Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Věda mezi hraním a zahráváním

 |  5. 3. 2003
 |  Vesmír 82, 123, 2003/3

Krajně nepříjemné je zjištění,

že věda je v mnohém plodem hněvu a lenosti.

Petr Piťha

Přelom století, dokonce tisíciletí, nás celkem očekávatelně obdařil rozličnými úvahami a soubory úvah o stavu rozličných sfér lidského konání, a to v jaksi širší perspektivě. O jednom takovém souboru jsem zde už jednou psal, 1) druhý vydalo nedávno Vysoké učení technické v Brně (viz recenzi: Vesmír 82, 131, 2003/3).

Z prvého mi dovolte ocitovat poslední větu našeho (Třeštíkova a mého) úvodu: „Sebereflexe společnosti je neustálý dynamický proces, který se soustředí jednou na to, jindy na ono, jednou s přídavkem hrdosti, jindy smutku, jednou s vytyčením další cesty, jindy jen jako podnět k zamyšlení. Uvádět tento proces do pohybu je povinností každého z nás.“ V druhém souboru jsem našel a z kontextu vytrhl dnešní motto.

Začněme u oné chválené sebereflexe společnosti: náš citát zní snad poněkud nadneseně (ač neskrývá snahu editorů učinit ctnost z nouze o souhlasné nadšení přispěvatelů). Ať tak či onak, já jsem o prospěšnosti jakékoliv sebereflexe přesvědčen.

Schopnost sebereflexe, uvážlivého zahledění se do zrcadla, typicky a původně přisuzujeme jednotlivému člověku. Avšak proč ji nepojmout i jako schopnost společnosti jakožto celku, aniž by to bylo míněno jen jako parabola? Však se často hovoří o chování lidské společnosti či aspoň některé její části stejnými slovy jako o chování jednotlivce (samo slovo „chování“ je příkladem). Společnost je živý organizmus – může být zdravá nebo nemocná, vztahuje se ke své minulosti, starostlivě zírá do budoucnosti, vyvíjí se, učí se, nabírá rozum.

Nabírá rozum. Co to je? Od osvícenství žijeme – aspoň v této části světa – ve „vědní“ společnosti: společnosti, která pěstuje vědu, věří vědě, opírá se o vědu, vděčí za něco vědě. Slovem „věda“ se v různých kontextech ovšem rozumějí různé věci. Někdo si představuje vědu jako jakousi rozsáhlou databázi poznatků a praktik dané doby, jiný jako souhrn aktivit konkrétních lidí-badatelů, někdo od ní čeká zvídavé pronikání do tkaniva reality, jiný ji má za troufalé šťourání do téhož. Někdo ji velebí, jiný před ní varuje. Vždy však, má-li společnost být živým organizmem, bude věda mít účast na jeho myšlení a vědění.

V tom smyslu lze i o vědě a jejích pohnutkách mluvit „psychologizujícím“ způsobem a rozjímat nad rozmanitými paralelami s vášněmi povýtce lidskými. Ve zmíněném sborníku brněnské techniky například Petr Piťha spojuje vědu s dvěma ze sedmi smrtelných hříchů – s hněvem (puzením k ovládání) a s leností (únikem z reality). 2)

Mne napadá něco jiného, co bychom nemuseli hned považovat za hřích – totiž hraní. Pravda, i to je svým způsobem únik z životní reality, zvlášť nápadný, jde­li o hru dospělých. Zároveň však je na každé hře něco radostného a něco plodného, něco vzrušujícího i něco uklidňujícího. Vzrušuje a uklidňuje možná právě ten únik.

Ve vědě má k hraní nejblíž to, čemu se říká spekulativní myšlení: hraní s nepřesnými pojmy, neověřenými fakty, nestandardními myšlenkami, odvážnými konstrukcemi (to vše ovšem v rámci nějaké již aspoň částečně poznané situace). Patří sem i metaforické myšlení a konstruování myšlenkových (a někdy i reálných) experimentů.

Čtenář si nyní může zkusit (jako hru) vymýšlet argumenty proti vědeckým spekulacím (jsou neseriózní, divoké, neužitečné, nepodložené) a zároveň argumenty pro ně (jsou objevné, stimulující, atraktivní). Stejně tak proproti hraní.

Jsou ovšem případy, kdy končí hra a nastupuje zahrávání. Představíme-li si seriózní vědu jako nějaký most od spekulace (hry) k aplikaci (realitě potřeb), pak k zahrávání dojde, když tento most přestane plnit svou druhou, důležitější úlohu, totiž vážně, váhavě a uvážlivě obojí od sebe oddělovat. Znám příklady (dají se najít na internetu), kdy se nějaký zvláštní produkt, reklamně zabalený do nápadně „vědeckých“ slov, nabízí k prodeji daleko dřív, než je cokoliv z tohoto zabalení vůbec pochopeno.

Zahrávání je, když jsme vědou fascinováni jakožto mocí. Vzpomínám si, že jsme jako děti kladli penízky na koleje a měli radost, když je obrovská lokomotiva rozmáčkla. Co nás fascinovalo? Že my, malé děti, dovedeme využít sílu lokomotivy, jako by to byla síla naše. Řeknete hravost, ale toto právě je zárodek zahrávání.

„Věda nás nefascinuje pravdou, ale mocí,“ napsal brněnský filozof Josef Šafařík. 3) Ve vědě dle něj nejde ani tak o pravdu jako o svět – jaký by byl, kdyby pravdu měla. Ve hře jde o svět, jaký by byl, kdyby to nebyla hra.

Když dítě začne chápat, že hraní je hra na svět, začne dospívat. Snad až vědní společnost začne dospívat, naučí se reflektovat svou moc jako něco, co nás nemá fascinovat víc než pravda.

Poznámky

1) Co daly naše země Evropě a lidstvu, III. část – Svobodný národ na prahu třetího tisíciletí (ed. I. M. Havel a D. Třeštík), ELK, Praha 2002, viz též Vesmír 79, 423, 2000/8
2) Viz zmíněnou recenzi.
3) Josef Šafařík, Cestou k poslednímu, Atlantis 1992, s. 23.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné