě naskýtá otázka: Jak dlouho se musí organizmus na lokalitě vyskytovat, abychom ho chápali jako původní a aby směl škodit?

Víme, že během glaciálů, a hlavně po nich lýkožrout následoval živnou rostlinu všude, kam se rozšířila. Tyto pohyby celých populací lýkožrouta jsou stále zapsány v genetické příbuznosti jednotlivých populací. Míra příbuznosti nám říká, že na většině evropského území, s výjimkou Skandinávie, jsou lýkožroutí populace překvapivě promíchány. Migrace lýkožrouta totiž neznamená jen přelety mezi šumavským a bavorským národním parkem. Znamená tisíce let přelévání vln miliard jedinců po celé Evropě. Autor sám uvádí údaje o šedesátikilometrových přeletech jednotlivých brouků. Historie lýkožrouta je jistě podstatně starší, než jak ji čteme ze záznamů lesních hospodářů, a je zde proto třeba brát v potaz odpovídající škály času i prostoru.

Rozsáhle a zcela správně se poukazuje na fakt, že i přes intenzivní výzkum nedokážeme uspokojivě definovat okolnosti, které vedou k ukončení gradace. Autor se však snaží tyto otázky řešit teorií „vnitřního faktoru populace“. Myšlenka je shrnuta: „Zdá se, že v některých případech se uplatňuje nějaký vnitřní, dosud neznámý faktor, který ovládá lýkožrouta smrkového na místech značně vzdálených…“ K tomu je třeba namítnout, že odpovědný jistě nebude jeden univerzální faktor, nýbrž souhra nejrůznějších, často náhodných vnějších okolností. To potvrzují mnohé studie, stejně jako řada údajů uvedených v této publikaci. Záhadným vnitřním faktorem autor vysvětluje také periodičnost kalamit a jejich předpovídatelného ukončování. Po přečtení knihy si však čtenář klade otázku: Existují skutečně nějaká pravidelná ukončení kalamit? Jsou přece takové kalamity, které se po léta valí Evropou či ruskou tajgou a ne a ne se zastavit. Vedle toho jsou pak stovky těch malých, které trvají jednu či dvě sezony, a do autorova seznamu se ani nedostaly. Značnou část uvedených velkých kalamit neukončil žádný „vnitřní faktor“, ale teprve tisíce feromonových lapačů, psí počasí nebo jejich kombinace. Leckteré skončí prostě tehdy, když dojdou vhodné smrky. Nutno říci, že v případě vztahu lýkožrouta smrkového a lesa mají ekologové pohřbívající myšlenku samoregulovaného ekosystému zcela jistě pravdu.

Na autorovu otázku, proč se kalamity vyskytují v pravidelných intervalech, bych odpověděl podobně jako v předchozím odstavci – kalamity se pravidelně nevyskytují. Autor sám uvádí, že přemnožení údajně trvají 3–11 let (na jiném místě knihy až 30 let) a opakují se po 7–14 letech. K použití takových čísel (a mnoha jiných podobného rázu) jako důkazu pravidelného výskytu jsem poněkud skeptický, zvlášť když nic nevíme o prostorové dimenzi. Vypadá to totiž jako snaha třídit krásně stochastické přírodní jevy tak, aby to vyhovovalo naší představě o řádném mechanizmu moudré přírody.

Lýkožrout utváří Šumavu

Je velmi užitečné, že se konečně objevuje ucelený přehled čísel a událostí na pozadí jedné z nejslavnějších českých bitev s přírodou poslední doby – kalamity v Národním parku Šumava. Je užitečné i to, že se autor nezastavil jen u ní, ale ukázal, jak velký rozsah měly ostatní kalamity, jež v Čechách probíhaly v téže době. Ty, o kterých média nepsala a zmatený národ se na ně neptal. Samotného mě překvapilo, že ve skutečnosti představovaly stromy vytěžené ze Šumavy v letech 1991–1999 pouhou desetinu množství kůrovcového dřeva vytěženého z celé České republiky. Také přesně citované projevy odpovědných činitelů z Národního parku Bavorský les, postoje rakouských politiků a podrobný popis průběhu kalamity na druhé straně hranice jsou údaje, kvůli kterým stojí za to si tuto část knihy přečíst.

Musím se ovšem zastavit u autorova hodnocení politických bojů o postup proti šumavské kalamitě. Zcela správně je uvedeno, že kampaň byla zčásti sérií nepodložených dojmů a ukvapených rozhodnutí. Nespravedlivé a těžko pochopitelé je ovšem nařčení z neodbornosti pouze té strany, které odporovala zásahům. Poslední kapitolka, která se zvrhla v kritiku Hnutí Duha a mentorování o pravdě ve vědě, knize opravdu nesluší.

Autorovo tvrzení, že pro zastavení kalamity stačilo obejít protesty a vykácet nezbytné množství smrků včas, mi připadá nepoctivé. Vždyť o pár stránek dál čteme, že zdravotní poškození horských porostů Šumavy bylo značné i podle družicových snímků. Není právě tohle příčinou celého problému spíš než „bulvární články několika pracovníků Akademie věd“?

I o kýžené tváři Šumavy by bylo užitečné vést širší diskusi. Přirozenost a krásu autor nepřiznává ničemu jinému než hustým neměnným hvozdům staletých velikánů. Přitom dnes stále častěji slyšíme, že příroda před příchodem sekery a rádla vypadala docela jinak. Dnes je těžké si představit, že se i naším územím každoročně přelévala stáda býložravých kopytníků, jak tomu bylo např. v Severní Americe a stále ještě je na afrických savanách. Už neznáme požáry, které dosud pravidelně zachvacují obrovská území sibiřské tajgy. Ta příroda, kterou my už vlastně neznáme, působí na mnohem větších měřítkách, než na jaká jsme zvyklí z našich zoraných a odvodněných kulturních stepí. Opravdu by tyto síly uchovávaly na Šumavě výhradně hluboké hvozdy?

Rozsáhlé severské boreální lesy mají tendenci vyvíjet se podle velkého vývojového cyklu, v němž se střídají období vysokých lesů, celoplošného rozpadu a přechodného lesa s účastí listnáčů. Pro lesy v teplejších oblastech je zase typický malý vývojový cyklus, tvořící spíš mozaikovitý lesopark. Horské lesy šumavského formátu měly pravděpodobně trochu obojího, ovšem dnes jim nutíme pouze cyklus velký. Bylo by proto spíš s podivem, kdyby se v lese, který vypadá jako tajga, žádná kůrovcová kalamita nekonala. Otázka tedy nemá znít jak zabránit kůrovcovým kalamitám, protože ty jsou v horských lesích stejně patřičné jako hřadující tetřevi. Otázka zní, do jaké míry jsme ochotni povolit přírodě okovy. Chceme-li mít temné hvozdy, budeme muset s obrovskými náklady potlačovat jejich nerozlučnou část – armády lýkožroutů. Chceme-li upřímně přírodu bez zásahů, vraťme jí stromy, které jsme jí vzali, kopytníky a vlka, a uvidíme.

Chránit nejen les, ale celou krajinu

Šumava je svou značnou rozlohou poměrně zachovalé přírody a minimálním zalidněním vynikajícím kandidátem na oblast, kde si můžeme dovolit chránit přírodu bez přetvářky, se vší její silou a zvůlí. Chránit nikoliv jen les, nýbrž celou krajinu i s jejími procesy.

Při shrnujícím hodnocení knihy bych zvolil potlesk za zpracování úctyhodného množství literatury pro faktografická témata. Tyto informace by neměly chybět v žádné knihovničce zájemce o užitou entomologii, lesnictví či historii krajiny. Případné čtenáře však musím varovat před přílišnou důvěrou v autorovu analýzu těchto údajů a jejich syntézu v ekologické poučky. Fenomén kalamit lýkožrouta smrkového je vtěsnáván do konceptu stabilního mechanistického ekosystému, často bez definované dostatečné časové škály a jednotných geografických měřítek.

Nevyhnutelným výsledkem jsou pak charakteristiky, které nejenže se vyskytují v menšině případů, ale i tehdy je obtížné je smysluplně definovat. Na základě takových konstruktů je každá snaha pečovat o Šumavu marná.