VÁCLAV VANČATA: Primatologie– 1. díl Evoluce, adaptace, ekologie a chování primátů. Prosimii a Platyrhina; – 2. díl. Catarrhina – opice a lidoopi

Dalo by se předpokládat, že monografie s tak atraktivním námětem, jako jsou primáti, budou vycházet pravidelně, ať už jako populárněvědecké publikace či jako učebnice. Ve skutečnosti se však čtenáři mohli s našimi nejbližšími příbuznými seznámit jen v knihách s širším záběrem (v poslední době vyšla např. „Zoologická encyklopedie“ J. H. Reichhofa a G. Steinbacha nebo „Zvíře“ D. Burnieho), nepočítám-li učebnici J. Gaislera „Primatologie pro antropology“ (2000), kterou dnes již nelze koupit. Nyní se k úzkoprofilovým pracím přiřadila dvoudílná „Primatologie“ antropologa V. Vančaty, docenta Pedagogické fakulty UK v Praze. Tato monografie byla vydána jako učební text, což na jedné straně umožnilo doplnit ji fotografiemi z nejrůznějších zdrojů (autorská práva by jinak byla zřejmě „nezaplatitelná“), ale na druhou stranu její vydání Pedagogickou fakultou (navíc pravděpodobně v nevelkém nákladu) vedlo k vysoké ceně, a tím i k omezené dostupnosti. Přesto jde o dílo, které stojí za upozornění a které vyplňuje mezeru na českém knižním trhu. Přínos Vančatovy „Primatologie“ totiž spočívá ve skutečnosti, že nejde jen o zoologickou publikaci, ale o práci spojující popis „našeho“ řádu s evoluční, ekologickou, etologickou a antropologickou problematikou.

Primáti jsou savčím řádem, o jehož původu a raných formách je toho málo známo a vzhledem k různorodosti jednotlivých skupin jej lze obtížně charakterizovat. Dokonce i popis jednotlivých druhů a poddruhů se liší podle autorů a neustále se mění (např. u jihoamerických čeledí kosmanovitých a malpovitých), v poslední době se leccos měnilo i v taxonomii poloopic nebo v nadčeledi Hominoidea. Biologická diverzita primátů je značná vzhledem k ekologickým podmínkám, potravním zvyklostem, způsobům pohybu z místa na místo či reprodukční strategii. Projevuje se i v sociální struktuře a specifických rysech chování. Značné rozdíly mezi primáty shledáváme ve vnějším zbarvení, smyslovém vnímání, rozvoji mozku, morfologii zubů, stavbě ruky či nohy apod. To vše se odráží i v této monografii.

V úvodních kapitolách autor podává obecný a ucelený přehled primatologie v evolučním kontextu s důrazem na adaptační mechanizmy a jejich důsledky v anatomických i behaviorálních znacích. Širší pojetí výkladu jde nad rámec běžného zoologického pohledu a popisu. Navazující kapitoly se systematicky věnují poloopicím (Prosimii), širokonosým (Platyrrhina) a úzkonosým (Catarrhina) primátům s popisem a charakteristikou až na úroveň jednotlivých rodů a s výčtem druhů, popřípadě poddruhů. Ne vždy se autorovi podařilo získat informace ke všem aspektům stejnoměrně pro všechny druhy, ale mnohé z nich jsou doposud v odborné literatuře jen kusé, resp. rozporuplné, přestože primáti budí mimořádný zájem, ať už z ochranářských nebo jiných důvodů.

V 2. dílu věnuje Václav Vančata největší pozornost nadčeledi Hominoidea, což je vzhledem k jeho profesi přirozené. Současná evoluční antropologie, resp. studium evoluce člověka, je bez poznatků primatologie nemyslitelná (vytváření hypotéz o počátcích naší vývojové linie obohatil především výzkum šimpanzů). Tato skupina primátů je značně různorodá, nejasné jsou i její fylogenetické počátky. Příbuznost člověka a lidoopů např. na základě genetických vlastností je přitom veliká. Velmi zajímavé a variabilní jsou sociální organizace, kognitivní schopnosti, způsoby dorozumívání či péče o potomstvo. I přes výraznou velikost má lidský mozek s mozkem lidoopů některé společné rysy. Mnohé paralelní (či shodné?) projevy vidíme v chování sociálním, sexuálním, nástrojovém, rodičovském a dalším. U šimpanzů je doloženo to, co lze považovat za počátky kulturního chování. Ve výčtu témat bychom mohli pokračovat – chování a způsob života zástupců Hominoidea jsou zde popsány dosti podrobně, přesvědčivě a na současné úrovni poznatků.

Nepočítám-li jiné, vysloveně učební texty pro studenty antropologie, setkává se čtenář v češtině poprvé se systematickým členěním nadčeledi Hominoidea na čeleď gibonovitých (Hylobatidae) a čeleď hominidů (Hominidae) i s dělením hominidů na podčeleď orangutanovitých (Ponginae), podčeleď šimpanzů (Paninae) s rody šimpanz a gorila, a teprve nakonec podčeleď lidí (Homininae). Zdánlivě to sice neodpovídá tradičnímu „mimořádnému“ postavení člověka, ale zato to lépe vyhovuje vývojovým vztahům (kdybychom byli zcela důslední, mohli bychom uvažovat ještě o společné systematické jednotce spojující oba druhy šimpanzů a člověka, a pak teprve o vyšší jednotce společné s gorilou).

Celkově je práce přehledná a přes odbornou náročnost čtivá, srozumitelná. Obrazová dokumentace je obsahově velmi názorná, ale vzhledem k různorodosti zdrojů má různou kvalitu, což se týká jak schémat (některá zůstala s originálními popiskami), tak kreslených obrázků nebo převzatých fotografií (např. s rušivým znakem zdroje, konkrétně Steve Bloom Images). Vybrané barevné fotografie jsou naštěstí většinou kvalitní. Tyto pracovní „nedokonalosti“ souvisejí s komplexností monografie a jsou bohatě kompenzovány osobním zaujetím autora i aktuálností informací.