Dekolty místo koltů

Jakkoli jsou zbraně, které nezabíjejí, z hlediska vojenského výzkumu novinkou, etymologicky se jen vracejí k tomu, čím byly kdysi dávno. Zbraň měla sloužit k bránění, a nikoli k vraždění. Staročeské slovo braň ještě zahrnuje – kromě té nebezpečné věci, jíž bojovník ohrožuje nepřítele – i odpor či obranu (od braniti, které se rýmuje s významově blízkým chrániti).

Slovníky současné češtiny sice chápou zbraň především jako pušku apod., ovšem také jako zbroj (citován J. Zeyer) a nářečně i jako bariéru proti ledu (ve mlýnech se kládami zesilovaly „zbraně před stavidly“). Vynechat bychom neměli ani přenesené významy. Osvědčenou ženskou zbraní zatím zůstává spíše dekolt než kolt, byť slovníky uvádějí pouze slzy. Osvědčenou psí zbraní jsou údajně zuby, přestože, jak známo, pes který štěká, většinou nekouše (už po několik tisíciletí dává přednost neletální akustické zbrani, aniž byl za svůj pacifistický přístup vyznamenán).

Staročeské slovo zbroj kromě brnění a záhubného meče označovalo i mužský orgán, který měl k hubení daleko, spíše zajišťoval zrození. Úplně neškodná a naprosto nevojenská byla původně staročeská puška – válcovitá schránka. Její předchůdkyni lze vystopovat ve středolatinské buxis, což byla prostě krabička, jazykově obměněná pyxis (pikslička). Prostředníkem mezi latinou a češtinou snad mohla být němčina (viz dnešní die Büchse – krabice i puška). Jakou asociací byl název přenesen na střelnou zbraň, to nevíme, možná kvůli válcovitému tvaru hlavně.

Kuriózním dokladem neútočného způsobu obrany je slovo brána. Patrně souvisí s předpokládaným praslovanským borna, tj. něco, co brání ve vstupu. Již Chetité chápali svou dřevěnou bránu jako zařízení bránící nepřátelům i zlým duchům v přístupu do města, do paláce či do dvora. K ochraně proti duchům dávali na bránu obrazy bohů i zvířat. Také naše branky ve dveřích do chléva, v plotech apod. tu bývaly jen proto, aby bránily zvířatům vejít dovnitř či vyjít ven. Branka byla neustále zavírána a zabraňovala například vbíhání drůbeže do síně. S obranou asi souvisejí i slova odvíjející se od předpokládaného praslovanského borti, které znamenalo bojovat, ale nejspíš i bránit se: brlení (přepážka ve stáji sloužící k tomu, aby dobytek neodešel, nebo hřebenovitý plůtek v rybníku chránící ryby, aby neodplavaly), bradlo (hradba, palisáda, skalní útes) či zábradlí. V moravských dialektech dlouho přežívala brlina či šprlina (tyčka v plotě, popř. haťové dřevo). Také bránice v lidském těle svým způsobem brání (chrání) vnitřní orgány.

Slovo borec sice někdo z buditelů (snad V. Hanka) převzal z ruštiny (z r. borot sja – bojovat), ovšem mateřským slovem je opět praslovanské borti. U nás jeho stopy najdeme ve starých osobních jménech, jako jsou Bořivoj (přemáhej vojáky), Ctibor (bojuj za čest) či Dalibor (oddaluj boj, anebo prodlužuj boj?). Otázku Daliborova vztahu k boji přenechme raději borcům v oboru. Náš jediný slavný zástupce tohoto jména „hrad Ploškovice pobořil a purkrabího zabil“ (dle libretisty J. Wenziga), ale pak ho nouze naučila housti. Kuriózní je, že prastaré borti má patrně příbuzenstvo v litevském barti (nadávat), což opět nasvědčuje dlouholeté tradici břitké neletální zbraně – jazyka.

Varováním zůstává Arma non servant modum (Zbraně neznají míru). Co dodat k dnešním střelným zbraním? Snad že je lepší si z někoho vystřelit než někoho zastřelit. Flintu do žita občas hodí i ten, kdo neví, jak flinta vypadá, vyrazit zbraň z ruky lze i tomu, kdo má ruce v kapse, a zkřížit zbraň možno i na kolbištích intelektuálního pošťuchování. Nechť místo koltů nastoupí dekolty, bajonety se promění v klarinety a diví zlosynové skončí v neletální šlehačce Laurela a Hardyho!