Skvost pro radost i zlost

„Zlatá rybo, slyš má slova, vylez z vody, zjev se znova. Mám ženu zlou jak šídlo a pálí ji dobré bydlo,“ zvolal zoufalý rybář. A ryba fungovala: …Všichni se hluboce klaněli, protože neměli páteř. Tu jim vyndal krejčí, aby jim lépe seděly obleky. A nad nimi nahoře, na trůně míli vysokém, z ryzího zlata, seděla rybářova žena, na hlavě diamantovou korunu a v ruce žezlo… „Tak máme do smrti postaráno!“ dí rybář. „Nic nemáme!“ katí se žena… Potud Werichova verze známé pohádky.

Vzácné kovy a drahokamy byly odedávna středem pozornosti a zároveň kamenem úrazu. Nejen orientální, ale občas i česká literatura (zejména z 19. století) hýří safírovými úsvity, démantovou rosou, ametystovou oblohou a ženami s očima safírové modři či diamantového jasu. Nad interiéry zvěčněnými v pohádkách Boženy Němcové by dnešní bytový architekt oněměl: Podivilť se Jaromil kráse a nádheře v síních; podlahy byly kamením všelikých barev, na nichž koberce uměle utkané ležely, vykládané; stříbrných nádob, jakož i rozličných hraček ze zlata stálo plno na stolích a ve schránkách, které z drahého dříví pěkně vyřezané byly. Nejen fantastické obrazy zlatovlásek a zlatohříváků, ale i přenosy významů byly oslepujícím kovem inspirovány: zlatíčko moje! patří dosud k nejvroucnějším oslovením a zlaté české ručičky ještě přetrvávají v legendách. Na druhou stranu se i dnes zlatou mastí podmazává či na zlatou udici chytá, stačí číst noviny. Tu a tam někdo hodí perly sviním (nebo si myslí, že je hodil). A poddaný od věků nucen potahovat za měšec čili škrtit kravinec ke kravinci. Nejeden životopis vyjádřen slovy: nevzal si děvčici, nýbrž truhlici. Poklady se sice otvírají, ale také zavírají, jak známo z Kytice. Quid non mortalia pectora cogis, auri sacra fames! neboli K čemu nenutíš lidská srdce, prokletá chtivosti zlata! zvolal již Vergilius v Aeneis (3,57).

Etymologicky je poklad něco, co bylo někam položeno či uloženo. Úklad už je významově posunut, nicméně poklad úklady přitahuje, ve Stevensonově „Pokladu na ostrově“ je poklad jen jeden, kdežto úkladů mnoho. Slovo šperk pochází z germánského sparke (jiskra, drobný drahokam). Germánský původ má kupodivu i klenot (z kleini – lesklý, čistý, půvabný, malý), byť je znám již ze staročeštiny. Pokud jde o drahokam, ve starých spisech ho nenajdeme, všude jen dvouslovný název (např. „drahich kamenuóv czynowe“ ve staročeské legendě o sv. Kateřině). Nevím, kdy česká složenina (analogicky k něm. Edelstein) vznikla, tuším však, že obrozencům notně zaváněla. V Jungmannově slovníku ji nenajdete, v Kottově slovníku (z r. 1878) už ano.

Jak se drahé kovy a kameny získávaly? Dolovaly se (původ slova netřeba vysvětlovat, i když lze namítnout, že v každém dole se nemusí lézt dolů), kutaly (z něm. kutten – dobývat, odtud Kutná Hora), šorfovaly neboli kopaly (viz J. Jungmann: šorf w hornictwj slowe mjsto, kde hledáno rudy). V mnohých potocích se rýžovalo (souvisí s něm. reisen téhož významu, nikoli s rýží). Většina terminologie vychází z němčiny. Výjimkou jsou slova spojená s velmi starou těžbou českých granátů na Třebívlicku (těžilo se tu dávno před kolonizací). Vytěžená křehoť (granátonosná vrstva zvětralé horniny) se tu pocívala (podsívala) na řiticích (řešetech) a pláchla (vyplachovala) v kadečkách (malých kádích), podrobněji viz Vesmír 78, 295, 1999/5.

Většina názvů drahokamů k nám přišla spolu s cizími obchodníky a hledači (výjimkou je např. vltavín). Za zmínku stojí etymologie ametystu, který vznikl z ř. a-méthystos (tj. proti opilosti). Údajně měl působit preventivně, ale žádný domácí příběh se o tom nedochoval. Navzdory skutečnosti, že co se „rýžování“ v Čechách týče, největší šanci má zlato v tekuté podobě.