Instalace prostoru

Židle Magdaleny Jetelové se stala jedním ze symbolů loňských ničivých povodní i obrovského úsilí při nápravě škod. Tuto židli, umístěnou nádherně nad Vltavou před Sovovými mlýny, které byly po ostudných peripetiích zachráněny a proměněny na Muzeum Kampa, strhla tisíciletá voda. Zdálo se, že Židli už nikdy neuvidíme, jenže o několik dní později se po dlouhé pouti zázračně vynořila u Vraňan. Loňské povodně poškodily i Muzeum Kampa a odsunuly jeho otevření. Díky desítkám obětavců, především však díky nezměrné energii paní Medy Mládkové, bylo dáno vše do pořádku a 8. září 2003 bylo muzeum slavnostně otevřeno, a to i s novou židlí („Návrat Židle II“), kterou ze dřeva stromů poničených povodní ve veltruském parku vytvořili studenti v ateliéru Kurta Gebauera na Vysoké škole umělecko-průmyslové.

Židle Magdaleny Jetelové však byla už dávno předtím symbolem jiné ničivé povodně, která devastovala naši zemi i duše lidí po čtyřicet let. Stala se jedním ze symbolů nezávislého českého umění už v okamžiku, kdy poprvé sestupovala po schodišti Umělecko-průmyslového muzea (1982 na výstavě Židle 20. století). V tomtéž roce vévodila z jeviště na památné výstavě v kulturním domě Gong ve Vysočanech. Předtím se usadila i na jednom z „Malostranských dvorků“ (1981 v Loretánské ulici 13). O Židli se pak začaly vyprávět legendy: nedala prý pokoj ani ve slavné londýnské Tate Gallery, kde se v noci dala na pochod a zbourala jednu z příček.

Magdalena Jetelová odešla do exilu v Německu r. 1985, a teprve tam mohla uskutečňovat své velké prostorové instalace, či spíše instalace prostoru. Nejde přece o to, že se v prostoru něco instaluje, nýbrž že se takovými instalacemi prostor teprve vytváří. Rozumí se prostor žitý, obývaný námi, našimi těly, nikoli tělesy (navíc abstraktními). Tento žitý, prožívaný prostor je absolutní. To je názor Hermanna Weyla: bezprostředně prožívané je subjektivní a absolutní, zatímco objektivní svět, s nímž počítáme v našem praktickém životě a který zkoumají přírodní vědy, je nutně relativní. ¹⁾

Magdalena Jetelová instalovala své subjektivní-absolutní prostory v Evropě i v USA a získala řadu významných ocenění. Přinášíme dvě ukázky. První je realizovaná: v kampusu Carnegie-Mellon University v Pittsburgu ²⁾ dali Magdaleně Jetelové místo a ona mu dala prostor. Druhá je bohužel nedokončená: Centrální park největšího sídliště – pražského Jižního Města ³⁾ – je sám o sobě mimořádným dílem landartu, umělou krajinou s kopci ze zeminy vytěžené při stavbě metra. Podílela se na tom tehdy Magdalena Jetelová. Nikdy se však tento prostor nedokončil. Dvě desítky let se vedou „diskuse“ o tom, co s tím. Nápady se jen hrnou: mělo by tam být dětské hřiště a taky něco pro pejsky, sportoviště, nějaká socha a taky něco na procházky důchodců, i fontána by tam mohla být a nějaká „zeleň“ … Přesně tak se prostor degraduje. Bojím se, že i plánovaný kostel bude jen dalším z řady nepodařených pseudomoderních církevních staveb. Chybí odvaha a moudrost svěřit vše skutečným umělcům. Není to primárně „otázka peněz“.

Zaujal mne před časem příklad takové odvahy a moudrosti. V Novém Dvoře u Dobré Vody (nedaleko od kláštera v Teplé) se z trosek barokního statku (možná od Dienzenhofera) buduje trapistický klášter (financováno je to z darů a klášter bude nejen soběstačný, ale poskytne i zaměstnání). Trapisté svěřili stavbu kláštera vycházející hvězdě britské architektury Johnu Pawsonovi, od nějž znali jedinou jeho realizaci – butik Calvina Kleina v New Yorku. Přesvědčila je jeho úcta ke světlu, čistotě a prostotě tvarů a jazyku ticha. Je to odvaha podložená a prověřená tisíciletou moudrostí.