Úskalí dopinkové kontroly

S dopinkem je to trochu jako s jízdou automobilem. Dodržovat pravidla silničního provozu je věc kázně a také svědomí řidiče, tedy v podstatě problém etický, kdežto porušit pravidla a způsobit tím havárii už může představovat i závažný problém zdravotní. Kontrola dodržování pravidel je pak věcí organizační a technickou. Přitom překročení pravidel silničního provozu je celkem snadno definovatelné a většinou i snadno prokazatelné, pohled na naše silnice však svědčí o tom, že asi není snadno postižitelné.

Poněkud jinak je tomu s kontrolou dopinku ve sportu, nemluvě o kontrole zneužívání některých zakázaných látek mimo sportovní život. Zatímco dopink sám představuje hlavně problém etický a do jisté míry i zdravotní, jeho kontrola je především úkolem technologickým. Je to dáno hned několika důvody (viz rámeček).

Potíže zmíněné v rámečku lze demonstrovat na řadě případů. Ve svých počátcích se laboratorní dopinková kontrola setkávala s jednoduchými analytickými úkoly, jako je stanovení farmaceutických syntetických látek s povzbuzujícím účinkem v nejdostupnějším biologickém materiálu, jímž je moč. S průnikem anabolického dopinku do sportu vyvstal úkol spolehlivě rozlišit jednotlivé steroidy, které jsou si většinou chemicky značně podobné a často jsou přítomny jen v nepatrných koncentracích. Podařilo se to díky přístrojové technice plynové chromatografie a s využitím hmotnostní spektrometrie.

Běžný pak začal být dopink hlavním mužským anabolicko-androgenním steroidem, testosteronem. Protože se vlastní hladiny tohoto hormonu nejen u mužů, ale i u žen pohybují v poměrně širokém rozmezí, bylo třeba navrhnout jako vnitřní standard jiný steroid, jehož hladina je normálně na testosteronu nezávislá. Vybrán byl epimer testosteronu epitestosteron a jako důkaz dopinku zvenčí byl zvolen poměr testosteronu k epitestosteronu o hodnotě větší než 6. Později se přišlo na to, že v rozmezí tohoto poměru 6–10 je jakási šedá zóna, která nedovoluje jednoznačně určit, zda jde o zneužití testosteronu, nebo o biologickou variaci. Existují (byť vzácně) lidé, kteří epitestosteron vylučují nepatrně nebo vůbec, a proto má jejich poměr testosteronu k epitestosteronu enormně vysokou hodnotu, přestože se testosteronem nedopují. Dopující sportovci nebo jejich poradci přišli také na to, že i tímto poměrem lze manipulovat.

Proto byly navrženy jiné metody, např. že by měl rozhodovat poměr izotopů uhlíku v izolovaném testosteronu. Tento poměr je poněkud odlišný u testosteronu, který je tělu vlastní, a testosteronu obsaženého ve farmaceutických přípravcích. Druhý z nich je téměř všechen rostlinného původu a má poněkud jiné izotopové složení. Jeho analýza je ale technicky náročnější a ekonomicky mnohem dražší.

Jiný problém představuje oblíbený anabolický steroid nandrolon, o němž se předpokládalo, že pochází vždy z farmaceutického přípravku. Může se sice dostat člověku do těla i nevědomky, v některých zemích se totiž používá jako přípravek k zvyšování živočišné výroby (může být obsažen v konzumovaném mase), dlouho se ale předpokládalo, že vždy musí jít o látku cizí, dodanou zvenku. Potom se přišlo na to, že i lidé tento steroid produkují z vlastních vnitřních zdrojů (byť jen v malé míře) a že se jeho vlastní produkce může zvyšovat při námaze nebo pod vlivem některých hormonů, které se v těle tvoří fyziologicky.

Ještě větší problém než anabolické steroidy představují bílkovinné nebo peptidové hormony. Na posledních Olympijských hrách v Salt Lake City budil pozornost erytropoetin, hormon zvyšující tvorbu červených krvinek. Na možný dopink erytropoetinem upozorní vyšší hematokrit, ¹⁾ který signalizuje zvýšení objemu erytrocytů v krvi. Ty však mohou být zmnoženy i v důsledku povolených tréninkových programů, např. pobytem ve vysokohorských nadmořských výškách. Zvýšení erytropoetinu není tedy ještě známkou zakázané praktiky. Je třeba odlišit erytropoetin tělu vlastní od hormonu vyrobeného průmyslově. Rekombinantní hormon získaný biotechnologií se od přirozeného poněkud liší, a to polohou glykosylového zbytku, který právě umožňuje rozlišit tyto dvě formy erytropoetinu analyticky.

Komplexním analytickým rébusem je odlišení přirozeného růstového hormonu od hormonu vpraveného do těla injekčně. Růstový hormon je sice v seznamu zakázaných látek „Antidopinkového kodexu olympijského hnutí“, ale zatím neexistuje metoda, jíž by bylo možno rutinně detegovat rekombinantní růstový hormon připravený biotechnologií (přitom právě tato látka bývá jako dopink hojně zneužívána).

Obtížnost průkazu zneužití spočívá v biochemických vlastnostech obou typů hormonu. Přirozená nejhojnější izoforma růstového hormonu produkovaná hypofýzou i rekombinantní hormon mají identické složení (ze 191 aminokyselin). Na rozdíl od erytropoetinu a většiny proteohormonů nejsou u růstového hormonu na žádném dusíku napojeny cukerné složky, které by rozlišovaly formy produkované savci nebo bakterií Escherichia coli.

Růstový hormon je nadto vylučován v pulzech s výrazně rozdílnými maximy a minimy, přičemž hormon citlivě odpovídá na vnější faktory, jako jsou fyzický nebo psychický stres, typ výživy či spánek. To znamená, že ani když je hladina hormonu zvýšena výrazně, nedokazuje to, že byl hormon podán zvenku. Navíc má tento hormon krátký biologický poločas (nižší než 20 minut), nízké koncentrace v moči ve srovnání s krví a není dostatečně prozkoumán mechanizmus jeho vylučování ledvinami.

Jisté možnosti pro průkaz zneužití rekombinantního růstového hormonu se rýsovaly v analýze některých ukazatelů kostního metabolizmu a obratu kolagenu či růstových faktorů. Tyto ukazatele, které se poněkud liší mezi situací vyvolanou biosyntetickým a přirozeným růstovým hormonem, však mohou být maskovány poškozením měkkých tkání nebo úrazem kostí, což je u sportovců poměrně častý jev. Proto byly rozpracovány metody, které spočívají v analýze izoforem růstového hormonu: Rekombinantní hormon je téměř výlučně složen z monomeru o 22 kDa, zatímco hypofyzární růstový hormon se skládá z pestré směsi izoforem o různých molekulárních hmotnostech. Podání exogenního růstového hormonu potlačí všechny ostatní izoformy s výjimkou izoformy o 22 kDa. Metoda založená na těchto vlastnostech růstového hormonu je sice slibná, ale s ohledem na jeho krátký biologický poločas musejí být izoformy analyzovány z odběru v rozmezí 24–36 hodin po podání hormonu. Analýza je odkázána na rozbor krve, jejíž odběr není při dopinkové kontrole zaveden jako povinný.

Podvádějící sportovci se mohou průkazu dopinku vyhnout také tím, že budou místo rekombinantního růstového hormonu užívat hormon získaný z hypofýz zemřelých lidí. Tento preparát sice také existuje, přináší však s sebou další riziko, jímž je možnost přenosu Creutzfeldtovy-Jakobovy nemoci.

Od prvých pokusů, kdy se při velkých cyklistických závodech v polovině minulého století zjišťoval dopink jednoduchými farmaky, zaznamenaly laboratorní metody v odkrytí dopinku nesmírný pokrok. Laboratoř pro kontrolu dopinku s mezinárodní akreditací je i v České republice. Ani tento pokrok však není zárukou, že se vždy podaří dopink odhalit, a bohužel ani zárukou toho, že v budoucnu už nebude dopink prokázán nikomu, kdo se jej nedopustil. Přitom tresty za dopink jsou většinou mnohem nekompromisnější než u vulgární kriminality – už napodruhé je za to vždy „doživotí“.