Imunologický paradox?

Učebnicová imunologická dogmata nám říkají, že za nepřijetí transplantátu (tzv. odhojování) jsou odpovědné především dva typy T-lymfocytů: cytotoxické (T_C), jimž se také říká zabíječské, a pomocné typu 1 (T_H1), jimž se někdy říká zánětlivé. Zabíječské lymfocyty rozeznávají na povrchu buněk transplantátu hlavně geneticky cizorodé komplexy MHC­proteinů I. třídy s fragmenty normálních buněčných proteinů, zatímco zánětlivé lymfocyty rozeznávají geneticky odlišné komplexy MHC-proteinů II. třídy s peptidy. Příjemcovým zabíječským i zánětlivým buňkám se pak zdá, že transplantát vypadá jako vlastní tkáň silně infikovaná nějakým virem, a tak se ji snaží zlikvidovat, aby se domnělá infekce nemohla šířit. Zabíječské lymfocyty útočí svými zbraněmi přímo, zánětlivé buňky aktivují makrofágy a spolu s nimi vyvolávají v transplantátu intenzivní zánětlivou reakci, která jej může vážně poškodit, nebo i zničit.

Dalším ze základních pravidel dnešní imunologie je, že o charakteru imunitní reakce proti určitému cizorodému antigenu rozhoduje poměr mezi lymfocyty T_H1 a T_H2 (viz Vesmír 78, 565, 1999/10))78, 565,1999/10). Za určitých okolností se přednostně stimulují buňky T_H1 a ty vyvolají ve spolupráci s makrofágy zánět (to je strategie účinná u většiny infekcí vnitrobuněčnými parazity); za jiných okolností se přednostně stimulují lymfocyty T_H2, které pak pomáhají B-lymfocytům vyrábět velká množství kvalitních protilátek (strategie účinná hlavně u parazitů žijících na povrchu buněk nebo v mezibuněčných prostorech). To, jestli se imunitní odpověď rozběhne směrem T_H1, nebo T_H2, závisí na řadě okolností, ale hlavní úlohu má zřejmě cytokinové prostředí. Zásadně důležité je, že cytokiny produkované buňkami T_H1 (hlavně interferon-g) výrazně potlačují dozrávání buněk T_H2, a naopak cytokinové produkty lymfocytů T_H2 (hlavně interleukin-4 a interleukin-13) brání diferenciaci buněk T_H1. Jakmile se tedy reakce rozběhne jedním směrem, má tendenci se samočinně stabilizovat a bránit překlopení do konkurenčního opačného typu. Na základě tohoto modelu by se dalo očekávat, že lymfocyty T_H2 antigenně specifické proti antigenům transplantátu by měly potlačovat odhojovací reakci. Paradoxně tomu tak však není. Ačkoli buňky T_H2 potlačí zánětlivou reakci založenou na T_H1, vyvolají jiný typ zánětu, který transplantát také poškodí, či dokonce zlikviduje. Je tomu tak proto, že hlavní cytokinové produkty buněk T_H2, interleukin-4 a interleukin-5, aktivují speciální druh krevních buněk, eozinofilní granulocyty. Ty se normálně uplatňují v boji proti mnohobuněčným parazitům (ale v alergických reakcích i proti neškodným antigenům, mylně vyhodnoceným imunitním systémem jako paraziti). Eozinofily stimulované IL-4 a IL-5 uvolňují prozánětlivé látky a vyvolávají tak v transplantátu opět poněkud odlišný, ale v konečných důsledcích obdobně destruktivní zánět.

K účinnému potlačení imunitních reakcí proti antigenům transplantátu tedy bude třeba zablokovat aktivaci jak buněk T_H1, tak buněk T_H2, rozeznávajících specificky antigeny transplantátu.