O záhadné nemoci kmene Čamakoko a Indiánu Čerwuišovi

Když se v roce 1908 plavil známý český cestovatel Alberto Vojtěch Frič (1882–1944) proti toku řeky Paraguay, aby se setkal s příslušníky indiánského kmene Čamakoko, zjistil, že kdysi statní a zdraví příslušníci tohoto kmene jsou postiženi jakousi záhadnou nemocí. Trpěli krvácením ze střev, v konečníku měli krvavé vředy a byli silně zeslabeni. Mnoho z nich právě umíralo nebo již zemřelo. Frič byl tímto kmenem přijímán jako vlastní člen. Jednomu jejich příslušníku zachránil kdysi život a uzavřel s ním skutečné pokrevní bratrství, tak jako si je Karel May kdysi vymyslil pro Vinnetoua a Old Shatterhanda. Když se večer celý kmen sešel k poradě co počít, přiznali kmenoví kouzelníci, že jsou bezradní. Šestadvacetiletý (!) Frič proto řekl, že se sám pokusí zjistit, o co jde, a předložil rozumný návrh. Ať mu dají k dispozici nějakého svého těžce nemocného bratra, který je již na umření. Že jej vyšetří, a pokud zjistí příčinu nemoci, pokusí se jej vyléčit. Druhý den ráno však u jeho stanu stál sice nemocí postižený, ale jinak zdatný Indián, který se představil jako Čerwuiš Pišoád Mendoza. Pocházel ze starého náčelnického rodu a byl to on, kdo se nabídl Fričovi za „pokusného králíka“. Frič, jak by učinil každý zkušený parazitolog, prozkoumal pod „čarovným sklem“, což byl mikroskop, Čerwuišovu krev vytékající z konečníku a jeho stolici. Nic mimořádného však nenašel. Indiánům doporučil „protiepidemická“ opatření, jako ať se přestěhují z křovinatých porostů na volná prostranství, kde je méně komárů (Indiáni ale znali již sítě proti komárům), že musí každý den nocovat na jiném místě, na kterém byla předtím vypálena tráva (sám tak činil také), že mají vypálit všechny své hrnce, nádoby na vodu, a protože viděl jejich zubožené psy jakoby postižené stejnou nemocí, radil jim, nechť je pobijí a spálí! Zároveň se pokusil pro Indiány zajistit výživnou živočišnou stravu, aby mohli nemoc lépe snášet.

Protože se Frič chystal vrátit do Evropy na vídeňský amerikanistický kongres, rozhodl se, že vezme Čerwuiše do nějakého většího města, jako byl Concepción nebo Asunción, že jej nechá vyšetřit u tamních specialistů, a pak pošle lodí zpátky. Jenže stále něco jeho plánu překáželo (např. nekřesťansky drazí lékaři), takže se s Čerwuišem ocitl až v Buenos Aires. To již ale v přístavu čekala jeho loď, se kterou se měl plavit do Evropy, a tak nakonec vzal Čerwuiše s sebou na palubu. Přihlásil jej jako svého sluhu a zatímco na jihomerických lodích byl Indián nevítaným pasažérem, na rakouské lodi byl oblíben, zejména u kuchařů. Úbytky krve snadno doplňoval ze stravy, kterou mu v kuchyni poskytovali. A tak byl před vyloděním také patřičně obtloustlý.

Ani vyšetření u evropských kapacit však nic nového ohledně záhadné Čerwuišovy nemoci nepřineslo. Nakonec Frič s nemocným Indiánem dorazil do Prahy. Čerwuiš trpěl krvácivostí i dále, ale dařilo se mu dobře. Tloustnul, protože zcela nezřízeně jedl. Během času začaly k Fričovi docházet stále četnější návštěvy a při jedné z nich se u něj objevil ostýchavý mladík, který tvrdil, že studuje biologii a že se zaměřuje speciálně na studium „parazitů lidských vnitřností“. Že o nich hodlá dokonce napsat dizertační práci. A protože Frič pobýval dlouhou dobu v Jižní Americe, určitě jich ve svých útrobách hostí nemálo a zda by mu nemohl poskytnout malý „dárek“. Jestli by nebyl Frič tak laskav a nepozřel přinesený kalomel a santonin (viz dále), které by parazity vyhnaly a on by si je mohl prostudovat. Frič tato léčiva dobře znal. Užíval je na cestách pravidelně každé čtyři měsíce na „pročistění“. Když však viděl, jaké směšné dávky mu student donesl, poslal jej do lékárny pro několikanásobné množství a také pro „hořkou sůl“ (síran hořečnatý), jejíž roztok se používal jako projímadlo. A dal vše sníst a vypít i Čerwuišovi. „Pročistění“ brzy proběhlo a šťastný student si odnesl „na počkání“ jeho výsledky coby žádaný „dárek“ ve sklenicích. Za dva dny se však pln nadšení objevil znovu. Zatímco u Friče našel jen „několik jihoevropských druhů“, u Čerwuiše „dva nepopsané druhy a jeden úplně nový a dosud nezaznamenaný“. Prosil Friče, zda by jej mohl pojmenovat jeho jménem. Podle Friče již bylo sice nazváno pár rostlin, ale aby po něm byla pojmenována „škrkavka“, to ne! Rozlítil se a nechal studenta Čerwuišem vyhodit. Nezapamatoval si však jeho jméno, a tak si jej později pro sebe pojmenoval „pan Novák“. Záhy jej začalo mrzet, že se k studentovi choval tak příkře. Po zmíněné kúře se totiž Čerwuiš vyléčil! Přestal krvácet a vředy se mu zahojily! (Později tutéž léčbu Frič použil při léčení Indiánů Čamakoko.) „Pan Novák“ se však již od té doby neukázal. A Frič si pro sebe uzavřel, že nemoc působí zřejmě „opravdu neznámý druh parazitů“, kteří v noci, kdy je tělo ve spánku, vylézají ze střev a „hryzají své hostitele“!

Co že to za parazity způsobovalo Indiánům onemocnění? V tenkém střevě člověka žijí tencí, jen kolem jednoho centimetru velcí červi, označovaní česky jako měchovci. Na začátku ústní dutiny mají ostré zuby nebo lišty, kterými se zakusují do střevní stěny a sají krev! Působí tedy jako jakési vnitřní pijavice! Je-li červů v těle jen několik desítek, mnoho to neznamená. Jakmile jich ale jsou stovky, člověka již silně oslabují a usmrcují. Z těla nakaženého vycházejí denně statisíce drobnohledných vajíček, ze kterých se záhy líhnou larvičky viditelné ve zkumavce. Během týdne se dvakrát svléknou a samy pak aktivně pronikají kůží a nakazí další lidi, aniž to napadení v podstatě tuší. (Ano. Při pronikání larev kůží mohou být určité zjevné projevy, ale asi stěží sledovatelné v indiánské populaci.) Tito měchovci jsou známí z člověka ve dvou druzích, a to Ancylostoma duodenale a Necator americanus. Zatímco ten první druh byl popsán již v polovině devatenáctého století, „americký“ až v roce 1902. V „dárku“ se tedy musili objevit nějací takoví červi, třeba i toho druhu „nepoznaného“. V té době se informace zas tak rychle nešířily.

A kdo byl ten záhadný „pan Novák“? V univerzitním archivu můžeme najít studenty, kteří si v zmíněné době zapisovali např. Mrázkovu „Speciální zoologii“; mezi nimi by se „rozpačitý“ mladík mohl nacházet. Mrázek parazity studoval (dodnes je citována jeho práce o vývojových stadiích tasemnic v buchankách), určitě o nich přednášel a mohl tak inspirovat své studenty k jejich studiu. Mezi zapsanými byl také Václav Breindl (1890–1948), pozdější profesor zoologie na Přírodovědecké fakultě UK, který se cizopasníky během svého života nejednou zabýval (včetně malárie na Balkáně!). Snad to mohl být právě on. Jen trochu nehraje, že v rigorózní práci zkoumal „Trypanosomy a Trypanoplasmy ryb českých“ a v seznamu jeho prací není ani zmínka o tom, že by u Čerwuiše učinil onen objev. Přitom se zdá, že publikačními rozpaky netrpěl. Třeba to byl ale někdo úplně jiný, komu život nedovolil pokračovat v jeho snažení a odvál jej někam úplně jinam.

Dokončeme si ten načatý příběh. Koncem roku 1909 se Frič vrátil k svým oblíbencům na řece Paraguay a přivezl s sebou zpět i Čerwuiše. Indiáni žijící podle jeho pokynů již na tom byli lépe, ale i oni museli podstoupit kúru s kalomelem a santoninem, což jim způsobilo definitivní úzdravu. Dodejme jen, že kalomel (chlorid rtuťný) býval v těch dobách v podobných případech lékem „první volby“, i přes své vedlejší účinky. Především se užíval jako projímadlo. Mnohem ohleduplnější a zacílenější Santonin pak obsahoval látky z pelyňku cicvárkového a byl u nás před válkou znám coby „cicvárkové semínko“ dávané dětem proti roupům. Ještě po válce byl užíván proti červům ve formě santoninové čokolády!

Uzdravený Čerwuiš však dopadl špatně. Plný touhy rozdělit se o své zážitky se svými druhy a popsat věci, které mohl v „Ropě“ (Evropě) spatřit, jim začal o tom všem vyprávět. Nebyl ale dost zkušený na to, aby věděl, že vyprávět lidem o něčem, o čem nemají ani tušení, nelze. Po čase mu jeho druzi proto přestali věřit, natloukli mu a vyhnali ho mimo své společenství. Mluvky a tlachaly Indiáni mezi sebou nesnášeli! (Jaké štěstí pro naše politiky, že my tyto zvyky nemáme!)