Lovec trilobitů v prvohorních mořích

Paleozoický (prvohorní) vrstevní sled barrandienu tvoří uloženiny kambria, ordoviku, siluru a devonu (podle Barranda zde byla všechna staroprvohorní souvrství silurského stáří). Tato souvrství prodělala koncem prvohor, asi před 280–320 miliony let, variské¹⁾ vrásnění a dnes jsou zachována pouze ve zbytcích mezi Prahou a Plzní. Jak obtížné bylo nalézt v Čechách hranici mezi (starším) silurem a (mladším) devonem, dokládá skutečnost, že stanovit ji přesně se podařilo až po úsilí bezmála stoletém. Na počátku těchto snah stojí práce z r. 1886, jejíž autor Otomar Pravoslav Novák došel k závěru, že hranice leží na bázi tehdejšího souvrství Ff₁, dnes lochkovského. Mezinárodně byla hranice stanovena teprve r. 1972, na základě výzkumů prof. I. Chlupáče (Vesmír 81, 664, 2002/12). O jejím významu svědčí i památník, který byl vztyčen pod Klonkem u Suchomast. Počátky tohoto bádání jsou spojeny se slavnými českými přírodovědci (J. Barrandem, A. Fričem aj.), s Klubem přírodovědeckým, s Muzeem a – s Vesmírem.

Problémy s devonem

O. Novák se nejasnostem ve vzájemném vztahu českých a zahraničních devonských souvrství věnoval zevrubně a systematicky. Studoval soudobou literaturu, kterou kriticky komentoval, a pečlivě srovnával faunu. Zaujali ho čeští a němečtí tentakuliti, ²⁾ popsal utváření jejich schránek a výskyt ve vrstvách různého geologického stáří. Publikace s vynikajícími ilustracemi oživily vleklou otázku stáří českého devonu a uznání jeho přítomnosti ve středních Čechách.

Když prof. Jan Krejčí (1825–1887) v souvislosti s Novákovou žádostí o habilitaci hodnotil jeho dílo (1882), napsal: Z pojednání jeho o […] tentakulitech […] vychází nepopíratelně najevo, že náš mladý paleontolog nad paleontology německé paleozoickou faunou se zabývajícími rozsáhlostí a důkladností svých vědomostí v tomto oboru paleontologie daleko vyniká.

Vědecké začátky

Otomarův život se v mnohém podobá životu jeho bratrance Otakara Feistmantla, jen o tři roky staršího. Budoucnost obou jistě ovlivnil Otakarův otec a Otomarův strýc Karel Feistmantel. ³⁾ Když student Otomar přišel do staré budovy Českého muzea, ujal se ho Antonín Frič a, jak vzpomíná Josef Kafka (Vesmír 21, 257, 1892/22), …přijal jej jako tak mnohého před ním i po něm ku vědeckým výpomocným pracím v museu, kdež jej pak i svým assistentem učinil, ve vědecké práce zasvětil a radou i skutkem povzbuzoval i podporoval… Novák se zúčastňoval exkurzí profesorů Friče a Krejčího do české křídy a tehdy snad také vznikly kresby různých žraločích, rejnočích a plazích zubů, které se mu přisuzují. Asi byly předlohou pro dřevořezy ve Fričově monografii o plazech a rybách české křídy (1878).

V jednadvaceti letech uveřejnil Novák (německy) své první vědecké sdělení o novém třetihorním korýši. O rok později dal najevo sounáležitost s národním hnutím, uplatňujícím češtinu jako plnoprávný vědecký jazyk – práce vyšla česky ve Vesmíru (2, 96, 1873/8). Kromě zralé vědecké dikce upoutal i kreslířským nadáním. Ve Vesmíru pak vyšly další Novákovy práce: přehled hlavonožců popsaných Barrandem z prvohorních uloženin ve středních Čechách (Vesmír 2, 203, 1873/16) a moderně pojaté sdělení o nových nalezištích zkamenělin u Prahy (Vesmír 2, 233, 1873/18) z příležitostných odkryvů v ordoviku „U zlámaného kříže“ (mezi Michlí, Roztyly a Krčí) a za poslední Vyšehradskou branou.

Rok 1873 znamenal v Otomarově životě významný mezník: byl jmenován řádným asistentem při paleontologickém oddělení Muzea Království českého. Stal se tak prvním členem „Fričovy muzejní školy“, k níž postupně patřili Josef Velenovský, Valentin Weinzettl, Filip Počta, Josef Frič, Josef Kafka, Edvin Jaroslav Bayer, Josef Kořenský, Jaroslav Perner ad.

V letech 1874–1879 pracoval v Muzeu pod vedením prof. A. Friče a jedním z jeho prvních úkolů bylo uspořádat a určit recentní mechovky ze Středozemního moře z muzejních fondů včetně Dormitzerových a Fričových sběrů. Později, rovněž z popudu Friče, třídil a zpracovával sbírku strahovského opata a rektora pražské univerzity Hieronyma Josepha Zeidlera (1790–1870), tehdy Muzeem zakoupenou za 4000 zlatých. Byla to pro něj úžasná příležitost seznámit se s rozsáhlým souborem trilobitů a naučit se je znát spolu s příslušnými souvrstvími a nalezišti.

Barrande, Novák a „kolonie“

Nejspíše v této době (1874) se Otomarovi splnilo životní přání: Antonín Frič jej představil Joachimu Barrandovi (1799–1883), jemuž r. 1872 vyšel Supplement I. svazku trilobitů z díla Systême silurien du centre de la Bohême.

Geniální Barrande byl nezávislým a osamoceným badatelem mimo sféru Českého muzea, který neměl ve znalostoch staroprvohorní fauny Čech rovnocenného kolegu. Není pochyb o tom, že mezi všemi českými paleontology byl Otomar Novák Barrandovi nejbližší: odborným zaměřením, skromností, znalostí jazyků, znalostí Barrandova díla a světové literatury, terénu a zkamenělin, pracovitostí, precizností pozorování i mimořádným kreslířským nadáním.

Novák se nemohl vyhnout otázce „kolonií“, která tehdy byla živá a velmi ožehavá. Barrande nacházel uvnitř ordovického terénu výchozy mladších vrstev se silurskou faunou a domníval se, že jsou to přistěhovalá společenstva novější fauny tvořící „kolonie“, a na mořském dně jsou obklopena faunou starší. Mnozí Barrandovi současníci tuto teorii oprávněně kritizovali (např. J. Krejčí) a zdánlivě současný výskyt vysvětlovali tektonicky. Novák tyto otázky vysvětloval podle Barranda, své stanovisko dokládal mnoha výkresy i demonstracemi na trilobitech, a dokonce objevil v terénu novou „kolonii“.

Vědecká práce ale Nováka odváděla od studentských povinností a Barrande měl o něj obavy, jak vyplývá ze stati Josefa Kořenského ve Sborníku Smíchovsko a Zbraslavsko (1899): Váhavost v doktorských studiích snášel [Barrande] u svého učedníka […] těžce a nepřestával ho vybízeti, aby konečně dosáhl doktorátu […] doléhal na něho slovy důtklivými a vyjadřoval se o doktorátu v ten smysl, že jest branou, kterou se vchází do nového života. Novák konečně byl za doktora povýšen, a Barrande byl jediným hostem při jeho promoci.

Joachim Barrande zemřel 5. října 1883. Ve své závěti z 18. května 1883 odkázal svou ohromnou sbírku Českému muzeu a jmenoval i pokračovatele svého díla: O. Nováka a W. H. Waagena. Novák měl dokončit korály, graptolity a mechovky, Waagen pak sestavit spis o „koloniích“ a připravit k tisku svazky určené plžům a ostnokožcům. Zemský výbor Nováka pověřil, aby uspořádal a sepsal Barrandovu sbírku, která byla uložena v několika pokojích Barrandova bytu v Praze na Újezdě. Novák ji nechal přestěhovat do staré muzejní budovy v ulici Na Příkopě a stal se jejím prvním kustodem. Pocta Barrandovi vyvrcholila 14. června 1884, kdy Přírodovědecký sbor Muzea Království českého odhalil na chuchelských skalách desku s nápisem BARRANDE.

Trilobiti ve Vesmíru

Během studia Novák pracoval jako asistent ve staré muzejní budově Na Příkopě. Z Fričovy iniciativy připravil pro Vesmír ilustrovaný přehled vybraných rodů trilobitů, uvedených v Barrandově monografii (1852) a Supplementu (1872). Práce vyšla ve dvou částech: O trilobitech čili korýších trojlaločných (Trilobita) českého útvaru silurského (Vesmír 5, 51, 1875/5; Vesmír 6, 79, 1876/7) a Přehled nejdůležitějších rodův českých trilobitův, jež byl Jach. Barrande popsal (Vesmír 5, 114, 1876/10; Vesmír 5, 140, 1876/12; Vesmír 5, 176, 1876/15; Vesmír 5, 188, 1876/16; Vesmír 5, 210, 1876/18; Vesmír 5, 258, 1876/22). Česká veřejnost tak poprvé dostala stručný a srozumitelný popis našich nejpopulárnějších zkamenělin (předtím existoval jen ve francouzštině). Práce získala I. cenu (50 zl.) Přírodovědeckého sboru Muzea.

Během let 1877 a 1878 Novák studoval Barrandovy monografie o trilobitech a věnoval se velmi podrobně hypostomům. ⁴⁾ Nashromáždil bohatý materiál doplňující Barrandovy originály, a tím dílo Barrandovo významně rozšířil. Výsledky tohoto výzkumu vyšly opět česky ve Vesmíru (Vesmír 8, 20 1878/2; Vesmír 8, 44, 1878/4; Vesmír 9, 66, 1879/6; Vesmír 9, 91, 1879/8), až později také německy v Sitzungsberichten „České akademie“ (1880–1886).

Křížová pouť k profesuře

Počátkem července 1880 předložil Novák na prvním sjezdu českých lékařů a přírodozpytců tabule k své monografii o křídových ježovkách, zmínil však, že ještě navštíví sbírky ve Francii a Anglii, aby tamější nálezy porovnal s českými.

Soukromý život Novákův nebyl šťastný. Neustále se potýkal s nedostatkem peněz, neboť většinu ze svých asistentských a muzejních platů věnoval na výzkum, zahraniční studijní cesty a k úhradě nákladných litografických tabulí. Pracovní zaujetí, finanční nesnáze a zřejmě i pokračující plicní tuberkulóza později přispěly k rozvratu jeho manželství. (V posledních letech života bydlel sám, většinou ve fakultním bytě ve Spálené ulici.)

Rok 1882 byl pro univerzitu významný – byla rozdělena na českou a německou. Filozofické fakultě české univerzity připadlo několik bývalých bytů ve Spálené ulici. Zde Novák přednášel a později i bydlel. Jako asistent J. Krejčího měl kromě pedagogické práce mnoho dalších povinností. ⁵⁾

Novákovu žádost o povýšení na profesorské místo posoudila komise složená z profesorů J. Krejčího, L. Čelakovského, F. Studničky, K. Vrby a A. Friče, která podala 10. května 1884 profesorskému sboru Filozofické fakulty návrh na povýšení na mimořádného profesora bez platu. Profesorský sbor si však vyžádal ještě podrobnější odůvodnění návrhu. Třicátého září 1884 jmenoval císař Otomara Nováka mimořádným profesorem bez platu. Jeho svízelná finanční situace se jmenováním nezměnila…

Na samém konci r. 1885, 17. prosince, podal Novák písemnou prosbu adresovanou profesorskému sboru c. k. české univerzity v Praze, aby byl přeřazen z mimořádného profesora paleontologie bez platu na mimořádného profesora honorovaného. Mezi ostatními argumenty uvedl, že […] slouží za remuneraci asistenta vysokých škol skoro již 8 roků a […] vědecká činnost nedovoluje […] ohlížeti se po nějakém vedlejším zdroji na uhražení potřeb s vedením domácnosti sebe skrovnější […].

Žádosti bylo vyhověno, ale až r. 1888, poté, co se obsazovalo profesorské místo po zesnulém prof. Janu Krejčím. „Otec české geologie“ profesor Krejčí zemřel 1. srpna 1887. Novák v něm ztratil upřímného přítele, zastánce a spolupracovníka, paradoxně mu však teprve přítelova nečekaná smrt otevřela cestu k řádné profesuře na české univerzitě. Kandidáty na toto místo byli dr. František Pošepný, c. k. báňský rada a profesor při báňské akademii v Příbrami, dr. Otakar Feistmantel, profesor mineralogie a geologie při vysokých školách technických v Praze, a doc. dr. Otomar Novák, mimořádný profesor paleontologie na c. k. české univerzitě. Profesor Pošepný návrh nepřijal, prof. Feistmantel prohlásil, že by toho času na univerzitu přestoupit nehodlal. Profesorský sbor proto Vysokému ministerstvu osvěty a vyučování doporučil dr. Nováka a 1. srpna 1888 ho císař konečně jmenoval řádným profesorem.

Neúprosný čas

V závěru r. 1887 se Novákovo zdraví zhoršilo. Dostal zdravotní dovolenou a odjel do Itálie, kde setrval několik měsíců. Věřil, že ho překrásná středomořská příroda uzdraví… Zde se také od profesora K. Vrby dověděl o svém doporučení na místo řádného profesora. V krásném přátelském dopise ho Vrba nabádá, aby si dovolenou prodloužil. V dovětku mu žertem píše: Pomodlete se někde u panny Marie za to, že jsem letos děkanem a dopis uzavírá S Bohem! Vaše věrně oddaná vrchnost – Vrba.

V devadesátých letech 19. století vycházejí poslední Novákovy práce, doprovázené jedinečnými litografickými tabulemi (o devonských trilobitech z Německa a Čech a o českých prvohorních hyolitech). ⁶⁾ Novák ještě usilovně pracuje na korálech, zamýšlí dokončit i samostatné dílo o ceratiokaridech, ⁷⁾ k němuž pořídil četné vynikající ilustrace.

Osmnáctého května 1891 je slavnostně otevřena nová budova Muzea Království českého na místě Koňské brány na dnešním Václavském náměstí. O. Novák se (asi) slavnosti účastní, ale těžko může sdílet nadšení ostatních. Upíná se k spásné myšlence – odjet na jih, do Itálie. Žádá o dvousemestrové uvolnění z funkce na fakultě a o podporu 300 zlatých na cestu a několikaměsíční pobyt v zahraničí. Zamýšlí odcestovat v listopadu a zachránit se před sychravým středoevropským podzimem a zimou. Učiní ještě jedno životní rozhodnutí – podá žádost o rozvod. Nakonec ale nedojde ani k prvnímu stání.

Koncem března 1892 se vrací do vlasti snad churavější než předtím. Stěhuje se k své sestře Růženě a švagrovi Janovi Wiltovým do Litně. Doufá, že pobyt ve „zdravém kraji“ mu ještě může pomoci. Traduje se, že poslední naleziště, které navštívil v doprovodu „svého“ skalníka, berounského Tomáše Marka (Vesmír 31, 24, 1952/1), byly Barrandovy jámy nad Lišticí u Berouna. Uléhá v přízemní obytné místnosti školy u kostela, nedaleko Barrandových a svých devonských lokalit – Koněprus, Měňan, Tobolky, Karlštejna. Ošetřuje ho matka i obě sestry, Růžena a Běla. U lůžka prodlévá skalník Marek a přijíždí i profesor Vrba…

Novákův švagr Jan Wilt, řídící učitel v Litni, zapsal do pamětní knihy školy: …velmi skvělý pohřeb zesnulého, jehož súčastnilo se mnoho professorů, učenců a učitelů vůkolních konal se dne 31. července 1892, a tělesná schránka jeho uložena na místním hřbitově k věčnému odpočinku. ⁹⁾