Spor o dějiny

V předposledním odstavci svého příspěvku se Eva Broklová dovolává Karla Jasperse. Pozorný čtenář zde s překvapením narazí na sled dvou vět: Došel k závěru, že mravně je za nacizmus odpovědný každý Němec, který se nepostavil proti nositelům zla. Na ty, kteří se proti tomuto zlu postavili, se prezidentské dekrety nevztahovaly. Těmto dvěma větám předchází základní informace, totiž že Karl Jaspers po válce analyzoval vinu německého národa [...] jako vinu kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Autorka však shora uvedenými dvěma větami čtenáře uvádí v omyl, neboť v něm vyvolává nepravdivou představu, že je v souladu s Jaspersovou koncepcí, jestliže morální vina je postihována dekrety tedy právním aktem.

Nechme stranou, že E. Broklové jde speciálně o prezidentské dekrety. Nechme je stranou proto, abychom do věci zbytečně nezatahovali politicky příliš aktuální téma s dosud silným emocionálním nábojem. V této poznámce nejde o nic jiného než o korektní zacházení s úvahou Jaspersovou.

S vinou a obviňováním se dá příliš dobře manipulovat. Jaspers svou analýzou takové manipulaci staví hráz. Proto rozlišuje: vina kriminální se liší od viny politické, kterou nelze zaměňovat za vinu morální a tu je zase ještě třeba odlišit od viny metafyzické. Nepodařilo se mi zjistit, z kterého místa Otázky viny Broklová byť i jen volně cituje (ostatně v článku ani není uvedeno, že jde o Otázku viny, z díla Jaspersova zřejmě nejznámější spis). V oddílu (B) Německé otázky v kapitole (I.) Diferenciace německé viny v § 3 o morální vině, v němž jsou ve snaze o nejvnitřnější pravdivost analyzovány a odmítány všechny způsoby, jimiž se špatné svědomí kryje, např. život v masce, falešné svědomí, polovičatost a vnitřní připodobnění, sebeklam, podrobně rozebírá Jaspers v oddíle e) otázku aktivního a pasivního podílu na zlu. Zde nalézám slova, která jsou asi nejblíže tomu, co čteme u Broklové: Avšak každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Vina pasivity je jiná [než vina aktivity]. Bezmocnost omlouvá, neúčinná smrt se morálně nepožaduje. Už Platón pokládal za samozřejmé, že ve zlých dobách a beznadějných poměrech je třeba se skrýt a zůstat naživu. Ale pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu. [...] Jednotlivec bude muset uznat, že promeškal-li úzkostlivě tuto příležitost, je morálně vinen. Slepota vůči neštěstí druhých, tato chybějící fantazie srdce, a vnitřní nedotčenost viděným zlem, toť morální vina. A v navazujícím oddíle označeném f) čteme ještě: Morální vina, spočívající v tom, že jsme se vnějškově přizpůsobili, souputnictví, je v té či oné míře společné nám mnohým. Kvůli životním možnostem, aby neztratili své postavení, aby nezničili své šance, stávali se lidé členy strany a konali jiné činy nominální příslušnosti.

Podstatná na Jaspersově rozlišování viny je však skutečnost, že každá z těchto vin má také svou instanci, před kterou se odpovídá, a ta se liší od instancí pro viny jinak charakterizované. U viny kriminální je instancí soud, u viny politické je instancí moc a vůle vítězova, pro vinu morální je instancí vlastní svědomí a komunikace s přítelem a bližním, s milujícím člověkem, který má živý zájem o mou duši, a pro vinu metafyzickou je instancí jedině Bůh.

V § 5 je to shrnuto následovně:

Pokud jde o kriminální vinu, ne každý Němec, nýbrž naopak jen velmi malá menšina Němců musí být potrestána za zločiny; jiná menšina Němců musí pykat za svou nacionálně-socialistickou aktivitu [...].

Pokud jde o politickou vinu, pak všichni Němci, bez výjimky, se podílejí na politické odpovědnosti. Musí tudíž společně působit při úkolech nápravy, které je třeba převést na právní formu. Musí společně snášet vše, k čemu povede jednání vítězů, jejich volní rozhodnutí, jejich nejednota.

A konečně ve věci morální viny (o niž nám jde) snad každý Němec má důvod i když nejrůznějšího druhu sám sebe zkoumat ze zorného úhlu svého morálního náhledu. V tomto ohledu však nemusí uznávat žádnou jinou instanci než vlastní svědomí.

Pro úplnost ještě dodejme, že pokud jde o vinu metafyzickou, [...] je to věc jedince o samotě.

Je tedy s podivem, jak mohla Eva Broklová morální vinu tak úzce propojit s prezidentskými dekrety a vyvolat tak ve čtenáři dojem, že je to v souladu s Jaspersovou analýzou. Dosadit za vlastní svědomí a komunikaci s přítelem a bližním, s milujícím člověkem, který má živý zájem o mou duši, jakýkoliv dekret či dekrety, je výsledkem buď naprostého nepochopení, které u vědeckého profesionála nelze ani předpokládat, nebo neznalosti s nedbalostí, což je možné jen tak, že si nepřečetla ani první stránku knížky (po dvoustránkovém úvodu), kde jsou již jasně a nepřehlédnutelně uvedeny hlavní rysy Jaspersova rozlišení. Šlo-li jí právě o dekrety, pak mohla hovořit o vině politické nebo kriminální pak ovšem jimi nelze stíhat vinu charakterizovanou jako morální, tj. takovou, jíž je zatížen každý, kdo se nepostavil proti zlu. Šlo-li jí právě o morální vinu, totiž o tu, jíž byl zatížen každý, kdo se nepostavil proti zlu, pak žádný dekret podle Jasperse není tím správným prostředkem postihu. Broklová ovšem mohla Jaspersovu analýzu vůbec odmítnout, pokud neodpovídá její představě o vině a trestu, vždyť je to konec konců jen filozofova konstrukce, byť široce akceptovaná a ceněná. Mohla také o Jaspersovi jednoduše pomlčet. To všechno mohla, jenom neměla vzbuzovat dojem, že jde o soulad s jeho úvahou, a přitom uvádět souvislosti zcela proti smyslu jeho díla. S vinou a obviňováním se dá příliš dobře manipulovat. Není dobré v těchto věcech čtenáře mást.