Lyrické bodové struktury

Alena Kučerová vstupovala do světa výtvarného umění na konci padesátých let po absolvování grafické speciálky prof. A. Strnadela na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Politický tlak tehdy pozvolna slábl a mladí výtvarníci se začínali seskupovat, aby mohli lépe prosazovat skutečné umění. Na půdě Umělecké besedy tehdy mladé výtvarníky podpořili V. Bartovský a V. Boštík a zprostředkovali jim meziválečné tradice moderního umění, zvláště imaginativního. Tak se vytvořilo seskupení UB12 (většinu členů tohoto seskupení jsme už ve Vesmíru představili: Václav Boštík, Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová, Věra Janoušková, Vladimír Janoušek, Jiří Mrázek, Daisy Mrázková, Jiří John). Alena Kučerová se ke skupině UB12 připojila v roce 1962 a hned se také zúčastnila první veřejné výstavy (části) této skupiny v Galerii Československého spisovatele (1962). Skupinu UB charakterizoval jistý lyrizmus, důraz na duchovní rozměr uměleckého díla, na čistě výtvarné prostředky pro sdělování tohoto obsahu. Byla svým způsobem protipólem k jinému významnému seskupení té doby – ke skupině Trasa. Činnost skupiny UB12 byla ukončena v polovině šedesátých let, většina členů však patřila v sedmdesátých i osmdesátých letech k umělcům, kteří pokračovali v nezávislé tvorbě a neustoupili od svých náročných cílů.

Alena Kučerová nalezla velmi brzy svůj vlastní, zcela originální grafický styl, založený na perforování plechů různými typy šídel. K této technice ji prý přivedla vzpomínka na dědečka-ševce, jehož práci se šídly pozorovávala v dětství. Touto technikou se vřadila do abstraktních geometrických tendencí šedesátých let, zároveň však z nich důrazem na duchovní obsah výsledných grafik vybočila směrem k „nové figuraci“. Ukázalo se, že perforované pocínované plechy, z nichž se grafiky tiskly, jsou vlastně samostatnými výtvarnými díly, a Alena Kučerová je vystavovala spolu s grafickými listy. Technice perforování zůstala věrná, neboť pomocí těchto bodových struktur dokázala vyjádřit nejen motivy figurativní, ale právě tak krajiny i abstraktní geometrické struktury. Především však perforace byly a jsou jedinečným prostředkem k vyjadřování autorčina vztahu k přírodě, člověku i společnosti.

Od konce šedesátých let přibyla i barva – jak v grafických listech, tak i na perforovaném plechu, který se tím proměňoval v obraz. A v poslední době přistoupily ještě kombinace s přírodními materiály – dřevem, větvemi – použitými k originálnímu rámování plechů.

Pro dílo Aleny Kučerové platí stále to, co v katalogu její druhé samostatné výstavy (a v Československu na dlouhou dobu poslední) napsal r. 1967 Jaromír Zemina, jeden z původních teoretiků skupiny UB12. Podle něj dílo Aleny Kučerové je „cesta černobílým světem čar, bodů a ploch, směřujících od obrazů figurálních k nefigurálním a od nich k nefigurativním, od obrazů věcí k obrazům­věcem, od tvarů života k životu tvarů a vždy zase vzestupnou elipsou nazpět“. ¹⁾