Spor o dějiny

Z iniciativy Rady pro popularizaci vědy zorganizovala dr. Marie Neudorflová tiskovou konferenci (25. 4. 2002), jíž se zúčastnili prof. Jaroslav Pánek (ředitel Historického ústavu AV ČR), doc. Eva Broklová (ředitelka Masarykova ústavu AV ČR), doc. JUDr. Jan Kuklík (katedra právních dějin Právnické fakulty UK) a dr. Marie L. Neudorflová (Masarykův ústav AV ČR). Na ni navázala 7. 5. konference Historikové proti znásilňování dějin. Vzhledem k omezenému prostoru, který může Vesmír této diskusi věnovat, jsme z obsáhlých materiálů těchto tiskových konferencí vybrali pouze následující ukázky.

Historikové proti znásilňování dějin

Střední Evropa propadla živelnému historizmu – novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně. Začali je účelově přehodnocovat a nacházet v nich argumenty k podpoře svých momentálních programů a zájmů. Přičiněním těchto amatérských vykladačů minulosti si mají středoevropské národy uvědomit, že cesta k civilizovanému soužití národů nevede od nynějšího – zajisté nedokonalého – stavu věcí postupem do budoucnosti, nýbrž oklikou přes minulost. V zájmu ovládnutí současnosti a budoucnosti prostřednictvím dějin je ovšem minulost vykládána způsobem, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací. Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin deformován do té míry, že se v něm veřejnost jen stěží dokáže orientovat.

Za situace, kdy se diletantsky nekritický a svévolně zmanipulovaný výklad dějin stává příčinou mezistátních nedorozumění a předmětem politických jednání parlamentů, pokládáme za svou povinnost co nejstručněji formulovat několik vět o českých dějinách 20. století, o tématu, jež se v poslední době stalo předmětem zvláště intenzivního zkreslování a mediálního zneužívání. Jsme přesvědčeni, že poznávání dějin představuje otevřený proces, máme však zároveň zkušenost s tím, že utilitární překrucování a popírání poznatků o minulosti, prověřených v mezinárodní vědecké diskusi, se může stát jedním z nejúčinnějších nástrojů k rozeštvávání společnosti uvnitř jednotlivých zemí i národů navzájem. Svým vyjádřením chceme na toto nebezpečí upozornit a uvést několik orientačních bodů pro příští diskusi.

Reinterpretace a negace (teze)

• Reinterpretace – hledání nových výkladů – dějin je přirozenou a v procesu lepšího poznávání minulosti nezbytnou součástí vývoje historiografie jako vědy i historického vědomí jakožto součásti duchovní kultury.
• Reinterpretace dějin neprobíhá pouze z důvodů výlučně vědeckých, ale má i své aspekty společenské, politické, ideologické a náboženské. K cenným výsledkům se může reinterpretace – ať již je vedena jakýmikoli pohnutkami – dopracovat jen tehdy, jestliže respektuje pravidla vědecké historické práce a nepodřizuje dějiny apriorním soudům (v tomto smyslu dosáhla v posledních letech příkladných výsledků vědecky podložená reinterpretace církevních dějin).
• Část publicistiky a žurnalistiky produkované u nás přistoupila k reinterpretaci v podobě negace, tedy radikálního popření dosavadních výkladů dějin. Ani proti tomu by nebylo třeba vznášet zásadní námitky, pokud by nové výklady dějin byly založeny na solidních znalostech problematiky a na respektování principů vědeckého myšlení. Zpravidla tomu tak ale není.
• Nositelé negativistické koncepce českých dějin se dopouštějí těchto základních prohřešků proti vědeckému myšlení, popřípadě i proti elementární racionalitě: zjednodušeného lineárního chápání vývoje, výrazně utilitárního vztahu k dějinám, neschopnosti kritické komparace a vytrhávání jednotlivin z kontextu, moralizování dějin (zpravidla s ahistorickým uplatňováním později vzniklých etických nebo právních norem), osobních útoků na nositele jiných názorů a snahy zdiskreditovat je v očích veřejnosti mimovědeckou „argumentací“, účelových záměn a zneužívání terminologie.
• Zatímco vědecká reinterpretace je vedena úsilím o překonání stereotypů a o utváření vyváženějších pohledů na dějiny, negativistická koncepce českých dějin je nesena snahou formulovat nové stereotypy, někdy dokonce na xenofobním základě. Část publicistiky prosazuje negaci (jistěže nedokonalého) českého historického autostereotypu a jeho nahrazení heterostereotypem, který je příznačný pro představitele sudetoněmecké politiky a žurnalistiky (zdůrazňuji, že tu nejde o skutečné vědce sudetoněmeckého původu). Tato forma negace českých dějin se snaží zpřetrhat historické zakořenění českého národa a vnutit české veřejnosti pocit, že jeho staletý vývoj představuje sérii katastrofálních omylů a vrcholí v údajné „genocidě“ sudetských Němců po druhé světové válce.
• Negace tohoto druhu a kolektivní kriminalizace Čechů nemá nic společného s vědou ani s halasně vyhlašovanou etikou, ale je poplatná politickým zájmům sudetoněmeckého revanšizmu, který se nedokázal sebekriticky vypořádat s vlastní nacistickou minulostí. Tento destruktivní výklad dějin je naprosto nepřijatelný nejen ve vědě, ale v jakékoli – tedy i v české – demokratické společnosti.

Obecnější kontext, metoda

[…] Z našeho hlediska je důležité si připomenout účelové kritiky osvícenství, českého obrození, českého „nacionalizmu“ (čímž je míněn kulturní, jazykový a politický rozvoj českého národa a jeho úsilí o rovnoprávnost v habsburské říši), vzniku Československa a jeho demokracie, osobnosti T. G. Masaryka a E. Beneše a snižování hodnoty všech tří československých odbojů. I někteří naši politikové přijímají pokusy stavět rovnítko mezi zločiny nacizmu a komunizmu či zločiny sudetských Němců vůči českému národu a jeho státnosti s náhodnými zločiny spáchanými při odsunu Němců. Tyto posuny jsou doprovázeny horlivou činností řady novinářů, kteří neobjektivní názory popularizují. Zmíněná orientace směřuje nejen k zahlazení stop strašných zločinů 20. století, ale i k uvolnění prostoru pro expanzi podobných nedemokratických orientací, které je způsobily. Její součástí je také snaha dělat z viníků oběti a z obětí viníky. V Kalifornii existuje Institut pro historickou revizi, který vydává publikace a vede širokou popularizační činnost. S tímto směrem spolupracují profesoři z řady amerických univerzit. V Evropě je tato činnost skrytější.

[…] Nebyla vůbec náhoda, že se po roce 1989 snížil počet hodin historie na školách, že začaly útoky na naše demokratické tradice a osobnosti, na politickou dimenzi historie jako na něco nepodstatného a zastaralého, a že se hledají jakoby nové přístupy k historii. Ty se však brzy ukázaly velmi nedostatečné a úzké, jako např. historie všedního dne, historie menšin nebo lokální historie, soukromý život různých osobností atd. Tyto specializované přístupy obvykle ignorují širší souvislosti, podceňují národní komunitu a s ní související demokracii a politickou dimenzi pro pozitivní rozvoj lidí.

Z těchto specializovaných přístupů se také vytrácí historie jako kulturní a politická integrační síla. Naopak příliš specializované přístupy mohou přispívat k myšlenkové, kulturní a mravní dezintegraci historicky se vyvinuvší společnosti, k atomizaci společnosti, tedy k oslabení jedné z nutných podmínek pro rozvoj demokracie. V atomizované společnosti, kde je důraz kladen hlavně na to, co lidi rozděluje, a ne na to, co mohou společně sdílet, se demokracie rozvíjet nedá.

Jednou z nejsilnějších integračních sil společnosti moderní doby je politická dimenze skloubená s postupným rozvojem demokracie. Tu si veřejnost vydobyla často i násilím, revolucemi. Na pozadí byly určité mravní koncepce související s myšlenkou základní rovnosti lidí, jejich neodcizitelnou důstojností, práva rozvíjet svůj pozitivní duševní potenciál – tedy koncepce, které jsou demokracii vlastní. O zvýraznění kontinuity těchto principů jako určujících pro unikátní pokrok v posledních dvou stoletích se opět vede zápas. Úspěšné nekonzervativní pokusy například v Kanadě redukovaly historii na řadu „důležitých tematických oblastí“, které se ve školách vyučují bez širších souvislostí, bez chronologie. Svým převážně negativním obsahem snižují a zatemňují politicky i sociálně konfliktní zápasy, které postupně proměnily Kanadu v jednu z politicky a sociálně nejrozvinutějších demokracií. Stejné pokusy byly učiněny v USA, kde se proti nim řada historiků postavila. Přesto podle jejich názoru dvě třetiny americké historie nejsou přístupné veřejnosti.

[…] Zmínila bych se už jen o jedné stále více používané metodě v kontextu negativistických iracionálních interpretací. Je to „právo na vlastní názor“. To je revizionisty historie interpretováno jako právo na jakýkoli názor, i na názor nemající žádné opodstatnění ve skutečnosti, v ověřitelných faktech a v historické zkušenosti. Účelově vytvořený virtuální „názor“ je pak vnucován seriózním odborníkům v podobě požadavků na diskusi o jeho věrohodnosti. Když ale skutečný odborník z naivity přistoupí na diskusi, okamžitě tento neopodstatněný, virtuální, ba lživý „názor“ vlastně legitimuje. Ten je pak zařazen do kategorie „alternativních názorů“, „názorů druhé strany“, a začnou nekonečné a ve své podstatě nesmyslné, ale velmi nebezpečné diskuse. „Druhá strana“ začne rychle předstírat, že důsledky jejího názoru mají v „konkurenci existujících názorů“ právo na prosazení v realitě. Cíle těchto požadavků však mohou být vysoce nelegitimní, nespravedlivé, destruktivní. Je to vlastně nelegitimní cesta k nelegitimní moci, k přeinterpretování dějin, k potlačení obecně sdílených legitimních názorů a argumentů týkajících se jak odpovědnosti za nelidskost v historii, tak podmínek pro pozitivní rozvoj většiny jednotlivců a společnosti jako celku. Tento způsob argumentace, v němž věcné předpoklady argumentu jsou falešné, používají nejen popírači holokaustu.

Dezinterpretace dějin první Československé republiky

Objektivně daným problémem historické vědy jako vědy společenské je převažující slovní, a nikoli číselné vyjádření jejích výsledků. Vzniku neurčitostí je třeba předcházet tím, že se definují užívané pojmy a definice se formulují co nejpřesněji. Dalším úskalím historiografie je, že současníci dějiny interpretují dříve, než jsou zkoumány vědecky. Největším problémem zejména novodobých dějin je, že jsou zneužívány a dezinterpretovány těmi, kteří představují určité společenské zájmy. Uvolnění politického klimatu v 90. letech 20. století využily zvláště síly usilující o změnu statu quo v mezinárodním měřítku, které po desetiletí čekaly na svoji příležitost. Revize dějin demokratické první Československé republiky má posloužit odbourání výsledků první a druhé světové války. Podporu našli představitelé těchto snah v postmodernistickém myšlení, které chápe vědu jako převážně subjektivní výtvor lidské mysli, nikoli jako výsledek systematického studia. Součástí těchto snah je narušení, či přímo likvidace hodnot zakládajících národní a skupinovou identitu, bez níž se neobejde žádné společenství. Ve svých důsledcích je toto usilování nebezpečné zejména proto, že v případě české společnosti jde o identitu spojenou s demokracií; obraz první republiky jako demokratického státu je rozrušován přinejmenším tvrzením, že demokratický politický systém, který byl výsledkem činnosti moderní české politiky od poloviny 19. století, nebyl uskutečněn v zájmu české společnosti. Demokratický systém první republiky, který odborníci (např. Karl Popper) hodnotí jako uskutečněný model otevřené společnosti, vydává re-vizionistická publicistika za jakýsi import intelektuálů, popřípadě – v rozporu se skutečností ověřenou výzkumy – tvrdí, že tento stát nezanechal v Češích „hluboké a trvalé stopy“. Bez ohledu na výsledky bádání historiků jsou pak dezinterpretovány nejen podstatné pojmy, které se týkají dějin Československé republiky, ale i významné události, jež se během 20 let jejího trvání staly.

Závažnými překážkami toho, aby se výsledky historické vědy prosadily do povědomí širších vrstev společnosti, jsou: omezení počtu hodin dějepisu ve školách, problémy s některými učiteli, kteří jsou zvyklí vést výuku podle přesně vymezených osnov, neochota seznamovat se s novými výsledky a v neposlední řadě i neochota novinářů a publicistů (často bez vzdělání v oboru) zajímat se o solidní vědecké poznatky. Převládá nadsázka, senzace, popřípadě i zajímavě se tvářící lež. Obliby došly práce historiků, které by v kritickém posouzení neobstály. Snahy o demytizaci dějin bourají mýty zakládající identitu společenství a tvoří jiné mýty, které tuto identitu narušují. Nejhorší kategorii tvoří přímé falšování dějin. […] V poslední době nabývá opět průbojnosti ideologická kampaň zaměřená na revizi. Odůvodnění těchto požadavků je zčásti spekulativní, zčásti záměrně opomíjí historické prameny, dokonce i takové, které byly podkladem mezinárodních jednání nebo s nimi souvisely, např. nótu E. Beneše menšinovému komitétu mezinárodní konference, saintgermainskou mírovou smlouvu, čs. ústavu ap. Masarykův koncept demokratického státu je podle potřeby vydáván za protievropský, nebo naopak za západoevropský; očekávání, že jej Němci přijmou, bylo údajně – podle těchto výkladů – nerealistické. Dezinterpretace se týká např. švýcarizace, výkladu pojmu československý národ a státní národ, pittsburské dohody, německé a české politické kultury, autoritativního potenciálu první republiky, strukturálních obtíží politického systému, mnichovské dohody ad. Zfalšované dějiny mají prokázat oprávněnost odmítnutí Československé republiky většinou jejího německého obyvatelstva.

Pojmy a události

Dezinterpretace sebeurčení jako oprávněného požadavku českých Němců, švýcarizace jako slibu daného Němcům a výkladu pojmu československý národ fungovaly jako faktory ideologicky přispívající k likvidaci první Československé republiky. Švýcarizaci jako nesplněný slib Němcům a existenci československého národa označil Hitler za dvě Benešovy lži, díky nimž získal čs. ministr zahraničí na mírové konferenci souhlas mocností se vznikem Československa. Průzkum pramenů a literatury ukázal, že jde o dvě lži Hitlerovy.

Požadavek sebeurčení českých Němců se interpretuje jako oprávněný a nesplněný, vyplývající z požadavku sebeurčení, který byl součástí 14 Wilsonových podmínek z ledna roku 1918. Opomíjí se ale, že americký prezident Woodrow Wilson požadoval sebeurčení pro utlačované národy Rakouska-Uherska. Dále se ponechává stranou, že v evropské tradici se sebeurčení národa (francouzského revolučního třetího stavu) rovnalo odmítnutí dynastie, která své postavení odvozovala z boží vůle (T. G. Masaryk se v Prohlášení nezávislosti v roce 1918 odvolal na obě formy sebeurčení, americkou i evropskou). Ruská revoluce vyhlásila sebeurčení pro národy utlačované carizmem. Nikdy nešlo o sebeurčení univerzální, vztahující se na nejmenší jednotky společnosti. Žádné z těchto pojetí se nehodilo pro české Němce. Naopak je prezident Masaryk vybízel, aby se „sebeurčili“ v Československu tak jako Němci ve Švýcarsku. Nikdy jim ani on, ani E. Beneš neslibovali švýcarizaci jako kantonizaci či federalizaci. V nótě ministra zahraničních věcí dr. Edvarda Beneše menšinovému komitétu mírové konference se švýcarský vzor týkal převzetí liberálních principů švýcarské ústavy jako základny národních práv. Nóta se pak stala základem menšinových mírových smluv. Přestože byla nóta publikována v mnohasvazkové americké edici pramenů z mírové konference, jako historický pramen byla a dosud je soustavně opomíjena. K správnému pochopení švýcarského vzoru je třeba připomenout, že národ je švýcarský, neexistují národnosti, ale příslušníci státu mluvící francouzsky, německy, italsky a rétorománsky.

Švýcarizaci bychom mohli prohlásit za součást historie, kdyby nesloužila jako politikum, kdyby se na ni neodvolával autor úvodu ke sborníku česko-německé komise J. K. Hoensch (Das Scheitern der Verständigung, Essen 1994) nebo nedávno zemřelý Felix Ermacora, proslulý svou činností kolem odsunu, a kdyby v roce 1992 nebyl text III. memoranda publikován v časopisu Střední Evropa, a to jako falzifikát, s vynecháním dvou odstavců, aniž to bylo označeno. Právě v těchto vynechaných odstavcích se zdůvodňovalo, proč je pro české Němce výhodné setrvat v Československu.

Československý stát existenčně poškodila neúnavně hlásaná nepravdivá doktrína čechoslovakizmu. Hned počátkem 90. let badatelé v Brně zjistili, že autory této „doktríny“ byli luďáci; později ji ochotně převzali komunisté. Určitou oporu a věrohodnost pro ni nacházeli v názorech o etnické blízkosti Čechů a Slováků. Součástí této neexistující doktríny byl názor, že národ československý z preambule ústavní listiny jsou Češi a Slováci. Představy o existenci státního národa Čechů a Slováků a vedle něj neplnoprávných menšin vylučuje demokratická teorie i praxe. Koncept národa byl ve francouzské revoluci podroben radikální transformaci. Znamenal přerušení konceptu národa jako skupiny osob spojených pouty krve, jazyka a kultury. Příslušnost k někdejšímu etnickému národu byla v první ČSR nahrazena příslušností k národnosti danou jazykem (pro sčítání obyvatelstva r. 1931). K tomu, aby mohli falšovatelé dějin odvodit existenci státního národa Čechů a Slováků přímo z Masaryka, neváhali vynechat část jeho textu ve spise Nová Evropa. Rozbor historických pramenů (mezi nimiž nechybějí ani tak významné dokumenty, jako je Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou, jehož autorem je Masaryk, saintgermainská mírová smlouva, která neznala žádné národnosti, ale výslovně mluvila o čs. státních občanech jiného jazyka, nebo československá ústavní listina, jejíž ustanovení se rovněž týkala čs. státních občanů) však dokazuje, že čs. národ je politický nebo státní národ a že to je obyvatelstvo Čech, Moravy, Slezska a Slovenska (později také Podkarpatské Rusi). Ještě přesvědčivější je ústavní praxe: Českoslovenští státní příslušníci na základě volebního práva volili své zástupce do Národního shromáždění (Assemblée Nationale z francouzské revoluce zastupoval demokratickou společnost – tedy národ – lid, který se sjednotil proti panovníkovi). Toto Národní shromáždění (německá publikace z počátků republiky nese název Nationalitätenversammlung, což dokládá, jak bylo Národní shromáždění chápáno), složené ze zástupců všech národností, a nikoli jen z Čechů a Slováků, vykonávalo zákonodárnou moc v celém státě. Podobně i ve vládách – nositelkách moci vládní a výkonné – byli vedle českých ministrů ministři slovenští a od roku 1926 též němečtí.

Předmětem stále oživovaných spekulací je rovněž československý jazyk jako oficiální jazyk státu. Revoluční Národní shromáždění se na něm dohodlo na návrh agrárního politika (tehdy ministra vnitra) Antonína Švehly jako na konstrukci potřebné k tomu, aby se na Slovensku mohlo mluvit slovensky (mírová smlouva připouštěla stanovení jednoho oficiálního jazyka), jak plyne z ustanovení ústavního jazykového zákona. Ještě před přijetím ústavního zákona byl vydán zákon č. 139 Sb. z. a n., podle nějž se na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje v § 3: „Vedle českého znění, které jest původní, vychází Sbírka zákonů a nařízení v úředním překladu slovenském a  německém.“ Také to bylo v souladu s nótou Edvarda Beneše o švýcarském vzoru, kde se v bodě 8 určovalo, že „prakticky musí být německý jazyk druhým jazykem země a bude běžně používán ve správě, před soudem, v ústředním parlamentu jako rovný“. Většina Němců (92 %) žila v obcích, ve kterých tvořili více než 20 % obyvatelstva. Vztahovala se na ně ochrana menšin a svůj jazyk mohli užívat před soudy i úřady. Čeští státní zaměstnanci, kteří přišli do těchto obcí, samozřejmě museli ovládat němčinu; vynucovala si to praxe. Na německých školách se vyučovacím jazykem nestala čeština, ale němčina. Kulturní autonomie byla zajištěna.

Dál bychom mohli mluvit o tom, že místo systematického vědeckého objasňování historických událostí a úhelných pojmů se na revoluční vznik Československa v druhé vlně modernizace v souvislosti s první světovou válkou kladou požadavky jakéhosi souhlasu veřejného mínění, zejména menšin. Jeho nepřítomnost je vykládána jako nedostatek, který zpochybňuje vznik tohoto státu. Domnívám se, že kdyby se pro vznik státu kdykoli v dějinách hledal souhlas převážné části obyvatelstva, mnoho států by nevzniklo. Ti, kteří tento problém formulují, ponechávají stranou, že čeští Němci hned od počátku roku 1919 (tehdy Rakousko nezahrnulo provincie do území, kde se měly konat parlamentní volby) projevovali zájem o pozitivní účast na dění ve státě. Čs. stát měl pro Němce řadu předností. Nelze opomíjet dění v sousedním Německu – časté revoluční, převážně levicové převraty či inflaci ruinující hospodářství. Málo pozornosti se věnuje vzrůstajícímu souhlasu českých Němců a také Slováků s československým státem, o čemž svědčí výsledky voleb a následující účast zástupců úspěšných loajálních politických stran ve vládě.

Neúspěch česko-německého soužití v první ČSR bývá hodnocen jako výsledek nerealistického očekávání, že pro Němce bude přijatelný západoevropský model, čímž se myslí demokratický politický systém. Nebere se přitom v úvahu, že prozatímní ústava, kterou si vytvořili Němci ve svých provinciích a přijali ji r. 1918 v Liberci, vycházela rovněž z demokratického základu jako ústava československá a že i někdejší Rakousko-Uhersko bylo konstituční monarchií. Hlavní rozdíl mezi oběma státy byl v  tom, že v Československu již Němci nepožívali privilegia, která jim byla vyhrazena v Rakousku. Parlamentní demokracie byla, byť neúspěšně, vybudována také ve výmarském Německu a v poválečném Rakousku. Nerealistický postoj podle těchto interpretů přitom vyvolal sérii pohrom, které vedly k uskutečnění ultranacionalistických představ (čímž se myslí vznik národních států ve střední Evropě po druhé světové válce) také v Německu. Jde ovšem o etnicky národní státy. V Německu to ale byl výsledek jejich asimilační politiky, do ústavy nebyla zahrnuta ochrana menšin. Také Rakousko asimilovalo slovinskou menšinu. Zcela se už opomíjí, že Německo bylo po druhé světové válce podrobeno masivní demokratické výchově a že se změna politické kultury pokládala za jediné řešení; výchova k demokracii byla ovšem doprovázena obrovskými investicemi do jejich hospodářství. Československý pokus o soužití v demokratickém státě byl tedy jedinou možnou cestou. Úvahy o tom, že československý politický systém nedokázal Němce integrovat, by se měly spíše orientovat na téma, zda byli integrovatelní. Výsledky parlamentních voleb 1925 a 1929, kdy německé obyvatelstvo hlasovalo z 69 a 71 % pro německé aktivistické strany, a dále výsledky obecních voleb v roce 1931 prokázaly, že naděje kladené v budoucnost čs. státu nebyly zcela liché. Propad německé aktivistické politiky v roce 1935 a v obecních volbách na jaře 1938 na jedné straně a vítězství Henleinovy sudetoněmecké strany na straně druhé (62 a 90 %) byl větší než Hitlerovo volební vítězství v Německu (44 %). Vysvětlení těchto výsledků světovou hospodářskou krizí a jejich srovnání s chováním obyvatelstva v západoevropských zemích, kde byl dopad krize srovnatelný s Německem (např. ve Velké Británii), vypovídá jednoznačně v neprospěch politické kultury německého obyvatelstva, zvláště sudetoněmeckého.

Pokud jde o konstrukci čs. politického systému, soudili rakouský státovědec Felix Ermacora i německý historik Ernst Nolte, že umožňovala vypořádání. Ohlasu mezi německým obyvatelstvem však nedošel ani Hodžův pokus o nový národnostní statut počátkem r. 1938. Vstřícnost vůči Němcům šla dokonce tak daleko, že zákonná opatření v rozporu s demokratickými principy umožňovala obsadit místa ve správě i jinde přiměřeně počtu Němců v Čechách.

Dezinterpretace se netýkají jen německého obyvatelstva, ale také Slováků. Na nesprávné chápání pittsburské dohody upozornil již před druhou světovou válkou dr. Ivan Dérer, slovenský politik, ministr, po druhé světové válce autor jednoho z návrhů ústavy.

Zápis z  jednání zahraničních slovenských a českých spolků v Pittsburghu o politickém programu za přítomnosti T. G. Masaryka je neoprávněně pokládán za dohodu. Toto nedopatření umožňuje pozastavovat se nad tím (činí tak i seriózní němečtí historikové), že Masaryk nesplnil slib autonomie Slovákům.

S tím souvisí oblíbené téma pražského centralizmu, za jehož opak je vydávána samospráva, kdežto decentralizace veřejné správy uskutečněná v ČSR je jako možný protipól ignorována. Zcela se přechází konstituování zemí jako opatření ve prospěch Slovenska a zároveň se kritizuje zrušení Slezska jako země, protože tam Němci tvořili 40 % obyvatelstva. U úzce specializovaných historiků už vůbec nepřichází v úvahu, aby přihlédli k tomu, že komunisté v roce 1949 hodnotili existenci zemí jako překážku svého proniknutí do společnosti, ani aby na základě tohoto faktu správně popsali roli zemí v politickém systému. Ernst Nolte ostatně soudí, že by v jiném než unitárním státě rozvoj Slovenska probíhal mnohem pomaleji.

K dalším dezinterpretacím první republiky patří tzv. Benešovo selhání v září 1938. Stále je odsuzováno rozhodnutí E. Beneše podrobit se mnichovskému diktátu. Vinou někdejší komunistické propagandy, která těžila z mnichovského syndromu, je opakují i publicisté, kteří jsou orientováni jinak. Kritika přitom nepřihlíží k ustanovení Statutu Společnosti národů o mírovém řešení mezinárodních sporů, uznání menšin ve versailleském systému za právní osobnosti a z toho plynoucí možnosti českých Němců i jiných menšin stěžovat si u stálého menšinového soudu ve formě stálých komisí Rady Společnosti národů. Stranou se ponechává uzavření arbitrážních smluv v rámci rýnského paktu, nátlak Spojených států a světové veřejnosti na Československo v otázce zachování míru. Účelově se zatajuje, že rozhodnutí o obraně mohl prezident Beneš dát (a také je připravoval) pouze v případě, že by Československo bylo napadeno vojensky. O odtržení pohraničních oblastí ale rozhodly mocnosti, které stály při vzniku Československa, a málokdo věděl lépe než Edvard Beneš, jak zranitelná tato pozice byla. Jeho zásluhou zůstává, že nepředložil mnichovskou dohodu parlamentu ke schválení a veškerou váhu převzal na sebe, zatímco přijetí francouzského vichistického režimu parlamentem problematizovalo roli francouzského odboje. Benešovi se jeho postup vytýká, i když právě díky tomu zůstal Mnichov diktátem.

Závěry z komparace politických systémů v ČSR, Německu a Rakousku, jež byly provedeny v polovině 90. let, vyznívají jednoznačně ve prospěch československé demokracie, která byla a je předmětem neustávající kritiky – kritikové tuto demokracii neustále poměřují s jakýmsi neexistujícím ideálním státem. Poté, co jsem provedla srovnání politických systémů v uvedených státech, se v rozporu s předešlými negativními hodnoceními Československa zase poukazuje na to, že je snadné srovnávat „přednosti“ čs. politického systému se systémy, které dopadly špatně (Německo, Rakousko). Krom toho je to označováno za provincionální přístup.

Proti hodnocení první Československé republiky, že byla autentickou demokracií, a režimy po ní následující (druhá republika, protektorát, komunistický režim) byly vůči ČSR diskontinuitou (režimy vnucenými zvenčí), tvrdí němečtí historikové zabývající se touto problematikou, že kontinuita naopak existuje mezi čs. demokracií a následujícími nedemokratickými režimy. (Odvolávají se na Masarykovu sociálně etickou dimenzi a vymyšlenou souvislost T. G. Masaryka s lidovou demokracií.) Zpětný pohled na českou společnost od 60. let 19. století, usilující o demokratizaci habsburské monarchie, chybí a hodnocení nevzalo v úvahu ani návraty české společnosti k demokracii, kdykoli to jen bylo možné (1945, 1968, 1989). Tito historikové poukazují na existenci významného autoritativního potenciálu v ČSR, který je ovšem obsažen v každé demokratické společnosti, ale záleží na jeho míře. V případě československém je to v rozporu s historickým poznáním reflektovaným politologickými teoriemi. Autoritativně řešil jak fašistický, tak komunistický režim problémy modernizace ve státech, kde se společnost nedokázala vypořádat s feudalizmem (podle vynikajícího německého historika Thomase Nipperdeye). Taková však nebyla situace Československa, které dovršilo modernizaci liberálně demokratickou cestou.

Československá republika byla pokusem sjednotit národnosti v politický národ v pojetí evropském, šlo o integraci na československé úrovni. Protiklad „my“ a „oni“ měl být negován v otevřené demokratické společnosti, následovala však její likvidace. Německo se pod dojmem pěstované Dolchstosslegende (legenda o ráně do zad, a nikoli vojenské porážce Německa v první světové válce) rozhodlo provést revizi daného stavu druhou světovou válkou.

Analýza politické kultury prokázala, že pokud Němci v československé demokracii pokládali za nepřijatelné, aby byly národy a národnosti v demokratickém státě posílány k volbám jako „amorfní masa jednotlivců navzájem nevázaných“, tj. občanů, bylo to součástí jejich antidemokratického myšlení, nikoli újmou, jíž se na nich dopouštěl čs. stát. T. G. Masaryk varoval před přílišným důrazem politiky na historicizmus – právě historicizmus vytýkal celým generacím českých politiků. Znalost historie však vyžadoval pro dobrá politická rozhodnutí v budoucnosti. Právě proto zjištěné přetrvávající rozdíly v politické kultuře české a sudetoněmecké pokládám za nejzávažnější námitku proti úvahám o možné nápravě odsunu. Tato společenství mají odlišné názory na dějiny českých zemí; zejména dějiny první republiky popisují zmínění němečtí historikové stále stejnými pojmy antidemokratického myšlení jako v meziválečném období; mají rozdílné názory na soužití dvou národností v demokratickém systému a odlišná je i sociální a ekonomická situace. Nechybějí ani pocity nadřazenosti nad českým národem. To není dobrý předpoklad pro demokracii. Vedou k tomu závěry praktické (Izraelci a Palestinci se dvěma různými politickými kulturami) i závěry teorie (D. Rustow, E. Gellner), která zobecnila výsledky.

Ještě několik slov k odsunu: Nemá smysl klást otázku, zda byl odsun spravedlivý. Tím vsouváme mezi období těsně poválečné a naši dobu skoro šest desetiletí, kdy došlo nebo mohlo dojít k názorovému posunu. Tenkrát byl odsun pokládán za nutný. Svědčí pro to i výzkum veřejného mínění provedený v několika evropských i mimoevropských zemích Gallupovým ústavem. Velká část obyvatelstva těchto zemí se přiznávala k nepřátelskému smýšlení o Němcích a domnívala se, že Němci rozpoutají třetí světovou válku. Prezident Beneš začal o odsunu vážně uvažovat od doby, kdy představitel německých sociálních demokratů Wenzel Jaksch odmítl obnovu Československa v hranicích z roku 1937 (od dob Machiavelliho má mít stát hájitelné hranice). Snad bude užitečné si ještě uvědomit, jak odlišně se řešila otázka německé menšiny v Itálii – Jižním Tyrolsku, kde vládl fašista Mussolini, a v demokratickém Československu. Z lásky k Hitlerovi se Němci v Jižním Tyrolsku v roce 1939 rozhodli zříci se svého domova a vystěhovat se, kdežto Československu byla území, kde z větší části sídlili Němci, odtržena.

Karl Jaspers po válce analyzoval vinu německého národa na základě čtyř konceptů jako vinu kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Došel k závěru, že mravně je za nacizmus odpovědný každý Němec, který se nepostavil proti nositelům zla. Na ty, kteří se proti tomuto zlu postavili, se prezidentské dekrety nevztahovaly. Praxe byla často velmi benevolentní, jak jsem zjistila malým výzkumem.

Tvrzení, že se při uskutečňování odsunu Edvard Beneš podílel na „vytváření zla“, je lživé. Stačí prostudovat archivní dokumenty v Kanceláři prezidenta republiky, z nichž je patrné, jak se snažil napravovat příkoří. Jako malý příklad může posloužit, že německému křesťansko-sociálnímu politikovi Robertu Mayrovi-Hartingovi byla přiznána penze.

LITERATURA

První československá ústava. Diskuse v ústavním výboru v lednu a únoru 1920, ÚSD, Praha 1992, 220 stran

Československá demokracie, Politický systém 1918–1938, Sociologické nakladatelství, Praha 1992, 170 stran

Obraz Němců, Rakouska a Německa v české společnosti první Československé republiky. In: Jan Křen, Eva Broklová (ed.): Obraz Němců, Rakouska a Německa v české společnosti 19. a 20. století (grant AV ČR), s. 101–155, Praha, Karolinum 1998

Prohlášení nezávislosti československého národa zatímní vládou československou, Masarykův ústav AV ČR, Praha 1998, angl. a český text

Politická kultura německých aktivistických politických stran v ČSR 1918–1938, grant RSS SEU, Karolinum, Praha 1999

Prezident Republiky československé. Instituce a osobnost T. G. Masaryka (Edice se studií), Praha 2001, 144 stran + 49 stran dokumentů + 4 strany obrazových příloh

Češi a Slováci 1918–1938, Sociologický časopis 29, 25–42, 1993/1

Švýcarský vzor pro Československo na Pařížské mírové konferenci, ČČH 2, s. 257–266, 1994

Srovnání politických systémů Československa, Německa a Rakouska v období 1918–1933/4. In: Moderní dějiny 2, Praha, Historický ústav 1994, s. 73–84

Německá a československá demokracie. In: Politologická revue 2, s. 17–28, 1995

Procesy národní a evropské identifikace v českých zemích v 19. a 20. století, Politologická revue 1, s. 139–144, 1997

Interpretace problémů politického systému první ČSR třemi německými historiky. In: Masarykova filozofie pojetí demokracie a existence pluralitního politického systému 1. republiky, Hodonín 1997, s. 20–31

Problémy kontinuity demokracie české (československé) demokracie jako obsahu čs. (české) státnosti. Státnost česká a československá, 4.–5. června 1998, Mezinárodní vědecká konference, Zahrádky u České Lípy. In: IURIDICA 1–2/1999, Karolinum 1999, s. 65–72

Sonda do politické kultury československé společnosti. Mezinárodní vědecká konference Československo 1918–1938, Osudy demokracie ve střední Evropě. 5.–8. října 1998. In: Československo 1918–1938. Osudy demokracie ve střední Evropě. Ed. J. Valenta, E. Voráček, J. Harna, Historický ústav AV ČR, 2 sv., Praha 1999, 1. sv., s. 123–128

Spory o dějiny I, II, III, Masarykův ústav AV ČR, tel: (02) 22828233

Mýty a realita Benešových dekretů

Zvláště současné politické a mediální diskuse v ČR, SRN či Rakousku vytvářejí z dekretů prezidenta republiky nové symboly různých interpretací historie a zároveň je spojují i se stále živými majetkovými nároky či s problematikou restitucí. Kolem dekretů vytvářejí nové mýty či „oživují“ ty staré, které se již zdály být součástí historie.

Patří k nim tvrzení, že jde o akty spojené s autoritativním režimem prezidenta E. Beneše, že dekrety „nařídily“ vyhnání německé menšiny z Československa (nebo dokonce že byly „právním podkladem“ pro genocidu či etnickou čistku Němců a Maďarů v poválečném Československu), že E. Beneš, londýnské prozatímní státní zřízení ani poválečná vláda neměli legitimitu k vydávání takových norem, že neproběhlo jejich řádné dodatečné schválení (ratihabice), že zčásti nejde o právo, ale o „bezprávné či protiprávní akty“, že je nutné dekrety zrušit, neboť jsou stále „živé“ a tvoří vážnou překážku vstupu České republiky do Evropské unie.

Na druhé straně jako protipól mýtům, které dekretům zásadně nepřejí, existují na české straně neméně houževnaté mýty, které je nekriticky obhajují. Vycházejí z různých ideových či politických zdrojů. Do této kategorie patří přesvědčení, že všechny otázky spojené s dekrety jsou nekritizovatelné či že snad nemohlo docházet k zneužití či třídně podmíněné aplikaci dekretů v jednotlivých případech (zejména retribučních, konfiskačních či znárodňovacích) již v období 1945–1948. (Zneužitím dekretů po roce 1948 se v několika nálezech zabýval i Ústavní soud.) Kritiku jednotlivých případů zneužití či nesprávné aplikace dekretů prezidenta republiky tito „zastánci“ dekretů zjednodušeně odmítají jako útok na dekrety samotné. Dekrety prezidenta republiky nelze démonizovat, ale ani pojímat nekriticky.

Je též žádoucí, aby byly od sebe oddělovány politické či morální soudy o dekretech od jejich kritického historického a právně-historického zkoumání. Domnívám se, že i odborně zaměřená zkoumání by měla respektovat následující fakta:

• Nejde o „Benešovy dekrety, ale o dekrety prezidenta republiky, které byly vydávány k návrhu nejprve exilové, a poté první poválečné vlády (vláda je tehdy připravovala, projednávala a schvalovala) za spolupodpisu předsedy vlády a ministrů pověřených jejich výkonem. Od roku 1942 je navíc posuzovala nejprve právní rada, a poté i exilový „parlament“ státní rada. V roce 1946 byly dodatečně schváleny (ratihabovány) poválečným prozatímním národním shromážděním a staly se z nich ústavní a běžné zákony Československé republiky.
• V případě způsobu přijímání dekretů a v otázkách, které upravovaly, nešlo jen o nějaký specifický československý problém. Podobně postupovaly i ostatní exilové vlády v Londýně a také obnovující se státní orgány v osvobozených státech západní i střední a jihovýchodní Evropy. Musí být bráno v úvahu mezinárodní srovnání s jinými státy a politikou spojenců v době druhé světové války i po jejím skončení.
• Dekretů existovalo více než 140 a byly vydávány ve dvou odlišných obdobích – v Londýně od října 1940 do března 1945 a na osvobozeném území od dubna 1945 do 28. října 1948. Upravovaly nejrůznější otázky od státních rozpočtů a čs. vojenských jednotek po přípravu ekonomické, politické a sociální obnovy československého státu, od změn v ústavě, zajištění obnovy právního řádu až po potrestání válečných zločinců, řešení osudu německé a maďarské menšiny v ČSR, znárodnění, řízení výroby či uskutečnění správní reformy zavedením národních výborů. Z dekretů nelze vytrhávat izolované jednotlivosti, neboť pak nelze postihnout souvislosti například mezi retribucemi a majetkovými opatřeními, mezi konfiskacemi majetku a jeho následným přidělováním či mezi zjišťováním válečných škod, konfiskací nepřátelského majetku a reparacemi.

Kategoricky je třeba odmítnout snahy obviňovat Československo v souvislosti s „Benešovými dekrety“ a odsunem z „bezpráví“. Odsun byl skutečně především otázkou mezinárodněprávní a výsledkem politické dohody velmocí v Postupimi. Dekrety jsou spojeny s odsunem jen v tom smyslu, že definovaly osoby, které ztratí čs. státní občanství (primárním důvodem nebyla příslušnost k německé národnosti, ale státní příslušnost k nepřátelskému státu v době druhé světové války), a řešily i otázku osudu německého majetku, který za majetek nepřátelský považovali i spojenci. Zásahy proti majetku a odsun proto musí být posuzovány také s ohledem na politiku protihitlerovské koalice, na stanoviska a dohody velmocí i na mezinárodní jednání o reparacích. Stejně důležitý je vzájemně podmíněný vztah mezi zajištěním předmnichovských československých hranic a odsunem. Stejně tak je nutné odmítnout útoky proti amnestijnímu zákonu (zákon č. 115/1946 Sb. o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků). Zákon se nevztahoval jen na období po konci války a umožňoval potrestání pachatelů těch zločinů, které „vybočily z rámce spravedlivé odplaty“ či byly spáchány „z důvodů nízkých a nečestných“. Několik desítek takových případů bylo skutečně dovedeno k odsuzujícímu rozsudku. Obdobné zákony navíc přijaly i jiné evropské státy. To však neznamená, že by nemělo pokračovat objektivní historické zkoumání všech souvislostí konce druhé světové války a bezprostředně poválečného vývoje.

Dekrety by měly zůstat součástí historie a ne současného politického zápasu. Z nejrůznějších vyjádření a jednání parlamentních či jiných orgánů u nás i v zahraničí (včetně Evropského parlamentu) není jednoznačně zřejmé, jakých dekretů by se měly úvahy o rušení týkat, zda celých dekretů, nebo jen jejich částí, zda od počátku či jen pro budoucno apod. Je však jednoznačné, že absolutně nepřipadá v úvahu jakékoli rušení těchto norem ex tunc (od jejich počátku). U každého z dekretů je navíc třeba posuzovat jeho právní stav individuálně. Byla totiž vydána řada prováděcích předpisů a právních norem, které předpisy měnily, popř. i rušily.

Dekrety konfiskační již nemohou vytvářet žádné další právní účinky. Své účinky „vyčerpaly“ ke dni jejich účinnosti, což je v obou případech záležitost roku 1945! Jejich právní pozici je třeba posoudit i ve vztahu k ústavnímu zákonu č. 23/1991 Sb., kterým je uvozuje Listina základních práv a svobod. Podle tohoto zákona k 31. 12. 1991 by tak jako tak pozbyly účinnosti ty části dekretů, které byly s Listinou v rozporu.

Také Ústavní dekret o úpravě státního občanství č. 33/1945 Sb. již nemůže vyvolávat žádné právní účinky. Jeho účinky nastaly zpětně od data jeho účinnosti, tedy nejpozději 10. 8. 1945. Samotný dekret byl nejprve Ústavou 9. 5. 1948 zbaven postavení ústavního zákona a úprava státního občanství osob německé národnosti, které je podle dekretu ztratily, byla řešena zákonem č. 34/1953 Sb.

Rušení dekretů ex nunc by tak muselo být řešeno parlamentem (zřejmě jako zrušení částí zákonů) – otázkou však je, které dekrety, zda celé, nebo jen jejich části (např. u dekretu č. 108/1945 Sb. by ani v nejkrajnějším případě neměly být rušeny části týkající se konfiskace majetku německého státu a nacistických právnických osob či veřejných fondů). Osobně se domnívám, že by šlo jen o symbolické gesto (po deklaraci PS Parlamentu ČR navíc politicky neprůchodné), které by situaci nevyřešilo a jen by povzbudilo očekávání dalších dalekosáhlých kroků ve směru k restitucím, a to nejen ve vztahu k České republice.