Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Vidět rukama

 |  5. 8. 2002
 |  Vesmír 81, 478, 2002/8

Hledíme, díváme se, divíme a podivujeme, něco zahlédneme, patříme na to, až se to stane patrným, patřičným. Pozorujeme to, snažíme se to objasnit a vysvětlit tím, že se na to podíváme z nějakého hlediska či názoru, nejlépe teorie (řecké theoria znamenalo podívanou), a nakonec začneme vidět, a tedy i vědět (viděl jsem, takže vím). Vědění je vidění ve světle rozumu. Čeština dokonce ztotožňuje svět se světlem a ve spojení „vědecký světový názor“ (v češtině) každé slovo nějak souvisí se zrakem a světlem. Světelná (zraková) metafora je velice vlivná a mocná. Je snadné se o tom přesvědčit – i ten svědek nakonec souvisí s viděním, zvláště pak svědek očitý.

Moderní věda je však nedůvěřivá ke všem metaforám. Vidění se může snadno ukázat být viděním (můžeme totiž vidět vidiny, mít vidění) a je pouhým (subjektivním) prožitkem, nikoli skutečným (objektivním) poznatkem. Jasně se to říká v tzv. manifestu Vídeňského kroužku: „Součástí vědeckého popisu se může stát jen struktura (forma řádu) objektů. … Subjektivně prožívané kvality – červeň, radost – jsou jako takové právě jen prožitky, nikoli poznatky; do fyzikální optiky patří jen to, co je v zásadě pochopitelné i pro slepého.“ Novověkou vědu necharakterizuje metafora zraková, nýbrž slepecká. Vždyť přece příroda sama je slepá, slepé jsou i její zákony (a slepý je i hodinář).

V Descartově Dioptrice, nauce o lomu světla, je pasáž, která je přímo symbolem tohoto přechodu od světelné metafory k metafoře slepecké, dokonce dvojnásob symbolické, neboť tam jde o světlo, jehož podstatu explikuje Descartes na příkladu slepce: světlo je něco jako slepcova hůl; vidění je hmatání. Může nám to připadat zcela absurdní, účinnost tomu však upřít nemůžeme: Descartes tuto „světelnou hůl“ ponořil do vody, a aby se nesklopila (voda část hole nadlehčuje), tak ji „zalomil“. Pak už stačilo napsat na čtyřech řádcích podmínku pro rovnováhu takové zalomené páky a zákon lomu světla (který se po staletí hledal marně) byl na světě. Světlo se stalo tvarem. Podobně to udělal Descartes i ve své Geometrii. Přestal se opírat o názor, vidění. Úsečky označil písmeny a s těmito písmeny začal manipulovat, kalkulovat (tj. přehazoval je jako oblázky) – a jeden z nejmocnějších nástrojů vědy, kalkulus, byl na světě. Věda se stala efektivní tím, že přestala svět vysvětlovat a začala jej měnit (manipulovat). „Vysvětlit“ znamená nyní ex-plikovat, tedy vyrovnat, rozmotat to, co bylo zmačkané, zašmodrchané, neboť pak se to dá a-plikovat. Vědět znamená dokázat efektivně manipulovat. Vzorem naprosto objektivního dokonalého slepého manipulátora je ovšem počítač.

Z obrazů se staly ilustrace. Ty sice, jak samo slovo ilustrace naznačuje, osvětlují, jenže už ne skutečnost samu, nýbrž ten text, který doprovázejí. Jsou to pozůstatky zrakové metafory a mohli bychom se bez nich obejít. Takové obrazy už nic nezobrazuji, jsou jen vizualizací textu. U počítačů pak obrazy už jsou přímo texty (posloupnostmi znaků) – proto také je s nimi možno (jako se všemi „technickými“ obrazy) manipulovat.

Když Descartes mluví o slepecké holi, říká, že vnímání pomocí ní se zdá být matné a chabé. Jenže, pokračuje, u lidí od narození slepých je tak dokonalé a přesné, že by se téměř mohlo říci, že tito lidé vidí rukama. A zde je vlastní vysvětlení obrovské účinnosti moderní vědy: náhradou zraku hmatem se dosáhlo přímého kontaktu s věcmi samými. Hmat totiž – na rozdíl od zraku a sluchu – se věcí dotýká přímo a nikoli zprostředkovaně, tudíž nejistě. Proto může být takové poznání objektivní – předmětné. Počítače, jakkoli to jsou dokonalí manipulátoři, mohou sice „mít vědění“, ale nemohou vědět. Nemají totiž hmat, nanejvýš mají chmat.

Z umění tomuto bezprostřednímu hmatovému odpovídá jen sochařství; není tudíž divu, že metaforika, která nahradila ve vědě metaforiku světelně-zrakovou, obsahuje tolik slov původně sochařských; stačí připomenout jen ta, která souvisejí s tvarem, tvořením, formou, figurou.

Proč právě tato úvaha k fotografiím děl Jana Hendrycha? Prostě proto, že je to sochař tak bytostný, že u něj opravdu platí, že vidí rukama.

Obrázky

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné