Kdo nemá duši z hadrů

Zatímco většinu vadných lidských orgánů lze vyjmout, změřit, rozpitvat a detailně prozkoumat, lidská duše se zkoumá obtížně. Ne že by to vůbec nešlo – to by v minulosti nevznikly obory dušesloví, duševěda, dušezkum či dušezpyt, předchůdci psychologie a psychiatrie. Nemůžeme-li duši vzít do ruky a změřit, pokusme se ji aspoň „uchopit“ slovy. Ta duše, o níž mluvíme (ř. psýché, lat. anima), je samostatná podstata lidské bytosti. Podle mnoha náboženství je nesmrtelná (odtud zvyk otevřít okno nebožtíkovi, aby jeho duše mohla odejít). Starořecká představa o duši vycházela z toho, že život uniká z těla zároveň s posledním dechem, tudíž je duše neviditelná a nehmatatelná (psýché i anima znamenají tolik co dech, životní síla). S myšlením a cítěním neměla tato duše nic společného. Vedle toho existovala v jiných indoevropských kulturách (např. u starých Germánů) představa duše jakožto stínového obrazu zemřelého, tedy ducha (Geista), který se krom třepetání nad zemí nemusí ničím lišit od své živé předlohy. Slovanská duša, jak jste již zjistili sami, se etymologicky odvíjí od té první představy (dechu, závanu), významově se však obohatila.

Vedle duše-podstaty existuje duše-vědomí (a podobně i duch) jakožto schopnost myslit a cítit (psychika). Svět ostatních duší, jako jsou duše demografická, popř. duše bezová či gumová (nahuštěná vzduchem), pro tentokrát vynecháme. Vrátíme se k duši-podstatě a navzdory všem fyzikálním zákonům se ji pokusíme „změřit“, „zvážit“ a „analyzovat“ v (jazykové) laboratoři.

V inertním stavu nedává duše o svých rozměrech vědět, ale jakmile přijde trápení, pořádně se souží (neboli zúží se, ba přímo je do úzkých vháněna). Jestliže na duši udeří strach, pak se buď celkově zmenší (je z ní dušička malinká), nebo se vertikálně přemístí (podle nátury se pozdvihne k Bohu či spadne do gatí). Při hrozbě smrti se duše ocitá na jazyku. Naproti tomu duše napříč (místo vzpříčení lidová rčení nespecifikují) nebo duše v lokti představuje dlouhé přežívání v agonii.

Tak jako soužení působí na duševní rozměr, ovlivňuje toužení (alespoň svou jazykovou podstatou) duševní „hmotnost“. Zatímco romantická literatura předkládala touhu značně rozevlátou, stará slovanská toga představovala obtíže, nějaký napjatý stav či tíhu (viz tog – tvrdý, tuhý; tęg – těžký). Zkusme ještě, jak duše reaguje na tepelné podněty. Základní teplotu nezměříme, nicméně je jazykově zřetelné, že teplo dělá duši dobře, hřeje ji (s plameny už je to sporné, známe jak duše zapálené, tak duše sežehnuté). Pokud jde o optimální obsah vody v duševní sušině, lidová rčení si poněkud protiřečí. Mít navlhlou duši znamená být opilý, ale mít zaschlou duši taky není příjemné (říká se to o velmi starých lidech, kteří nemohou zemřít).

Z hlediska zbarvení teoreticky rozlišujeme duše bílé a černé, ale v přírodě se, pokud vím, v čisté podobě nevyskytují, co duše, to kříženec. Materiálový výzkum zatím na základě rčení dospěl k závěru, že kdo nemá duši z hadrů, ten nelže, ale dosud neurčil duševní materiál teoreticky předpokládaných pravdomluvných, statečných jedinců. Dále jsme se domnívali, že kožní porost může zimomřivé duši prospívat (mít dušičku v peří znamená mít čisté svědomí), jenže co platilo o ptačím „kabátku“, nepotvrdilo se u savčího (mít duši chlupatou znamená být hloupý).

Při pohledu na svět si lze občas povzdechnout, do čeho to pámbu duši strčil. Na druhou stranu lze tu a tam zaznamenat, jak nezlomný duch­spiritus stoupá k výšinám, aniž je špiritusem stimulován. Duši lze ztratit, upsat ďáblu, nejhorší však je vůbec žádnou nemít. Dokud ji člověk má – a ne zrovna hadrovou – dá se mu do ní promluvit, sáhnout, ale také ho na duši pohladit.