Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Rodiče a agresivní děti

Přenos násilného chování mezi generacemi
 |  1. 1. 2003
 |  Vesmír 82, 35, 2003/1

Sklon k agresivnímu chování se vyvíjí ve vztazích mezi jedincem a jeho prostředím. Jedním z dobře známých faktorů je vliv vrstevníků. Méně známá je skutečnost, že agresivní chování v průběhu individuálního vývoje přetrvává. Dlouhodobé studie ukazují, že agresivní chování lze identifikovat již ve věku tří let a že se sklon k agresivitě u mnoha dětí stane znakem jejich osobnosti, který si ponesou až do stáří. Chování tříletých dětí, zejména jedináčků, není vrstevníky podstatně ovlivněno. Tříletí ještě nejsou přímo ovlivněni špatnými školami, zločinnými spolužáky, drogami, alkoholem ani pozorováním násilí v televizi. Některé faktory ovlivňující jejich sklon k násilí je tedy třeba hledat v genetickém vybavení, v době vývoje před narozením a v raném dětství. Agresivní rodiče někdy mívají agresivní potomky, což sice není důkaz genetického přenosu, ale je to důvod k zamyšlení nad možnostmi mezigeneračního přenosu agresivního chování.

Mechanizmy takového přenosu se zejména v posledních deseti letech zkoumaly z mnoha perspektiv. K pochopení přenosu agresivního chování mezi generacemi přispěly genetika, epidemiologie, neuropsychiatrie, psychologie, medicína i další obory. Tento článek je pokusem o souhrnnou interpretaci dílčích příspěvků (viz obrázek)

Genetické vlivy

Oddělit genetické vlivy od vlivů prostředí při vývoji nemoci nebo odchylného (například agresivního) chování do jisté míry umožňují studie dvojčat. Buď obě dvojčata v páru sdílejí stejný rys, např. agresivitu, nebo je tento rys přítomen pouze u jednoho z nich.

Jednovaječná dvojčata sdílejí 100 % stejných genů. Pokud jsou tedy mezi jednovaječnými dvojčaty rozdíly v agresivním (nebo jiném) chování, musely vzniknout vlivem prostředí. Dvojvaječná dvojčata sdílejí (v průměru) pouze 50 % stejných genů. Jestliže geny mají vliv na agresivní chování, pak bude toto chování u jednovaječných dvojčat výraznější než u dvojčat dvojvaječných.

Studie dvojčat ukázaly, že impulzivnost, podrážděnost a sklon k útočnosti jsou skutečně zčásti dědičné. Zdá se, že geny přispívají k výskytu těchto povahových rysů minimálně 40 %. Jiné studie dvojčat ukázaly dědičnost antisociálního a kriminálního chování – tyto studie však úplně neoddělují vlivy genů od vlivů prostředí. Prostředí jednovaječných dvojčat vykazuje více podobných rysů než prostředí dvojčat dvojvaječných, a proto stejné rysy jednovaječných dvojčat mohly zvýšit spíše vlivy prostředí než vlivy genů. Dvojčata se ovlivňují navzájem, a je možné, že jednovaječná dvojčata mají na sebe navzájem větší vliv než dvojvaječná.

Některé z těchto problémů jsou odstraněny nebo zmírněny studiemi adoptovaných dětí. Jestliže je dítě brzy po porodu odděleno od biologických rodičů a adoptováno jinou rodinou, je teoreticky možné rozlišit vlivy genů a prostředí. Rysy, jež jedinec sdílí s biologickými rodiči, jsou genetické, rysy sdílené s rodiči adoptivními jsou způsobeny vlivem prostředí. Studie adoptovaných dětí ukazují podobné výsledky jako studie dvojčat, ale ani ty nejsou bez problémů. Biologičtí rodiče ovlivňují rysy potomků nejen svými geny, nýbrž i prostředím, v němž se plod vyvíjel (viz obrázek). Navíc adoptivní rodiny bývají někdy vybírány tak, aby se příliš nelišily od rodin biologických. V takových případech je možné, že biologické a adoptivní rodiny sdílejí více povahových a genetických rysů, než kdyby byly vybírány náhodně. Způsob výběru adoptivních rodin může ovšem výsledky adoptivních studií zkreslit.

Jakkoli studie dvojčat a adoptovaných dětí nejsou bez problémů, v souhrnu prokazují vliv genů na agresivní, antisociální a kriminální chování. Důležité jsou pravděpodobně geny, které ovlivňují funkce neurotransmiterů, jež agresivní chování obměňují, konkrétně serotoninu, dopaminu a noradrenalinu. Nejlépe je doložen vliv serotoninergního přenosu, jehož narušení nebo nedostatečná činnost jsou spojeny s impulzivním agresivním chováním.

Jedna z forem alkoholizmu je výrazně dědičná – přenáší se z otců na syny. Začíná v adolescenci či rané dospělosti a je doprovázena agresivním chováním. Geny, které se na tomto dědičném přenosu podílejí, nebyly zatím definitivně identifikovány.

Toxické vlivy a výživa plodu v těhotenství

  • Alkohol. Agresivní a hyperaktivní chování se často projevuje u adolescentů či dospělých, jejichž matky v těhotenství pily alkohol. Systematická studie těchto procesů u lidí je obtížná mj. proto, že důsledky vystavení alkoholu před narozením nelze experimentálně oddělit od vlivu výchovného prostředí vytvářeného alkoholickou matkou. Oddělit jevy před narozením a po něm by bylo možno na základě studií adoptovaných dětí, ale takové studie zatím nebyly publikovány. Přiměřené experimentální studie však byly provedeny u myší. Dospělí samci, kteří byli před narozením vystaveni alkoholu (podávanému těhotným myším matkám), projevovali vyšší agresivitu než samci, kteří alkoholu vystaveni nebyli. Agresivní samci měli nižší mozkové hladiny serotoninu.
  • Kouření. Za prokázaný můžeme považovat také vliv kouření na pozdější kriminalitu. Pravděpodobnost zatčení pro násilné a nenásilné zločiny u 34letých dánských mužů byla dokonce přímo závislá na počtu cigaret, které jejich matky vykouřily v posledních třech měsících těhotenství.
  • Hladovění. Pravděpodobnost, že se u mužských potomků v dospělosti projeví antisociální a agresivní chování, vzrůstá i v důsledku hladovění jejich matek v těhotenství, zejména v prvních šesti měsících. Tento fakt byl zjištěn v Holandsku, kde v letech 1944–1945 německá armáda záměrně blokovala přísun potravin do velkých částí země. Tento barbarský čin vyvolal hladomor u statisíců lidi, včetně těhotných žen. Údaje o chování potomků byly získány, když tito muži dospěli a byli odvedeni do holandské armády.

Komplikace v těhotenství a při porodu

Tyto komplikace mohou vést k zranění nebo vývojovým poruchám mozku před narozením, což se může projevit neuropsychickými poruchami, jež někdy přetrvávají až do dospělosti. K takovým komplikacím s dlouhodobými následky patří nedostatečný přívod krve do mozku nebo zranění mozku. Definice ani kvantitativní vyjádření těchto komplikací nejsou jednotné, což může být příčinou rozdílu mezi názory na jejich roli ve vývoji násilného chování.

Zdá se, že komplikace v těhotenství a při porodu vedou k násilnému chování tehdy, když má matka k dítěti negativní postoj. Ten byl v jedné studii definován třemi faktory: nechtěné těhotenství, pokus o potrat, svěření dítěte do ústavní péče v prvním roce jeho života. Kombinace komplikací v těhotenství a negativního postoje matky zvyšuje pravděpodobnost zatčení pro násilný zločin až do věku 34 let.

Jestliže negativní postoj matky zvyšuje pravděpodobnost násilného chování potomků, lze teoreticky předpovědět, že se násilná zločinnost sníží, jsou-li nechtěná těhotenství ukončena potratem. Tato teorie může byt potvrzena, zločinnost v některých státech USA skutečně klesla přibližně 18 let po legalizaci potratů. Kariéra násilného zločinu mnohdy začíná mezi 16 a 20 lety věku, což by svědčilo pro souvislost mezi potraty a zločinem, nicméně tato teorie zatím nebyla všeobecně přijata.

Výchovné prostředí

Jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících pravděpodobnost násilného chování je prostředí, v němž dítě vyrůstá. O silném vlivu ústavní péče v raném dětství jsem se již zmínil. Není také sporu o tom, že k násilnému chování v dospělosti často vede zneužívání v dětství. Pojem „cyklus násilí“ je znám již přinejmenším 40 let. Jedním z mechanizmů cyklu je, že se dítě roli násilníka naučí od rodičů. Není to však jediný mechanizmus. Často také násilní rodiče způsobí dítěti zranění mozku, jež posléze vede k dlouhodobým poruchám chování.

Výchovné prostředí má i biologické jevy, které nejsou na zneužívání dítěte vázány. Ty nelze z etických důvodů studovat u lidí, avšak lze je experimentálně ovlivňovat u zvířat. Jestliže se opičí novorozeňata odejmou matce a vyrůstají ve společnosti vrstevníků, dojde u nich k poruchám serotoninergního systému v mozku a k poruchám chování (serotoninergní systém má důležitou roli v kontrole agresivního chování u mnoha savců, včetně hlodavců a primátů).

Výchovné prostředí má pravděpodobně vliv i na funkci dalších neurotransmiterů. Genetické vlivy na neurotransmitery (a všeobecně na mozkovou funkci a chování) se většinou zatím zkoumají tak, že se hledají souvislosti mezi zděděnými variacemi nebo novými mutacemi genu a mozkovou funkcí nebo chováním. Tento výzkum však nebere v úvahu dobře známý fakt, že exprese genů je částečně regulována vlivy prostředí. Aktivita genů se tedy může zastavit nebo spustit podle toho, co organizmus právě zažívá. Změny exprese různých genů mohou být vyvolány například tím, že se dítě dobře učí, nebo naopak že má špatné návyky.

Mravní smysl a svobodná vůle

Veškeré faktory, které jsem zatím v tomto článku popsal, mají společnou vlastnost: jsou negativní, vyvolávají násilné chování. Existují ale i pozitivní faktory, které pravděpodobnost násilného chování redukují. Jedním z nich je mravní smysl, jenž se vyvíjí již v raném dětství. Příklady a aktivní výchovné úsilí rodičů či vychovatelů se podílejí na vývoji mravních norem u dětí. O neurobiologii mravního smyslu je toho známo velmi málo. Chování řady zvířat se nám zdá být altruistické, je však možné, že si zvířata navzájem pomáhají pouze do té míry, do níž sdílejí genetické vybavení.

Neurobiologické faktory ovlivňující násilné chování (ať už pozitivně nebo negativně) je v každém případě nutno chápat jako vlivy, jež do různé míry ovlivňují pravděpodobnost agrese, nikoli jako osud plně určující chování jedinců. Jedinec je ovlivněn mnoha faktory, ale není jejich bezmocnou hříčkou. Rozhodnutí o vlastním chování je věcí svobodné vůle.

Studium neurobiologických faktorů lze využít v praktické prevenci nebo léčbě: vadné regulace neurotransmiterů lze farmakologicky ovlivnit, alkoholizmus se může léčit, budoucí matky je možné informovat o vhodné životosprávě v těhotenství, někteří rodiče mohou být pozitivně ovlivněni v chování k dětem různými osvětovými prostředky. 1)

Poznámky

1) Na toto téma viz též Psychiatrie 4, 222–223, 2000/3

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie

O autorovi

Jan Volavka

Prof. MD. Jan Volavka, PhD., (*1934) vystudoval Lékařskou fakultu UK v Praze. Působil ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a v r. 1968 emigroval. Je profesorem psychiatrie na New York University School of Medicine. V Nathan Kline Institute for Psychiatric Research se zabývá výzkumem násilného chování. Je autorem knihy „Neurobiology of Violence“ (American Psychiatric Publishing, Washington, DC, 2002).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné