Simpson desert a jiné pikantní lahůdkyJak opravdu potopit Austrálii

Lidové rčení praví, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Tentokrát k nám dorazilo v podobě „vánočního dárku“ – multimediálního disku, který seznamuje s kontinentem protinožců z hlediska přírodovědného a částečně i kulturního. Najdeme na něm „interaktivní animovanou plně ozvučenou mapu kontinentu, více než 3000 fotografií a videosekvencí přímo v mapě, populárně-naučné texty našich předních odborníků, animovaný paleoatlas vývoje kontinentu, originální hudbu, hlasový doprovod, kulturu současného a původního obyvatelstva, praktické informace o cestování a studiu v Austrálii“. Již při zběžném prohlédnutí CD-ROM se však ukázalo, že tento dárek je dárkem danajským. Seznam autorů sice vzbuzoval naděje na kvalitní informace, ale čím více jsme pronikali do obsahu některých kapitol (Živočichové, Rostliny, Ekosystémy), tím více rostlo naše zděšení. Není těžké si představit, jak se ze zapálených nadšenců po zakoupení CD stávají nadšenci napálení a po jeho shlédnutí i dopálení. Z nepřehledného kaleidoskopu bizarností vybíráme alespoň některé příklady, jež ilustrují téměř všechny myslitelné prohřešky, které lze spáchat při psaní populárně-vědeckého textu.

Skrývá se v mangu avokádo?

Začněme tedy třeba od základního předpokladu psaní biologického textu – správného určení organizmu, o kterém hodláme psát. Byť má autor u řady determinací padesátiprocentní šanci na úspěch (např. určení dvou jediných a vzhledově nezaměnitelných australských kolpíků), míří téměř stoprocentně vedle (i když by po přečtení popisku nejen v tomto konkrétním případě muselo určení dopadnout lépe, tedy správně).

Ačkoli hlavní autor a duchovní otec projektu Z. Sládek strávil v Austrálii dva roky, kupodivu mu to nestačilo ani k tomu, aby se naučil určovat australský národní symbol – ledňáka obrovského. Ten je ve fotoatlasu označen jako ledňáček obrovský, a to s vědeckým názvem Dacelo leachii, který nepřísluší ledňáku obrovskému (Dacelo novaeguineae), ale ledňáku modrokřídlému. Přes nezaměnitelný pohlavní dimorfizmus ledňáka modrokřídlého, zmíněný i v textu, určil autor chybně pohlaví jedince zobrazeného na dalším obrázku (tentokrát překvapivě zařazeného k správnému druhu).

Pod snímkem jednoho z poddruhů papouška límcového (Barnardius zonarius zonarius) je popis: „samička papouška Neophema splendida“. Záhadou zůstává, jak autor samičku identifikoval. Samička Neophema splendida se kromě jiných znaků pozná podle méně výrazné modré tváře na zelené hlavě – zobrazený papoušek límcový má však celou hlavu černou. Podobně u snímku jediného exempláře orla bělobřichého, sedícího na stromě, je výstižný popis: „Hejna husovců strakatých mají počet jedinců od několika kusů do několika tisíců v době hnízdění“. Jediné, co orlové s husovci sdílejí, jsou (v nejlepším případě) plazí předci. Totéž ostatně sdílejí i s kaloni (savci z řádu letounů), jejichž hejno lze shlédnout na jednom z dalších snímků v kategorii „ptáci“.

Chybná určení ¹⁾ pokračují napříč živočišnou i rostlinnou říší. Například v kapitole „Ekosystémy“ je správně zmíněn lotos ořechonosný (Nelumbo nucifera), u všech snímků je však popisován jako leknín. „Divukrásné orchideje“ (evidentně z čeledi liliovitých a bobovitých) jsou přinejmenším „pozoruhodné“, ve srovnání s mangem vystupujícím pod pseudonymem avokádo se nám však tento problém jeví zcela marginální.

Plodem bezmála veškeré vyobrazené australské květeny (snad s výjimkou „pandánové palmy“ a baobabu plodících „šištice“) je podle autora CD „kapsule“, kterou česká morfologická škola dosud neznala. Jinde v textu autor zmiňuje „potíže při rozpoznávání brodivých ptáků“. Ani netuší, jak blízko je pravdě. Z kontextu je totiž zřejmé, že nemluví o brodivých (Ciconiiformes), nýbrž o bahňácích (Charadriiformes), kteří mají s brodivými společného asi tolik co „kapsule“ s tobolkou. ²⁾ Představa, jak hejno brodivých ptáků, třeba čápů, „s dokonalou přesností kličkuje a proplétá se napříč širou oblohou nad ústím“, se vymyká naší už beztak dost zjitřené fantazii, a to i „holým nadšením“, s nímž tento bizarní přírodní jev sledoval autor sám.

Podobným problémům neunikli ani savci: „největší šelmy jsou zařazeny do čeledi kunovcovitých“. Šelmy jsou v Austrálii zastoupeny pouze psem dingem z čeledi psovitých (nepočítáme-li později introdukované lišky, kočky apod.) a jakožto jediný bude dingo jistě i největší. Výmluvná jsou též slovní spojení jako „antarktický deštný prales“. Dle očitých svědků se deštný prales vyskytuje v Antarktidě jen zcela ojediněle. Typ pralesa, který má autor zřejmě na mysli, se zove subantarktický, což není rozdíl zrovna zanedbatelný. Navíc je v textu věnovaném ekosystémům pěkně představen – zřejmě však někým jiným.

Prdí taky hadi?

Botanikům vstanou vlasy hrůzou při pohledu do „hrdla masožravé rostliny láčkovky“. Ještě více je však vyděsí autorovo ujištění, že láčka je květem – láká snad pilné včeličky, aby ochutnaly trochu trávícího „nektaru“? Navzdory autorově revoluční teorii se však přidržíme tradiční interpretace, že láčka je modifikovaná listová čepel. Navíc „velké druhy masožravých láčkovek jsou velmi početné na březích tropických řek v oblasti Cape Yorku“. Asi proto, že se v Austrálii vyskytuje pouze jediný druh, a to Nepenthes mirabilis.

Na CD však lze najít i řadu „užitečných“ informací typu „had… při podráždění vypouští z průduchů silný zápach“, což nám konečně dává odpověď na zásadní a po léta nezodpovězenou otázku, zda „prdí taky hadi“.

Pušky na farmách na klokany

Text je „brilantní“ jak po stránce obsahové, tak po stránce formální. Věty jako „Podmínky, které udávají ráz této krajiny, z nich činí místa zvlášť vyhovující životu ptáků“ či zarážející zjištění, že „světlo… vytváří nádhernou hru světel“, jsou reprezentativním vzorkem autorových stylistických schopností stejně jako takřka hrabalovská pasáž: „Jedná se o biotop, který je značně specifický již pouze tím, že je vytvořen uměle z biotopu dané oblasti, z něhož povětšinou přejímá část živočišných i rostlinných druhů, které zpětně pronikají do těchto lidských teritorií, a navzdory četným rizikům, se velmi obratně dokáží přizpůsobit novému prostředí.“ Úmorné členění vedlejších vět nakonec autora vysílilo natolik, že nebyl schopen svá nekonečná souvětí srozumitelně zakončit: „Není tedy takovou vzácností, zejména v Západní Austrálii, vidět okolo napajedel ochranné mříže proti emuům, ve kterých potom tito ptáci hynou při jejich překonávání a pušky na farmách na klokany.“ No comment.

Autor pod dohledem

Autor sice možná strávil u protinožců dva roky, ale slovník anglicko-český zjevně do svého batůžku nepřibalil, viz např. větu „Z jezera Lake McKenzie ve střední části ostrova Fraser Island vytéká creek Benett Creek, který je pravidelným vodním tokem“ (rozuměj creekem – tedy samozřejmě „nepravidelným vodním tokem“, jak je vtipně zdůrazněno na jiném místě).

Autor se zřejmě domnívá, že nedostatečnou informativnost českých termínů je pro českého čtenáře nutno zvýšit výstižnými anglickými ekvivalenty. To je sice chvályhodné u druhových názvů, nicméně formulace „ocas má dlouhý a kulatého tvaru (rounded tail)“ či „v době pozdního pleistocénu (Late Pleistocene)“ považujeme za nadbytečné. K češtině má daleko také formulace, že moloch „je domovem ve velké Viktoriině poušti, Tanami a Sandy desertu a žije i v Simpson desertu“. Nebo jde o zapomenuté autorovy poznámky v prvopisu textu? Podobně totiž působí text kapitoly „Mořské pláže a ústí řek“ v sekci Ekosystémy, který graduje ve větě: „Počet zde žijících druhů není velký, ale je výborným vzorkem skupin of seabirds počínaje Shy Albatrossem, Australasian Gannetem, Fairy Prion, red-tailed tropicbird, black-faced cormorant až po sprey a white-breasted sea eagle.“ Kdyby aspoň autor opsal anglické názvy bez chyb! Šílenství autorovo dokládá též věta „Mezi breeding birds, žijí v odlehlejších oblastech, se řadí little penguins, (kteří sami o sobě lákají turisty, ale jsou, díky lidským návštěvám do oblastí písečných dun, pod přísným dohledem), řada druhů terns, Hooded dotterel a beach stone curlew“. Jak k tomu mohlo dojít? Vysvětlení této schizofrenie zůstává záhadou. Pravděpodobně by autor sám měl být „pod přísným dohledem“.

Něco schází, zbytek přebývá

Text je zaplaven řadou banalit. U popisu mimózy najdeme překvapující informaci, že „v bylinném podrostu lesa je spousta kvetoucích bylin“. I na jiných místech autoři zbytečně zabíhají do „detailů“ – „obyvatelem tohoto biotopu je převážně hmyz, drobní plazi, některé druhy vačnatců a okolo 12 druhů specializovaných ptáků“. Stručnější formulace „někteří mnohobuněční živočichové“ by toto závažné sdělení zpřehlednila a informační obsah (nulový) by zůstal zachován. Podobně je sice pravdou, že kukačka koel (Eudynamys scolopacea) migruje „po opuštění hnízd“ – autor ovšem opomenul dodat, čí hnízda vlastně tato parazitická kukačka opustila (možná nějaké vrány – třeba zrovna té, která je na snímku údajně zobrazujícím „kukačku“). Na druhé straně informace skutečně zajímavé a podstatné v textu často chybějí. ³⁾

Své vyprávění autor okořenil řadou věcných omylů. Například se dovíme, že samec „krocanovitého ptáka tabona lesního vodí i vylíhlá kuřata až do věku pěti až šesti měsíců“. ⁴⁾ Jinde se autor snaží čtenáři namluvit, že Austrálii obývá „hroznýš kýlnatý“, ač je z latinského názvu i fotografie zřejmé, že jde o užovkovitého hada Amphiesma mairii. Je naprosto nepochopitelné, jak omyl vznikl (hroznýši se v Austrálii nevyskytují). Ostatně autorovy neznalosti se neomezují jen na Austrálii. Ve snaze ilustrovat jev konvergence uvádí, že „Austrálie má i obdobu afrického mravenečníka…“ Zřejmě myslel (myslel-li) amerického mravenečníka.

Jeden z „vůbec nejvzácnějších“ stromů – „fikus“ – se prý snad sporadicky vyskytuje i v deštných pralesích Queenslandu – co na tom, že různé druhy tohoto rodu se vyskytují nejen zcela běžně, ale jsou na mnoha ostatních snímcích (ovšem pro změnu s popiskou „dutý tubus kmene popínavé liány“). Neblahý osud postihl také ptakopyska, o němž se dočteme, že „jeho fosilie byly nalezeny i v Jižní Americe“. Proč je pak ale o pár odstavců výše uvedeno, že „ze žádného jiného kontinentu [než z Austrálie] neznáme jediný fosilní doklad výskytu vejcorodých“? Čte autor své vlastní texty?

Poněkud zarážející je i spojení „pandánová palma“ (pandán náleží do samostatné čeledi Pandanaceae, která má s palmami společný jediný znak – první dvě písmena). Tento evergreen se opakovaně objevuje v popiscích mnoha snímků. Jako by autor zapomněl, že opakovaný vtip není vtipem.

Hluboké kořeny autorových neznalostí sahají až do raných fází vzdělávacího procesu. Na obrázku s popiskem „trojice pelikánů australských“ se skví čtveřice těchto opeřenců. Známé rčení „neumí do pěti napočítat“ zde získává zcela netušený rozměr.

Proč?

Ochutnávka největších povedeností ukazuje, že hlavní autor CD ⁵⁾ si může směle podat ruce s mnoha českými „překladateli“ (viz článek O holé kryse krtčí a jiné zvířeně, Vesmír 78, 464, 1999/8) či autory některých „učebnic“ (Vesmír 78, 335, 1999/6 a Vesmír 80, 230, 2001/4), jimž však bohužel v provozování jejich živností zatím nic nebrání a jsou na dobré cestě k tomu, aby ztížili život dalším generacím čtenářů. ⁶⁾ Je smutné (sensu Veselý), že právě osoba, která měla dohlédnout na vyrovnanou úroveň a kvalitu výsledného produktu, je evidentně nejslabším článkem autorského kolektivu. S autory sdílíme jejich nadšení z možnosti „upgradeovat“ obsah tohoto CD – navrhujeme zaplnit několik následujících reedicí samotnými erraty.