Vidět rukama

 |  5. 8. 2002
 |  Vesmír 81, 478, 2002/8

Hledíme, díváme se, divíme a podivujeme, něco zahlédneme, patříme na to, až se to stane patrným, patřičným. Pozorujeme to, snažíme se to objasnit a vysvětlit tím, že se na to podíváme z nějakého hlediska či názoru, nejlépe teorie (řecké theoria znamenalo podívanou), a nakonec začneme vidět, a tedy i vědět (viděl jsem, takže vím). Vědění je vidění ve světle rozumu. Čeština dokonce ztotožňuje svět se světlem a ve spojení „vědecký světový názor“ (v češtině) každé slovo nějak souvisí se zrakem a světlem. Světelná (zraková) metafora je velice vlivná a mocná. Je snadné se o tom přesvědčit – i ten svědek nakonec souvisí s viděním, zvláště pak svědek očitý.

Moderní věda je však nedůvěřivá ke všem metaforám. Vidění se může snadno ukázat být viděním (můžeme totiž vidět vidiny, mít vidění) a je pouhým (subjektivním) prožitkem, nikoli skutečným (objektivním) poznatkem. Jasně se to říká v tzv. manifestu Vídeňského kroužku: „Součástí vědeckého popisu se může stát jen struktura (forma řádu) objektů. … Subjektivně prožívané kvality – červeň, radost – jsou jako takové právě jen prožitky, nikoli poznatky; do fyzikální optiky patří jen to, co je v zásadě pochopitelné i pro slepého.“ Novověkou vědu necharakterizuje metafora zraková, nýbrž slepecká. Vždyť přece příroda sama je slepá, slepé jsou i její zákony (a slepý je i hodinář).

V Descartově Dioptrice, nauce o lomu světla, je pasáž, která je přímo symbolem tohoto přechodu od světelné metafory k metafoře slepecké, dokonce dvojnásob symbolické, neboť tam jde o světlo, jehož podstatu explikuje Descartes na příkladu slepce: světlo je něco jako slepcova hůl; vidění je hmatání. Může nám to připadat zcela absurdní, účinnost tomu však upřít nemůžeme: Descartes tuto „světelnou hůl“ ponořil do vody, a aby se nesklopila (voda část hole nadlehčuje), tak ji „zalomil“. Pak už stačilo napsat na čtyřech řádcích podmínku pro rovnováhu takové zalomené páky a zákon lomu světla (který se po staletí hledal marně) byl na světě. Světlo se stalo tvarem. Podobně to udělal Descartes i ve své Geometrii. Přestal se opírat o názor, vidění. Úsečky označil písmeny a s těmito písmeny začal manipulovat, kalkulovat (tj. přehazoval je jako oblázky) – a jeden z nejmocnějších nástrojů vědy, kalkulus, byl na světě. Věda se stala efektivní tím, že přestala svět vysvětlovat a začala jej měnit (manipulovat). „Vysvětlit“ znamená nyní ex-plikovat, tedy vyrovnat, rozmotat to, co bylo zmačkané, zašmodrchané, neboť pak se to dá a-plikovat. Vědět znamená dokázat efektivně manipulovat. Vzorem naprosto objektivního dokonalého slepého manipulátora je ovšem počítač.

Z obrazů se staly ilustrace. Ty sice, jak samo slovo ilustrace naznačuje, osvětlují, jenže už ne skutečnost samu, nýbrž ten text, který doprovázejí. Jsou to pozůstatky zrakové metafory a mohli bychom se bez nich obejít. Takové obrazy už nic nezobrazuji, jsou jen vizualizací textu. U počítačů pak obrazy už jsou přímo texty (posloupnostmi znaků) – proto také je s nimi možno (jako se všemi „technickými“ obrazy) manipulovat.

Když Descartes mluví o slepecké holi, říká, že vnímání pomocí ní se zdá být matné a chabé. Jenže, pokračuje, u lidí od narození slepých je tak dokonalé a přesné, že by se téměř mohlo říci, že tito lidé vidí rukama. A zde je vlastní vysvětlení obrovské účinnosti moderní vědy: náhradou zraku hmatem se dosáhlo přímého kontaktu s věcmi samými. Hmat totiž – na rozdíl od zraku a sluchu – se věcí dotýká přímo a nikoli zprostředkovaně, tudíž nejistě. Proto může být takové poznání objektivní – předmětné. Počítače, jakkoli to jsou dokonalí manipulátoři, mohou sice „mít vědění“, ale nemohou vědět. Nemají totiž hmat, nanejvýš mají chmat.

Z umění tomuto bezprostřednímu hmatovému odpovídá jen sochařství; není tudíž divu, že metaforika, která nahradila ve vědě metaforiku světelně-zrakovou, obsahuje tolik slov původně sochařských; stačí připomenout jen ta, která souvisejí s tvarem, tvořením, formou, figurou.

Proč právě tato úvaha k fotografiím děl Jana Hendrycha? Prostě proto, že je to sochař tak bytostný, že u něj opravdu platí, že vidí rukama.

Obrázky

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Recyklace plastového odpadu

Recyklace plastového odpadu

Zdeněk Kruliš  |  9. 12. 2019
Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně- -naučných článků tištěných i...
Odpad, nebo surovina?

Odpad, nebo surovina?

Vladimír Wagner  |  9. 12. 2019
Pokud se ukáže hrozba rostoucí koncentrace CO2 pro vývoj klimatu opravdu tak veliká, jak předpokládají některé scénáře, bude třeba zrychlit cestu...
Modré moře pod blankytnou oblohou

Modré moře pod blankytnou oblohou

Jaromír Plášek  |  9. 12. 2019
Při pohledu na blankytnou oblohu si většina čtenářů určitě vzpomene, že za její barvu může jakýsi Rayleighův rozptyl slunečního světla. V případě...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné