Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Psychologie proniká do ekonomie

2. Máme mít radost, nebo se máme bát?
 |  5. 5. 2002
 |  Vesmír 81, 272, 2002/5

Psychologické aspekty objevující se v ekonomických modelech můžeme rozdělit do tří velkých okruhů: vnímání (přijímání nových poznatků z okolí), uvažování (odvozování nových poznatků na základě poznatků již známých) a rozhodování (volba mezi více možnostmi na základě jedincovy motivace).

Vnímání

Ekonomové tradičně předpokládají, že jedinec vnímá a navždy ukládá do své paměti vše, co v rámci modelu vnímat a mít v paměti potřebuje všechny relevantní ceny, množství, četnosti výskytu, pravděpodobnosti, rozpočtové přebytky, kroky vlády, úrokové sazby apod. Z tohoto trendu jsou ale v ekonomii některé výjimky.

Důležitou výjimkou je slavný koncept peněžní iluze ve smyslu iluze růstu relativní ceny daného zboží, jehož nominální cena sice roste, ale podobně rostou ceny v celé ekonomice, takže jeho relativní cena se ve skutečnosti nemění. Je pozoruhodné, s jakým gustem ekonomové (přes svůj obvyklý nezájem o psychologické jemnůstky lidského myšlení) sáhli po myšlence, že člověk chybně vnímá pohyb své nominální mzdy jako pohyb své mzdy reálné, a přijali tento psychologický, neracionální efekt jako hlavní vysvětlení některých centrálních ekonomických jevů.

Pokud je mi známo, psychologie se zatím existenci a rozsahu peněžní iluze věnovala jen sporadicky (v zásadě její existenci potvrdila). Vedle toho však získala řadu poznatků potvrzujících vcelku přirozenou skutečnost (podobnou peněžní iluzi), že člověk vnímá a pamatuje si především věci, jevy a hodnoty, se kterými se setkává nejčastěji nebo které zažil osobně (zná je líp než jen z vyprávění nebo statistik). Při svých úvahách pak těmto jevům, které jsou mu blízké, mimoděk přikládá větší váhu. Psychologie má pro tento sklon název dostupnostní heuristika (heuristikou se rozumí myšlenková zkratka).

Pokusů nebo průzkumů na toto téma existuje dnes už mnoho. Jedna studie ukázala, že má-li manžel a manželka každý sám odhadnout, kolik práce dělá on a kolik ten druhý, každý přisuzuje sám sobě větší procento, než mu přisuzuje jeho partner. Při tomto hodnocení mu zkrátka vytane na mysli především to, co dělal osobně, a hůře započítává to, co dělal ten druhý. Podobné poučení plyne z chování lidí, kteří se zúčastnili nějaké nehody nebo byli postiženi přírodní katastrofou. Pravděpodobnost dané tragické události v budoucnu je podle jejich odhadů vyšší než podle odhadů lidí, kteří událost nezažili a vycházejí pouze z údajů, s nimiž se setkali při konverzaci, v médiích či v literatuře. Lze se tedy domnívat, že v hodnocení změn své finanční situace věnuje člověk velkou pozornost především změnám své vlastní mzdy, protože se s nimi setkává osobně, zatímco změny cen v ekonomice budou mít na jeho hodnocení menší vliv.

Zmíněná forma peněžní iluze je jedním z prvních a nejvýznamnějších případů proniknutí psychologického jevu do ekonomie. Je to proniknutí přijatelné i z hlediska tří znaků ekonoma hlavního proudu (viz předchozí číslo, Vesmír 81, 212, 2002/4). Jevonsovcům se líbí, že peněžní iluzí trpí všichni stejným směrem, takže by neměla zmizet ani na úrovni celých trhů; darwinovci si uvědomují, že ve sféře nabídky práce (o kterou jde ekonomům v tomto případě především) je těžké mluvit o nějakém konkurenčním boji, v němž dlouhodobě vítězí jen ti, kteří vnímají změny své mzdy správně; friedmanovce zajímá až kvalita výsledných predikcí, a jestli k dobrým predikcím pomůže peněžní iluze, pak její použití vřele přivítají. Ostatně jedním z hlavních zastánců klíčové role peněžní iluze byl samotný Milton Friedman.

Takových psychologických efektů přijatelných pro ekonomy je v lidském vnímání více, zatím ale nebyly v ekonomii aplikovány. Například byly dokázány efekty prvotnosti a efekty nedávnosti, kdy lidé buď kladou nepřiměřeně velkou váhu na starší údaje, nebo naopak na údaje novější. Tyto efekty mohou hrát svou roli například v okamžiku, kdy ekonomické subjekty po zveřejnění nových statistických dat vyhodnocují trendy v ekonomice a snaží se předpovědět další vývoj inflace, kurzu apod.

Jiným psychologickým zjištěním, které by mohlo zajímat ekonomy, je hned několik efektů sdružených pod označení prokletí znalosti. Toto prokletí znamená, že člověk není při svých úvahách schopen nebrat ohled na informace, které získal předtím, přestože na ně z nějakých důvodů ohled brát nechce. Může jít například o ekonomická data, která svého času platila, ale později byla výrazně revidována. Psychologická pozorování naznačují možnost, že ekonomické subjekty s neplatnými daty přestávají pracovat až postupně, protože hned (naráz) je neumějí ve svých úvahách přelepit daty platnými.

Uvažování

V ekonomických modelech má uvažování většinou podobu výpočtů. Za druh uvažování hodný zvláštní pozornosti lze pokládat předpovídání neboli tvorbu očekávání.

Nejprve počítání obecně. Ekonomové předpokládají, že lidé počítají různé momenty různých pravděpodobnostních rozdělení, nalézají maxima různých funkcí s různými vazbami, provádějí různé algebraické úkony apod. Tyto předpoklady jsou samozřejmě chápány ve smyslu jako kdyby a obvykle panuje domněnka, že ve skutečnosti lidé potřebné hodnoty různě odhadují. Otázka tedy zní, jak to vypadá s kvalitou lidského odhadování.

Psychologická pozorování číselných odhadů nejsou příliš početná, pár zajímavých poznatků ale už získáno bylo. Například D. Kahneman a A. Tversky zjistili, že lidé provádějí odhady velice často tak, že vezmou některou známou hodnotu jako základ (kotvu), a výsledný odhad získají tím, že se od této kotvy posunou v rozsahu a směru, které považují za správné. Tento postup, kotevní heuristika, je samozřejmě legitimní a nelze proti němu nic namítat. Problém je v tom, že rozsah posunu od kotvy volí člověk často nesprávně. Například Tversky a Kahneman položili účastníkům jednoho ze svých slavných pokusů dvě otázky. V první se každého účastníka zeptali, zda je procento afrických států mezi členy OSN podle jeho odhadu vyšší nebo nižší než číslo, které bylo na samém začátku pokusu zcela náhodně vylosováno z intervalu 1 až 100. Druhou otázkou se ptali na konkrétní číselný odhad, kolik procent tvoří africké státy mezi členy OSN. Tento pokus absolvovalo několik skupin účastníků, přičemž v některých skupinách byla samozřejmě vylosována spíše vyšší čísla, v jiných nižší. Očekávali bychom, že výše náhodně vylosovaného čísla a vůbec celá první otázka nebude mít na druhou otázku vliv. Bylo to ale naopak: skupiny s vyššími vylosovanými čísly udávaly obvykle vyšší odhady. Například ve skupině s vylosovaným číslem 10 činil průměrný odhad 25 %, zatímco ve skupině s vylosovaným číslem 65 byl průměrný odhad 45 %. Zdánlivě nevinná první otázka účastníkům pokusu zřejmě vnukla vylosované číslo jako kotvu, kterou pak při svém odhadu nedostatečně upravili. Lidé se tak ve svých odhadech nechali ovlivnit zcela irelevantním, náhodně vylosovaným číslem.

Pokus prokázal, že je snadné vychýlit lidský odhad čísla, o kterém toho člověk moc neví. Aplikací tohoto jevu v ekonomických modelech bychom asi našli řadu. Například panuje všeobecné podezření, že realitní kanceláře na svých vývěskách nadsazují skutečnou (řekněme tržní) hodnotu prodávané nemovitosti, čímž si jednak vytvářejí určitý prostor pro slevu, ale také v myslích potenciálních klientů zvyšují jejich subjektivní odhad tržní hodnoty nemovitosti daných parametrů. Obecněji řečeno, nabídka se v tomto případě snaží upravit poptávku k svému obrazu. Je otázka, v kterých situacích a do jaké míry si to poptávka uvědomuje a dokáže těmto úpravám vzdorovat, tj. do jaké míry je schopna z vyvěšené ceny coby nabídnuté kotvy onu psychologickou přirážku zase odečíst.

V otázce předpovídání neboli tvorby očekávání už vlastně ekonomie některé neracionální mechanizmy myšlení absorbovala. Mám na mysli hypotézu statických očekávání, podle níž člověk očekává to, co platilo v minulém období, a hypotézu adaptivních očekávání, podle níž člověk předpovídá na základě minulých hodnot dané veličiny, přičemž starší hodnoty mají slabší vliv.

Empirický výzkum skutečných strategií tvorby očekávání a předpovědí se už rozběhl. Jde ale o nesmírně široké pole, kde lze zkoumat bezpočet různých konkrétních předpovídacích situací a kontextů, a tak na první obecnější výsledky zatím čekáme.

Vypadá to, jako by ekonom John Muth tuto nepřehlednost a různorodost skutečných předpovídacích strategií předvídal, v roce 1961 totiž navrhl, aby se předpokládala absolutní informovanost a schopnost pochopit fungování ekonomiky. Tak vznikla hypotéza racionálních očekávání, tj. očekávání tvořených v souladu s fungováním daného modelu. Většina ekonomů ráda přijala názor, že předpoklad racionálních očekávání lidské predikční schopnosti sice přeceňuje, ale přeceňuje je méně, než je podceňovaly představy očekávání statických a adaptivních. Debata o praktické využitelnosti a spolehlivosti modelů předpokládajících racionální očekávání není dodnes uzavřena, nicméně samotnému předpokladu, že se lidé časem naučí racionálně očekávat budoucí hodnoty ekonomických veličin, vznášejí psychologové řadu námitek. Učení je proces, který má-li vést k nějakým výsledkům vyžaduje splnění několika klíčových podmínek, v běžném vývoji ekonomiky obvykle nesplněných. Úspěšné učení obecně předpokládá například stabilitu vztahů, rychlost zpětné vazby, úplnost a jednoznačnost této zpětné vazby ad. Kromě těchto nepřímých námitek proti předpokladu racionálních očekávání navíc empirická data ukázala, že dokonce i tak triviální statická očekávání se v ekonomické praxi skutečně objevují jako přirozená reakce ekonomických aktérů na nepřehlednost ekonomiky, složitost vazeb a nedostatek potřebných dat.

Pokud ekonom nepředpokládá přímo racionální, modelově-konzistentní očekávání, předpokládá často aspoň tvorbu očekávání na základě určitého apriorního subjektivního pravděpodobnostního rozdělení, které jedinec postupně upravuje v souladu s Bayesovým vzorcem (viz též Vesmír 81, 69, 2002/2). I zde se otvírá prostor pro aplikaci psychologických pojmů a poznatků. Například byl zjištěn pobitevní efekt. Po určité události mají lidé pocit, že bylo zřejmé, že tato událost nastane, ačkoli před událostí žádnou jistotu neměli. Pod dojmem učiněného pozorování upravují pravděpodobnost apriorní, nikoli posteriorní (a ubohý reverend Bayes se při tom musí obracet v hrobě).

Rozhodování

I v ekonomickém přístupu k rozhodování byl použit neracionální, psychologicky laděný efekt dříve, než jej začala systematicky zkoumat samotná psychologie. Mám na mysli nápad, se kterým přišel na konci 40. let 20. století americký ekonom James Duesenberry. Namísto tradičního ekonomického obrazu rozhodování člověka, v němž jedinec hodnotí výsledky různých alternativ z hlediska výsledných hodnot relevantních veličin, naznačil Duesenberry přístup, který můžeme nazvat relativní. Jedinec při něm hodnotí výsledky různých alternativ z hlediska rozdílu mezi výslednými hodnotami relevantních veličin a jejich hodnotami referenčními. Referenčními hodnotami mohou být hodnoty aspirační (u Duesenberryho šlo o srovnání vlastního příjmu s příjmem určité sociální vrstvy), často však výsledky svých případných rozhodnutí srovnáváme prostě s hodnotami nynějšími, tj. jedince v tomto relativním přístupu zajímá nikoli samotný výsledný stav, nýbrž změna oproti současnému stavu.

Referenční hodnoty mohou hrát roli i při hodnocení situací, kdy se nerozhodujeme když hodnotíme zvýšení našeho platu, cenu zboží v obchodě apod. V takových případech má referenční funkci většinou hodnota obvyklá nebo očekávaná. Ať už má referenční hodnota jakýkoli ráz, toto relativní rozhodování je v praxi podstatně jednodušší už proto, že změnu hodnoty dané veličiny jsme často schopni zjistit rychleji a přesněji než její celkovou hodnotu. Například když se rozhodujeme, jestli zakoupíme daný balík akcií, je jistě jednodušší zjistit, o kolik se hodnota našeho portfolia změní, než kolik bude tato hodnota činit celkově.

Duesenberryho návrhem se ve svých modelech řídilo nebo podobnou myšlenku vyslovilo zatím jen několik ekonomů. V 70. letech však empirická data Kahnemana a Tverského a později i mnoha dalších psychologů přesvědčivě prokázala, že popsaný relativní způsob rozhodování je v praxi velice rozšířený. Nikoli náhodou je relativní přístup k rozhodování jedním ze základních rysů Kahnemanovy a Tverského prospektové teorie.

Empirická pozorování navíc ukázala, že radost, s níž člověk vítá posun nad referenční stav, je menší než rozmrzelost, kterou pociťuje při posunu ve stejném rozsahu, ale pod referenční stav. Tato asymetrie se obvykle označuje jako averze k ztrátě a pomáhá vysvětlit řadu obtížně vysvětlitelných asymetrií z reálného ekonomického života, jako je například vyšší objem obchodů na burzách v období růstu cen akcií než v období jejich poklesu, zlom křivky poptávky po různých komoditách v bodě současné ceny apod. Lze tedy očekávat, že ekonomů vycházejících ve svých modelech z tohoto relativního přístupu k rozhodování bude postupně přibývat.

Ekonom Colin Camerer z Kalifornské techniky, jeden z nejvýznamnějších a nejfundovanějších zastánců aplikace psychologických poznatků v ekonomii, nedávno v jednom svém přehledovém článku dokonce otevřeně vyzval k radikální změně v metodologii budování modelů ekonomie hlavního proudu. Důkladně analyzoval řadu modelů rozhodování, které se objevily jako reakce na experimentální data zpochybňující tradiční a dodnes oblíbený model očekávaného užitku. Z tohoto empirického souboje modelů, do nějž a to je zásadní byl zařazen i samotný tradiční model očekávaného užitku, vyšla jako celkově nejslibnější zdokonalená, tzv. kumulativní verze prospektové teorie Kahnemana a Tverského. Camerer došel k závěru, že neexistují závažné objektivní důvody pro další setrvávání u tradičního modelu očekávaného užitku, jestliže se objevil jiný model, který umí vysvětlit to, co vysvětloval model starý, a ještě něco navíc. Že by bylo nutné pracně se učit jak tento nový model používat, není pro Camerera přijatelným argumentem, protože s modelem očekávaného užitku se ekonomové také učili pracovat dlouhá léta.

Samozřejmě že vedle tohoto návrhu existuje řada dalších zajímavých možností, jak by se psychologické poznatky daly využívat v ekonomických modelech.

K čemu a v jaké situaci má model sloužit?

Pronikání psychologických poznatků do ekonomie bude pokračovat. Uplatnění těchto poznatků totiž otevírá prostor pro teoretické i empirické snahy přicházejících generací ekonomů.

Dosud jsem ale nenabídl odpověď na onu základní otázku naznačenou v podtitulu: Je to dobře, anebo je to špatně, že se psychologie začíná vkrádat do ekonomických modelů? Musím se přiznat, že jednoduchou odpověď nemám. Psychologie už dnes jistě nabízí řadu zajímavých způsobů jak ekonomické modely obohatit a na úrovni předpokladů o lidském myšlení přiblížit skutečnosti. Většinou však toto obohacení znamená také nutnost zavádět do modelů nové veličiny a nové vztahy mezi nimi a mnohdy rozlišovat více alternativních případů, přičemž v různých případech člověk myslí různě, což znamená, že je třeba vytvořit více alternativních modelů. Pozveme-li tedy psychologii do ekonomie, hrozí, že namísto jednoho jednoduchého všeobjímajícího modelu lidského myšlení budeme mít řadu modelů složitějších. Ekonomie se tak spíše než jednotné a přehledné fyzice může začít podobat rozdrobené a poměrně nepřehledné chemii. Každý ekonom musí sám s Occamovou břitvou v ruce posoudit přínos této proměny s ohledem na to, k čemu a v jakých situacích podle jeho názoru vlastně mají různé ekonomické modely sloužit.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výchova a vzdělávání

O autorovi

Michal Skořepa

Mgr. Michal Skořepa, Ph.D., (*1972) vystudoval ekonomii na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK v Praze, kde nyní přednáší psychologii uvažování a rozhodování. Ve svém výzkumu se zabývá zejména rozhodováním spotřebitelů při hledání nízké ceny na neznámém trhu.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné