Kůže stažená z živého člověka
V majetku Národního muzea je od roku 1981 unikátní exponát – vysušená kůže stažená z živého člověka. Pochází z majetku Václava Kopeckého, vojenského šikovatele, který ji přivezl roku 1920 z Irkutska do Prahy. Získal ji během svého působení na Sibiři od kapitána V. Bulatova, v jehož rodině bydlel. Jde o kůži knížete Chaisana, který byl krutě umučen svým příbuzným, knížetem Džá-lamou.
Džá-lama neboli Historické pozadí
Dambídžankan nebo také Dambídžalkan, Dambídža či Džá-lama byl mongolský kníže, který vládl před 1. světovou válkou na hranicích Vnějšího Mongolska a tehdejšího carského Ruska. Byl dörvötské národnosti. Stal se buddhistickým mnichem a byl velmi vzdělaný. Znal několik jazyků a jako potulný lama (badarčik) procestoval mnoho evropských a asijských zemí – Rusko, Čínu, Tibet, Indii.
Do Mongolska se vrátil na přelomu 19. a 20. století a prohlašoval se za vnuka legendárního mongolského hrdiny Amursany, který žil v 18. století. Roku 1900 působil ve slavné Kozlovově archeologické expedici pod jménem Širét-lama. Později se zúčastnil boje, v němž Mongolové zvítězili nad Mandžuy a Číňany, a za své zásluhy obdržel území na řece Chovd. Stal se pánem nad tisícovkou aratských hospodářství a brzy na to i vojenským guvernérem celého chovdského kraje. Vybudoval nové administrativní centrum a postavil klášter Mundžin pro několik tisíc lamů.
Přísný pořádek a tuhou kázeň, které zavedl na svém území, si vynucoval bezohledností a krutostí. Z týrání lidí měl požitek. Nechával je bičovat, tlouci holemi, zajatcům dával zaživa vyříznout srdce nebo je nechal stáhnout z kůže. Mučení mnohdy vykonával sám. Lidské kůže považoval za rituální předměty, visely v jeho jurtě, aby naháněly hrůzu návštěvníkům a poddaným.
Postupně vyzbrojil a vycvičil vojenský oddíl 600 mužů a začal být nebezpečný nejen pro Čínu a pro Rusko, ale i pro autonomní vládu v Urze. Generální konzul V. Ljubov z Petrohradu proto obdržel rozkaz, aby Dambídžankana zatkl a deportoval. Akcí byl pověřen kapitán 41. sibiřského střeleckého pluku Vasil Bulatov. Nejprve měl s Dambídžankanem projednat otázku jeho podřízení příkazům ruské vlády, a kdyby Dambídžankan neuposlechl, zatknout ho. Jelikož se Dambídžankan setkání vyhnul, Bulatov jej chytil po bleskové akci přímo v jeho sídle poblíž Mundžinu. Provedl soupis jeho majetku a deportoval jej do Ruska.
Bulatov vyslechl řadu postižených a ve svém obšírném hlášení popsal způsoby, jimiž Dambídžankan své poddané trýznil. Nalezl 50 dřevěných holí pokrytých zaschlou lidskou krví a dvě lidské kůže. Obé uschoval jako doličné předměty.
Nejprve byl Dambídžankan vězněn v Tomsku, později v Irkutsku a v Jakutské oblasti. Po říjnové revoluci využil velkorysou amnestii politických vězňů a roku 1918 se vrátil do rodné Astrachaňské oblasti a později do Mongolska. Následujícího roku Čína potlačila mongolskou autonomii, ale ne nadlouho. Roku 1921 byla vyhlášena Mongolská lidová republika. Dambídžankan, který stál na straně Číňanů, byl roku 1922 zastřelen.
Smrt knížete Chaisana
Jednu z nalezených lidských kůži daroval kapitán Bulatov V. Kopeckému, který ji roku 1920 přivezl do Prahy spolu s několika dokumenty. Po smrti Kopeckého ji získalo Národní muzeum v Praze, v jehož depozitáři je uložena dodnes. K osvětlení historie hrůzné relikvie posloužilo především hlášení kapitána Bulatova a také jeho vyprávění, které si V. Kopecký zapsal.
Kníže Dambídžankan neboli Džá-lama měl se svým příbuzným knížetem Chaisanem spor o nějaké celkem malicherné záležitosti. Rozhněval se však natolik, že jej kázal uvěznit. Chaisanova matka znala Džá-lamovu krutost, a proto se ihned vydala prosit o synův život. Jako výkupné nabídla všechno své zlato, drahé kameny, stříbrné nádoby, roucha a kožešiny a nechala přihnat všechna svá stáda skotu, koní a velbloudů.
Džá-lama s nabídnutým výkupným naoko souhlasil, avšak zatímco pastevci přiháněli dobytek, dal knížete Chaisana stáhnout z kůže. Práci svěřil cvičenému Kirgizovi a přikázal mu stahovat kůži tak, aby Chaisan zůstal živý. Kirgiz začal od chodidel a dolních končetin, pak pokračoval z řezů vedených na zádech a na týlu hlavy. Chaisan však uprostřed trýznění zemřel. Přítomný Džá-lama se rozzuřil, neboť již nemohl uskutečnit svůj záměr – předat matce syna staženého z kůže, a přece živého. Proto Chaisanovi, již mrtvému, prostřelil hlavu a z kůže nechal stáhnout i Kirgize. Poté předal matce zkrvavenou kůži synovu. Žena na místě zešílela.
Historie a mýtus
O stahování kůže z živého člověka existují historické zprávy ze středověku a z počátků novověku. Tehdy byly odsouzencům pro zostření trestu stahovány řemeny ze zad. O stažení kůže zaživa z celého člověka zatím neexistuje žádná odborná zpráva ani doklad.
Svou krutostí předčily Džá-lamovy činy i počínání nacistů v koncentračních táborech, tam byla stahována pouze kůže z mrtvých těl. Jsou známy i další případy z etnografických pozorování a existují také více či méně věrohodné údaje o použití lidské kůže. Podle pověsti do ní byly vázány Baudelairovy spisy (viz rámeček Z. Šestáka). Francouzská císařovna Eugenie prý nosila rukavičky z kůže popraveného černocha apod.
Jediné další zmínky o stahování lidské kůže zaživa se objevují v mytologii. Např. řecký bůh Apollón stáhl (nebo nechal stáhnout) kůži ze satyra Marsyase, který s ním prohrál soutěž ve hře na flétnu. Apollón pak přibil kůži na strom nedaleko řeky, která nese Marsyasovo jméno. Mýtus se odrazil i v pozdějším umění – Myronovo sousoší Athéna a Marsyas, hellenistické sousoší Apollón a Marsyas stažený z kůže či Skyt brousící si nůž. Téma ztvárnilo také mnoho malířů – Michelangelo (1480), Schiavone (okolo 1540), Tintoreto a jiní. V českých sbírkách se nachází Tizianův obraz Apollo trestá Marsya. Literární zpracování pochází od Ovidia.
Knihy vázané do lidské kůže
Dokud nacisté nevzbudili podobnými praktikami všeobecný odpor, plnilo vázání knih do lidské kůže obvykle pouze odstrašující funkci. V 19. století se tímto způsobem svazovaly protokoly ze soudních procesů se zvláště odpornými vrahy, jejichž těla byla po popravě předávána univerzitám jako materiál pro anatomické pitvy. Kůže pro tento účel většinou vyčinil místní lékař. Takové knihy jsou např. v knihovně Královské nemocnice v Bristolu (proces s Johnem Horwoodem z roku 1821) nebo v muzeu v Bury St. Edmunds (proces s Williamem Corderem z roku 1828). U některých dalších knih jde však o podvrhy, domnělá „lidská kůže“ pochází třeba z divočáka. Výjimečné jsou lékařské knihy, které si nechali do lidské kůže svázat lékaři toužící po kuriozitách. Knihovna londýnského Wellcomova trustu nedávno získala knihu obsahující sbírku gynekologických spisů z roku 1663 (první z nich od Séverina Pineaua pojednává o panenství, těhotenství a porodech). Do lidské kůže si ji koncem 19. století nechal svázat od uměleckého knihvazače Marcellina Lortice pařížský lékař Ludovic Bouland, zakladatel francouzské společnosti bibliofilů. V poznámce, kterou do knihy vepsal, vysvětluje, že považoval za vhodné dát tyto barokní lékařské spisy svázat do kusu ženské kůže, který získal jako student medicíny ve Štrasburku a sám jej vyčinil tříslovinou ze škumpy. (Wellcome News Q1, 30–31, 2001)
Ke stažení
Článek ve formátu PDF [1,66 MB]
O autorovi
Emanuel Vlček
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
