JÁN RYBÁR, ĽUBICA BEŇUŠKOVÁ, VLADIMÍR KVASNIČKA (editoři): Kognitívne vedy

Na práci se podílí osm autorů, kteří v sedmi kapitolách zpracovali jednotlivé vědní disciplíny kognitivních věd ¹⁾ (viz Vesmír 79, 362, 2000/7). Pojetí příspěvků je rozdílné. Některé jsou spíše přehledové a informující (Ľ. Beňušková), jiné mají ambici badatelskou (J. Šefránek) a představují dílčí pohled na zkoumanou oblast. Koncepce knihy je nezřetelná, protože příspěvky jsou k sobě navzájem kritické a přinášejí pohled z odlišných zorných úhlů. Liší se nejen v názoru na to, která z věd hraje při formování kognitivní vědy rozhodující úlohu (i když v úvodu je tato ambice připsána neurovědě), ale i v přístupu ke konekcionizmu nebo v příklonech k jednotlivým proudům, např. ke kognitivní psychologii či kulturní antropologii. Odlišnost přístupů naznačuje, že jde o bohatý materiál, který je předkládán k zvážení, avšak na druhé straně svědčí o tom, že kognitivní věda dosud postrádá jasné paradigma i ujasněné směry bádání. O tom, jaký je svět poznávání, píše každý autor po svém. Bez skutečného střetu názorů (který by umožnil buď syntézu, nebo převážení jednoho z nich) však mohou školy stojící vedle sebe vytvářet nanejvýš mozaiku střípků.

• E. Gál: Filosofie mysle a kognitívne vedy. Mnozí badatelé se domnívají, že o syntézu by se měli postarat filozofové. Těžko říci, zda je jejich požadavek oprávněný, příspěvek E. Gála však tento záměr nenaplňuje. Přibližuje se k němu snad pouze v závěru kapitoly, kde je zmíněna potřeba jednotné vědy o poznávání. Celá kapitola je v podstatě jen zopakováním úvodu knihy, byť mnohé věci jsou řečeny podrobněji. Východiskem kapitoly je kategorie myšlení, jež je probírána jak z hlediska reflexe myšlenkových procesů (třetí oko), tak z hlediska funkcionalizmu, který vnitřní reflexi myšlenkových operací nepotřebuje. Z výše uvedeného vyplývá, že problém čínské místnosti, který nastolil J. Searle, je stále živý (což se ostatně projevuje i v dalších kapitolách). Dalšími tradičními problémy navozenými ve filozofické kapitole je problematika vědomí, emergence a apriorní vybavenosti mysli. Tyto problémy se pak znovu objevují zejména v kapitole uvádějící čtenáře do kognitivní psychologie. Většinou se ve filozofických pojednáních o poznávání neobjevují poznatky z neurověd, E. Gál však uvádí problematiku zrcadlových neuronů a dává ji do souvislosti s teorií simulace a teorií teorie.
• Ľ. Beňušková: Kognitívna neuroveda. Autorka podává především výklad toho, čím se neurofyziologie zabývá, a to jak na makroúrovni, tak na mikroúrovni. Zdá se, že sleduje jednotnou linii, kterou je mozková plasticita, a pokouší se vymezit podmínky, při nichž může nastat jev – vědomí. Nechceme předjímat, nechť čtenář sám posoudí, zda použitá argumentace dostatečně charakterizuje senzorické, předreflexivní a reflexivní vědomí. Zmiňme jen, že jako argumenty slouží mnohé

  empirické výzkumy a že těžištěm vysvětlení vědomí jsou synchronní oscilace.

• J. Rybár: Kognitívna psychológia. Tato kapitola se soustředí na psychické procesy. Především se věnuje vrozeným intuicím, na jejichž základě je možné budovat poznávací mohutnosti. Ze tří směrů – behaviorizmu, nativizmu a konekcionizmu – se nejvíce zabývá nativizmem a vlivy J. Piageta, N. Chomského a J. Fodora. Převažuje popis experimentů – a v této souvislosti jsou závěry vyvozené z experimentu podloženy argumenty jen částečně. Přesto má čtenář možnost zamyslet se nad teorií simulace, teorií teorie a teorií mysli, a to vše ve srovnání s výzkumy autistů.
• J. Habdák: Jazyk a kognícia. Problematika univerzální gramatiky, nastíněná v předchozí kapitole, je dále rozebírána ve vztazích myšlení a jazyka, či přesněji vztazích poznávání a jazykových forem. Funkce jazyka je probírána především z komunikačního hlediska, přičemž jsou zvýrazněny evoluční rysy, ať již rozborem jazykových forem primitivních národů nebo srovnáváním jazykových forem u zvířat. Kapitola není příliš rozsáhlá (21 stran), ale obsahuje mnoho ilustrací.
• M. Kanovský: Kultúrna a kognitívna myseľ. Zajímavé pojednání, obdobný vhled do kognitivních procesů není v literatuře častý. Mimo jiné jsou zde nastíněny závažné problémy týkající se lidové taxonomie. Autor prokazuje, že taková taxonomie může být jen výsledkem strukturotvorné mysli, což pravděpodobně odpovídá modulární architektuře mozku. Za závažná zjištění lze rovněž považovat to, že při etnické taxonomii hraje hlavní roli esencialita, neboť etnicita se podle názoru autora získává (člověk se nerodí etnicky určen).
• J. Šefránek: Kognícia bez mentálných procesov. Pozornost budí už provokativní titulek. Autor však neprovokuje jen titulkem kapitoly, ale také smělostí myšlenek. Na J. Searlovi a jeho čínské místnosti se J. Šefránek snaží ukázat, v čem jsou reprezentace tak důležité, zvláště když se jim připisuji významy. Zdá se však, že reprezentace je zde čarovným, a tudíž i všeřešícím slůvkem, aniž je řečeno, proč jsou s reprezentacemi okamžitě vázány také významy. Rovněž vazba rozumění na reprezentace by podle našeho názoru potřebovala přesněji formulované argumenty.
• V. Kvasnička, J. Pospíchal: Konekcionizmus a modelovanie kognitívnych procesov. Závěrečná kapitola nejprve uvádí čtenáře do sporu mezi symbolizmem a konekcionizmem, ²⁾ a vzápětí informuje o historii konekcionistického pojetí. V pojetí autorů je konekcionizmus významný nástroj pro modelování kognitivních procesů, který může využívat modulární pojetí a s uplatněním Baldwinova efektu (efektivního fitness) vytvářet evolučně nejméně komplikované výpočty. Kapitola se opírá o vlastní výzkum autorů a vysvětluje, proč je modulární pojetí efektivnější. Modulárně konstruovaná neuronová síť dává nejlepší výsledky při rozpoznávání tvarů. Lze se domnívat, že právě v této závěrečné, nejobsáhlejší kapitole je naznačena cesta dalšího směřování slovenské kognitivní vědy.

Poznatky a zajímavosti uvedené v této knize jsou poučné a představují současný stav bádání v jednotlivých oborech zahrnovaných do kognitivních věd. Přesto by bylo na čase přistoupit k pokusům o syntézu poznatků. Mnohá témata, z hlediska poznávání nezanedbatelná (např. paměť), jsou v práci pokryta jen sporadicky, a navíc postrádají přehledový přístup, který je k systematickému pojetí poznávacích procesů nezbytný. Zmínka o paměti je například v příspěvku L. Beňuškové, v němž je paměť z neurofyziologického hlediska pojata jako změna synaptických vah. Postrádám však například rozlišení mezi epizodickou, sémantickou a procedurální paměti nebo mezi pamětí explicitní a implicitní. Nejde jen o paměť. Totéž můžeme říci i o spánku a o tom, zda hraje nějakou roli v kognici. Tato problematika, jakkoli je sporná, zde úplně chybí. Při tomto přístupu (výpisu zajímavostí z jednotlivých věd) je obtížné pokrýt teritorium poznávání a vyhnout se tomu, aby nešlo jen o sběr dosud vyřčeného.

Přes uvedená konstatování lze kolegům na Slovensku závidět. Z této práce, z předchozí slovenské publikace, ³⁾ ze slovensko-českých či česko-slovenských seminářů ⁴⁾ i z cyklu mezifakultních přednášek ke kognitivní vědě v Bratislavě ⁵⁾ lze soudit, že se zde přistupuje kekognitivním vědám se vší vážnosti a ne jenom jako k zábavné kuriozitě spočívající na překladové literatuře. V tomto oboru se udělalo na Slovensku mnoho práce, především zásluhou E. Gála a J. Kelemena. Teprve potom se díla z tohoto oboru začala překládat i v Čechách.

Jak přistupovat k pojetí knihy? Je otázka, zda bylo zapotřebí vyjádřit se ke všemu, co je v kognitivní vědě aktuální (vzhledem k dynamice vývoje poznatků to ani není reálné). Možná stačilo zvolit jeden z problémů poznávání (např. percepci, která je ostatně v této knize zmiňována mnohokrát) a pokusit se v něm integrovat poznatky kognitivních oborů, ukázat, v čem integrovaný prostor spočívá. Takové práci by ale musela předcházet dlouhodobá výměna názorů k dané problematice. Integrujícím prvkem v kognitivní vědě by totiž měl být problém, k němuž jednotlivé obory přispívají svým objasněním.