Struma v moravských Karpatech
Odedávna snad naše země oplývá mlékem a strdím, méně už jodem a selenem. Praotci Čechovi ale nemůžeme zazlívat, že svůj lid nezavedl někam k moři. O stopových prvcích neměl ani tušení, jeho doba před něj kladla úplně jiné úkoly. Ostatně pořád jsme na tom byli lépe než obyvatelé alpských zemí nebo Transylvánie.
Význam jodu pro lidské zdraví byl objeven v polovině 19. století, selen na své ocenění čekal do poloviny století 20. Oba prvky potřebujeme pro správnou funkci štítné žlázy, která je nezbytná pro tělesný i duševní rozvoj. Nedostatečnému přísunu jodu z potravy se organizmus přizpůsobuje zvětšením štítné žlázy, vytvoří se struma neboli vole (viz O. Hníková, Vesmír 74, 196, 1995/4). Výtvarné i písemné památky z různých dob přinášejí o častém výskytu tohoto jevu v českých zemích řadu svědectví. Pohled na hrdlo nejedné gotické madony svádí endokrinology k pokusům stanovit dodatečnou diagnózu, o štítné žláze se dokonce zpívá v lidových písních:
Měla jsem galánů / jak na trnce trnek /
ale včil mám jedneho / má vole jak hrnek
Národní písně moravské nově nasbírané, Praha 1901
Rusava, Rusava / ve velikém dole /
není tam Valáška / co by neměl vole.
Kretenizmus v Království českém
Lehčí formy postižení patrně naši předkové vnímali nanejvýš jako kosmetickou záležitost. Nejtěžší formy nedostatečné funkce štítné žlázy, provázené duševní méněcenností (kretenizmem) a pracovní neschopností, však představovaly závažný celospolečenský problém, který byl o to významnější, že nejvíce byly zasaženy chudší kraje a chudší společenské vrstvy.
„Zpráva o poměrech zdravotních v Království českém roku 1892“, vydaná předsedou c. k. zdravotní rady Dr. Hynkem Pelcem (viz L. Stárka, Vesmír 74, 196, 1995/4), věnuje kretenizmu celou kapitolu s podrobnou statistikou. (Můžeme jen litovat, že ze stejné doby nemáme k dispozici také údaje o situaci na Moravě.) V pětiapůlmilionové populaci Čech bylo napočítáno 1828 kreténů. Pelc ve své zprávě ovšem ještě neoznačuje příčinu a o souvislosti mezi kretenizmem a strumou se vyslovuje opatrně.
V druhé polovině 19. a na začátku 20. století se bouřlivě rozvíjel průmysl i obchod a také se zlepšily sociální podmínky rozsáhlých skupin obyvatelstva. V důsledku toho v některých oblastech byly nejzávažnější projevy jodového deficitu na ústupu. Postiženy zůstávaly méně rozvinuté oblasti (např. Šumava, Českomoravská vysočina, Valašsko) a chudší sociální vrstvy, které byly ve výživě odkázány výhradně na domácí produkci. Špatný zdravotní stav obyvatel chudých krajů a často i snížená vzdělavatelnost byly naopak překážkou rozvoje těchto oblastí – vytvářely začarovaný kruh, z nějž téměř nebylo úniku.
Československá republika vznikla v době, kdy lékařská věda již měla o významu jodu pro epidemiologii onemocnění štítné žlázy dostatek informací. Ve Spojených státech a také ve Švýcarsku se již jod s úspěchem podával obyvatelům rizikových oblastí (v alpských zemích je geologické podloží na jod velmi chudé, v předešlých staletích zde byla epidemiologická situace výrazně horší než u nás). Zakladatelé československé endokrinologie tyto poznatky přenesli do našich podmínek, prohloubili je a snažili se je co nejšíře využít v každodenní praxi. Vedle univerzitních center, reprezentovaných jmény Josefa Charváta (1897–1984) a Karla Šilinka (1908–1973), měla velký význam práce lékařů v oblastech. Proto připomeňme Stanislava Vomelu, výraznou osobnost moravského regionu.
Od Hostýnských vrchů po Zakarpatskou Ukrajinu
Stanislav Vomela měl své pacienty v Holešově, jeho ambice však přesahovaly běžnou dráhu praktického lékaře na malém městě. V roce 1923 publikoval memorandum „K profylaxi endemické strumy v Západních Karpatech moravských“, které je možné považovat za východisko jeho celoživotního úsilí o řešení problematiky endemické tyreopatie. Poukazoval na aktuální situaci v karpatské oblasti.
Uspořádal kvalitní přehled literatury k dané problematice, který se opírá hlavně o zkušenosti autorů švýcarských a amerických, a navrhl hlavní body postupu řešení problematiky endemické tyreopatie v Československu.
V dalších letech se při své lékařské praxi neúnavně věnoval studiu endemické oblasti. Osobně navštěvoval nejpostiženější lokality, od Hostýnských vrchů až po Zakarpatskou Ukrajinu. Pořizoval také fotografickou dokumentaci. Venkovany z endemické oblasti fotografoval v jejich prostředí a zachycoval i ty, kteří by se k lékaři nikdy nedostali. Spolupracoval s kolegy z oboru (např. s Alexejem Odarčenkem či Štěpánem Litovem) i s orgány státní zdravotní péče. Při úvahách o příčinách tyreopatie si všímal řady aspektů sociálních, kulturních, hygienických, ale také geologického podloží a klimatických podmínek. Navrhoval a zkoušel postupy diagnostické, léčebné i profylaktické. Sestavil praktický návod vyšetření funkce štítné žlázy v terénu (původní název zněl „Thyreogram secundum Dr. Vomela“). Ve spolupráci s farmaceutem Vladimírem Haukem a okresním zdravotním radou Otakarem Slaninou vytvořil tabletky pro substituci jodu a zkoušel je podávat dětem ve školách v horských oblastech holešovského okresu. Dávka 750 mikrogramů jodu na týden, kterou používali, již odpovídá našim současným představám.
Svá pozorování a úvahy publikoval Stanislav Vomela v československém odborném tisku („Praktický lékař“, „Časopis lékařů českých“, „Věstník čs. lékařů“ – celkem přes čtyřicet prací), souhrn nejvýznamnějších terénních výzkumů pak ve francouzské „La Presse Médicale“ (1935). Vedle toho byl také neúnavným popularizátorem své problematiky. Uveřejnil řadu novinových a časopiseckých článků, psal přednášky pro Čs. rozhlas i pro kurzy Čs. červeného kříže. K některým tématům vydával popularizační brožury nákladem vlastním. Jodový deficit v karpatské oblasti líčil vždy v jeho širokých souvislostech, hygienických, epidemiologických, sociálních i národohospodářských. Upozorňoval na potřebu spojit řešení otázek jodového deficitu s otázkami výživy, zásobování vodou, hygieny a vzdělávání. Oceňoval pokrok, který do některých oblastí Valašska přinesl rozvoj průmyslu na Zlínsku a Ostravsku.
Dobový dokument po půli století
Po válce se zúčastnil práce II. Protistrumové komise ministerstva zdravotnictví a zakládání endokrinologických poraden. V roce 1951 byl Stanislav Vomela raněn mrtvicí a musel zanechat většiny aktivit. V ústraní sepisoval monografii „Thyreopatie v massivu Karpatském“. Dokončil ji r. 1953, ale nepodařilo se mu ji vydat. (V rámci četných deformací padesátých let byla endokrinologie stavěna do protikladu k „jedině správné a pokrokové“ nervistické koncepci, oficiálně připisované I. P. Pavlovovi, a potlačována). Po dalších dvou záchvatech mrtvice pak S. Vomela r. 1958 zemřel.
Rukopis jeho „Thyreopatie v massivu Karpatském“ nedávno znovu objevili pracovníci Endokrinologického ústavu v Praze a zpřístupnili jej odborníkům alespoň formou faksimile ve dvou kopiích, které jsou k dispozici v knihovně ústavu. Text je i nyní, po půli století, zajímavým dobovým dokumentem. Opravdovým unikátem je však soubor téměř padesáti dokumentárních fotografií, pořízených na Valašsku a na Zakarpatské Ukrajině ve dvacátých a třicátých letech. Interdisciplinární přístup k problematice jodového deficitu, jehož byl Stanislav Vomela průkopníkem, se uplatňuje i v současném průzkumu jodového deficitu v ČR, který se provádí v rámci mezinárodních programů WHO a UNICEF (za podpory grantu IGA MZ 5393–4).
Obrázky
Citát
Stanislav Vomela: K profylaxi endemické strumy v západních Karpatech moravských. Věstník min. veř. zdrav. a těl. výchovy 1923, číslo 7, strana 197-201
Způsobů praktického provádění iodové profylaxe jest několik. Ve Švýcarsku, klasickém území endemické strumy, ubírá se moderní profylaxe hlavně trojí cestou. První způsob se provádí postavením otevřených nádob, obsahujících prchavé sloučeniny iodové, ve školních místnostech, a nebo nošením dřevěných pouzdérek, obsahujících několik krystalků iodových. Kocher a Roux doporučili k témuž účelu nositi řetízky z korálu nebo jantaru, obsahující iod.
Při druhé formě iodové profylaxe doporučené též švýcarskou zdravotní komisí přidává se iod ke kuchyňské soli už v solivarnách, a to v poměru 0,5 g iodidu draselnatého na 100 kg soli kuchyňské. Jodovaná sůl prodává se za tutéž cenu jako sůl obyčejná a její odběr není nikterak závazný. Nebezpečí iodismu je při této formě podávání vyloučeno, ježto se přidávají iodové sloučeniny k soli kuchyňské v takovém množství, v jakém se nalézají v oněch druzích soli, obsahujících iod už cestou přirozenou.
Při třetím způsobu profylaxe podává se iod v podobě tabletek, jmenovitě iodostarinových, obsahujících a 0,5 mg iodu. Tento způsob osvědčil se velice dobře zejména ve švýcarských školách; tabletky obalené čokoládou (zvané v dialektu „plätzli“), jsou dětmi rády přijímány; každé dítě obdrží od učitele týdně jednu tabletku.
STANISLAV VOMELA
(*4. 9. 1892 v Holešově; 1. 1. 1958 tamtéž)
Byl synem poštovního úředníka Theodora Vomely a jeho ženy Amálie rozené Gogelové. V mládí jej výrazně ovlivnil strýc z matčiny strany, katolický kněz, systematický botanik a znalec karpatské květeny František Gogela (1854–1922). Právě on byl S. Vomelovi vzorem pro životní dráhu regionálního učence, provozujícího vědu vedle občanského povolání, často na úkor rodinného a společenského života.
Po absolvování gymnázia v Brně se Stanislav Vomela rozhodl pro studium medicíny na Karlově univerzitě. Jako medik vyvíjel řadu aktivit jdoucích daleko za rámec studia, které pro něj znamenaly sběr zkušeností a cenných osobních kontaktů. V letech 1912 a 1913, v době první a druhé balkánské války, byl jako dobrovolník zdravotnické služby v Bělehradě. V Srbsku navázal dlouhodobé přátelské styky s Milanem Jovanovičem-Batutem z bělehradské univerzity a s pozdějším jugoslávským ministrem zdravotnictví Andrijem Štamparem. Díky nim se mohl seznámit s provozem leprosária a získal průvodce po oblastech endemického výskytu malárie.
Zkušenosti z balkánských válek shrnul do několika článků pro „Časopis lékařů českých“. O kulturní a politické vztahy slovanských národů na Balkáně se živě zajímal i v dalších obdobích svého života. Několikrát navštívil Jugoslávii, kde udržoval kontakty z mládí. Své poznatky o endemickém rozšíření malárie publikoval ve „Věstníku českých lékařů“ (1939) a v brožuře „V srdci Makedonie“ (1931).
V letech 1912–1913 uveřejnil řadu drobných příspěvků v „Časopise lékařů českých“. Je pravděpodobné, že si tak přivydělával na studia. Roku 1914 studium přerušil. Za první světové války byl asistentem prof. J. Honla na prosektuře vinohradské nemocnice. Ve studiu pokračoval od zimního semestru 1917. Poslední ročník absolvoval na Univerzitě Komenského v Bratislavě (1919–20). V letech 1920–21 byl asistentem Ústavu experimentální patologie v Brně a v roce 1922 se stal praktickým lékařem v rodném Holešově. Tam působil až do konce života.
Nepijte jodovou tinkturu.
Důležitost štítné žlázy, která reguluje svým hormonem látkové přeměny, je nyní obecně známa. Ví se také, že nedostatek tohoto hormonu se léčí jodem. Stává se, zvláště v některých našich krajinách, že mnoho lidí, kteří mají silný krk, se léčí sami kapáním jodové tinktury do vody nebo do mléka a vydávají se tak nevědomky v nebezpečí těžké choroby a často i smrti. Běžná profylaktická dávka jodu je padesát miliontin gramu denně, kdežto kapka jodové tinktury obsahuje čtyřicetkrát kolik. Proto rozhlas pozval prof. dra J. Charváta, aby ve své přednášce dnes v sobotu varoval před tímto nebezpečným způsobem domácího léčení, který vede k Basedowově nemoci, nebezpečně se u nás rozšiřující.
-rk-
Ke stažení
Článek ve formátu PDF [1,34 MB]
O autorech
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
