Žraloci z hlubin karpatských pohoří

Území Čech a Moravy má z hlediska geologické stavby Evropy výjimečné postavení. Nachází se totiž v místě styku dvou různě starých geologických systémů – prvohorního Českého masivu a třetihorních Západních Karpat. Český masiv tvořil jižní okraj evropského kontinentu Laurasie a byl omýván mořem Tethys (nazváno bylo podle řecké bohyně vod). V oblastech přibližně na východ od dnešních moravských úvalů ve směru od Znojma po Ostravu se tehdy rozléhalo širé moře (obrázek). Jak se Laurasie a africko-arabská deska Gondwany přibližovaly, moře se postupně zužovalo. Tato kolize vyvolala horotvorné procesy, při nichž se za nepředstavitelných tlaků v zemské kůře přesouvaly obrovské masy hornin, které daly vznik pásemným pohořím od Atlasu přes Pyreneje, Apeniny, Alpy, Karpaty až po asijská pohoří od Kavkazu po Himálaj.

Naše Karpaty ukrývají mnohá tajemství o životě v třetihorním moři, jehož pozůstatky ve fosilní podobě nacházíme na povrchu. Na četných lokalitách Ždánického lesa, Moravskoslezských Beskyd a Hostýnsko-vsetínské vrchoviny (tj. takzvaných flyšových Karpat) byly objeveny fosilie, k nimž patří např. nejstarší známé hlubinné ryby se světelnými orgány a mnoho dalších, pro nás exotických druhů (Vesmír 72, 662, 1993/12). Mezi nalézanými fosiliemi se vzácně objevují zbytky – většinou zuby – mnoha zajímavých žraločích druhů, např. žraloka šotka nebo dvacetimetrového žraločího predátora Carcharocles megalodon.

Fosilní žraločí zuby zaujaly už antické učence. Plinius starší (23–79 n. l.) je pokládal za zkamenělé lidské jazyky, které padaly z nebe při zatmění Měsíce. Ve středověku se používaly proti otravě jedem.

Legendami jsou žraloci opředeni dodnes. V těch, kdo je neznají, vzbuzují žraloci strach, zatímco oceánologové a znalci je obdivují. Setkáme se s nimi ve všech mořích a oceánech, od největších hloubek po mělčiny, a žijí dokonce i ve sladkých vodách.

Připomeňme si, že žraloci mají chrupavčitou kostru (chrupavka však je v tomto případě zpevněna anorganickými solemi). Jejich několik řádů patří do třídy paryb a jsou označováni za „živoucí fosilie“, neboť při jejich vývoji nedošlo k výraznějším změnám. Archaický vzhled jim dává srpovitá a často asymetrická ocasní ploutev, výrazná hřbetní ploutev, spodní ústa a několik žaberních otvorů. Nemají vyvinutý plynový měchýř ani plíce. S jejich „primitivním charakterem“ kontrastuje živorodost některých druhů.

Většina žraloků má velmi ostré „zuby“, které se během života pravidelně obměňují. Vznikají na vnitřní straně dentální laminy. Řady zubů se při růstu posunují jako rolující se koberec směrem na čelistní hranu, kde nahradí řadu předcházející. Nejstarší známé zbytky žraloků jsou izolované šupiny ze svrchního siluru (Vesmír 82, 77, 2003/2), avšak hlavní rozvoj proběhl až v devonu. Nové rozšíření moderních skupin žraloků se odehrálo v druhohorách. U většiny fosilních druhů známe jen zuby – jejich chrupavčitá kostra zkameněla málokdy. Hlavním problémem při určování fosilních zubů je heterodontie (zuby se výrazně liší buď na jedné čelisti, nebo jsou na horní čelisti utvářeny jinak než na dolní). Různost žraločích zubů je výrazem vysoké závislosti na druhu potravy.

Výčet nejdůležitějších žraločích druhů vyskytujících se v moravských mořských sedimentech není samozřejmě konečný. Stále nové nálezy zkamenělých zbytků nás nenechávají na pochybách, že mnozí dávní obyvatelé třetihorního moře dosud čekají na svého objevitele.

Z třetihorních moravských sedimentů Západních Karpat představujeme 12 druhů žraloků, patřících do 4 (z celkového počtu 13) řádů.

Řád: Šedouni – Hexanchiformes

Žralok rodu Chlamydoselachus. Jediný fosilní zub byl nalezen u Bystřice nad Olší ve Slezských Beskydech. Fosilie jsou velmi vzácné. Známe je ze svrchní křídy Afriky, Indie, Severní Ameriky a Evropy.

Jeho příbuzný, dosud žijící druh žralok límcový (Chlamydoselachus anguineus), je pokládám za „nejprimitivnějšího“ žraloka. Připomíná spíše svého starého (350 milionů let) příbuzného, devonského žraloka Cladoselache než současný druh paryby. Žije až v tisícimetrových hloubkách, a možná proto nepodléhal selekčním ani adaptačním tlakům. Je hojný v Atlantském, Indickém a severním Tichém oceánu. Dosahuje délky 2 m a jeho štíhlé, protáhlé tělo má hřbetní ploutev umístěnou v blízkosti ocasní ploutve. Žaberní oblouky jsou kryty kožními záhyby – odtud název límcový. Je živorodý.

Žralok rodu Heptranchias. Zajímavě vyhlížející pilovité zuby z Beskyd a předhůří Chřibů představují nejstarší evropské fosilní záznamy. Na světě existuje jen několik lokalit: eocén Severní Ameriky, oligocén Venezuely, Japonska a miocén Itálie. V horní čelisti jsou zuby vysoké s úzkými hroty, přizpůsobené k trhání a přidržení kořisti, v dolní čelisti zploštělé pilovité zuby, které slouží k řezání (obrázek).

V dnešních mořích žije jediný druh – žralok sedmižábrý (Heptranchias perlo). Má dlouhé (1,5 m) štíhlé tělo s úzkou hlavou a zašpičatělým rypcem. Jeho charakteristickým znakem je jediná hřbetní ploutev. Je rozšířen ve všech oceánech teplého pásma v hloubkách až 800 m. Vyskytuje se i ve Středozemním moři (obrázek).

Řád: Ostrouni – Squaliformes

Ostroun rodu Squalus. Fosilní zuby se našly na třech moravských lokalitách: Moutnice, Litenčice a Bystřice nad Olší.

Na rozdíl od předcházejících dvou žraloků je ostroun dobře znám. Je to poměrně malý žralok, který nemá anální ploutev; jeho dvě hřbetní ploutve mají silně vyvinuté ostny. Jeho deset druhů je rozšířeno po celém světě (s rozdílnými hloubkovými nároky). Ostroun obecný (S. acanthias) žije i ve Středozemním, Černém a výjimečně i Baltském moři. Některé druhy se vyskytují v hloubkách až 900 m, jiné žijí v oblastech příbřežního pásma (litorálu). Pohybuje se v hejnech až o 1000 jedincích. Je pokládán za škůdce, napadá ryby v sítích.

Žralok rodu Echinorhinus. Na Moravě je znám z Moutnic, Bystřice nad Olší a Litenčic. Podle fosilních nálezů bylo z různých koutů světa popsáno kolem 15 druhů (od křídového stáří).

Žraloci rodu Echinorhinus mají dvě hřbetní ploutve, anální ploutev chybí. Jejich kůže je pokryta mnoha dermálními ostny. Dosahují délky až 2 m, žijí v hloubce 400 až 900 m. Olej z jejich jater je v Jižní Africe velmi ceněn jako medikament.

Řád: Obrouni – Lamniformes

Žralok rodu Carcharias (starší názvy Odontaspis, Synodontaspis) je hojný zejména v sedimentech mladších třetihor, ale znám je i ze starších třetihor. Přední zub byl nalezen na lokalitě Litenčice. Ve fosilním stavu se velmi často vyskytuje v neogenních moravských sedimentech karpatské předhlubně a vídeňské pánve.

Všechny zuby žraloka skvrnitého (Carcharias taurus) jsou na obou čelistech velmi ostré a špičaté, uzpůsobené k lovu rychlých ryb. V minulosti byl mylně pokládán za lidožravého, nyní je v mnoha oblastech chráněn. Dosahuje délky až 5 m. Žije při dně v mořích teplého a mírného pásma (včetně Středozemního moře) v hloubkách do 200 m.

Žralok šotek (Mitsukurina) představuje výjimečné svědectví o životě v hlubinách Karpat. Jméno si vysloužil podle svého bizarního vzhledu (obrázek).

Když byl na konci 20. století vyloven jeho dnešní příbuzný žralok šotek (Mitsukurina owstoni), byl vědecký svět šokován. Do té doby byl znám pouze z druhohorních sedimentů (příbuzný rod Scapanorhynchus je znám dokonce z české křídy) a byl pokládán za vyhynulý druh. (Jeho příběh je podobný příběhu latimerie.) Dosahuje délky až 3,5 m, žije v hloubkách pod 500 m. Přední část jeho hlavy je přeměněna v hrotovitý kýl, zatímco tlamu má pokleslou. Je rozšířen od Japonska po Atlantský oceán.

Žralok rodu Cetorhinus je ve fosilním stavu znám díky velmi hojným nálezům kosterních žaberních elementů – branchiospinů. Byla jimi vybavena vnitřní strana žaberních oblouků. Pomocí tohoto speciálního aparátu žralok filtruje plankton podobně jako někteří kytovci. Branchiospiny se každým rokem obnovují, a není tedy divu, že se hojně nacházejí i ve fosilním stavu. Jejich báze je bočně stlačená a má tvar čepele, z níž vybíhá dlouhý, štíhlý, zploštělý osten. Je znám od eocénu až po současnost a ve fosilním stavu byl zaznamenán v Evropě, Severní Americe a Japonsku (obrázek).

V dnešních mořích tento neškodný žralok veliký (Cetorhinus maximus) dosahuje pozoruhodných rozměrů (až 15 m délky a 4 t hmotnosti).

Liškoun rodu Alopias. Je zastoupen poměrně vzácnými nálezy zubů z moravských lokalit Křepice, Litenčice a Bystřice nad Olší. Ve fosilním stavu se nachází v paleogénu mnoha koutů světa.

Tři druhy rodu liškoun jsou známy především z evropských moří. Poznáme je podle velmi vyvinutého horního laloku ocasní ploutve a dlouhých prsních ploutví. Ocasní ploutev využívá k lovu ryb žijících v hejnech, které si nahání dohromady. Živí se především pelagickými rybami, jako jsou sledi a makrely. Je živorodý, dosahuje délky až 6 m a žije ve větších hloubkách tropických, subtropických i mírných pásem. Pro člověka není nebezpečný.

Žralok rodu Isurus. Jeho zuby jsou nalézány v sedimentech od svrchního paleocénu Evropy, Afriky, J. a S. Ameriky i Austrálie (obrázek).

Žralok mako (Isurus oxyrinchus) má zuby v obou čelistech stejné; jsou velmi štíhlé, špičaté, s hladkými okraji bez postranních zoubků při základnách. Slouží především k trhání kořisti. Tělo je protáhlé (dlouhé až 3 m) a vřetenovité, s dlouhou zašpičatělou hlavou a kuželovitým špičatým rypcem. Jeho hřbet je modravý a břicho bílé. Patří k žralokům, kteří mají téměř symetrickou obloukovitou ocasní ploutev. Je to jeden z nejrychlejších žraloků vůbec, je velmi nebezpečný, napadá lodě i plavce. Je rozšířen po celém světě.

Žralok Carcharocles megalodon. Zuby jsou velmi známé svou velikostí – mohou dosahovat až 15 cm výšky. Vysoká korunka trojúhelníkovitého tvaru má typické pilovité ostří. Báze kořene je široká a masivní, víceméně pravidelně vykrojená do dvou laloků (obrázek).

Carcharocles, předchůdce dnešního žraloka bílého (Carcharodon carcharias), měřil podle odhadů až 20 m a byl bezesporu největším dravcem třetihorních moří ve všech koutech světa. Existují dohady, že tento obrovitý žralok nevymřel a dodnes žije někde v hlubinách oceánů.

Řád: Žralouni – Carcharhiniformes

Žralok rodu Hemipristis. Poprvé byl popsán na základě fosilních zubů, které mají vysokou zoubkovanou trojúhelníkovou korunku, ohnutou směrem do zadní části čelistí. Vyobrazený zub pochází z boční strany horní čelisti. Kořen je vysoký, má výraznou rýhu, v jejímž středu je zřetelný otvor. Zuby jsou nalézány v třetihorních sedimentech (středního eocénu až pleistocénu) Evropy, Severní a Jižní Ameriky, severní a západní Afriky, Indie a Indonésie (obrázek).

Dnes žijící velkookatec indický (Hemipristis elongatus) dosahuje délky kolem 2,4 m. Vyhledává mělké vody a je hojný v severní části Indického oceánu.

Žralok rodu Galeocerdo. Je zastoupen bočními zuby typického trojúhelníkovitého tvaru se širokým kořenem a poměrně vysokou korunkou, která je ohnuta směrem k zadní čelisti. Přední zuby bývají vzpřímenější než u ostatních žaloků. Ve fosilním stavu je znám ze sedimentů Evropy, Severní a Jižní Ameriky, severní, západní a jižní Afriky, Indie, Japonska počínaje spodním eocénem (obrázek).

V dnešních mořích žije jediný druh – žralok tygří (Galeocerdo cuvier).