O proměnách elit v českých zemích

I když slovo „elita“ částečně ztratilo negativní přídech vypěstovaný reálným socializmem, občas se zdá, že si s ním nevíme rady. Tisk užívá pojmy ekonomická, politická, mocenská, popřípadě kulturní elita, občan hledá odpověď na otázku, kdo vlastně deset let po sametové revoluci tou elitou je. Zvolna se ztrácejí z dohledu (aniž přitom zchudli) lidé, kteří kdysi patřili k vrcholům bývalých stranických a policejních struktur, počátkem devadesátých let zbohatli díky naivitě svých spoluobčanů a nyní tráví svůj sametový život v milionářských koloniích mimo velké aglomerace. A tak ačkoli jistě nikdo nepropadá falešné iluzi o účinnosti historie coby „učitelky života“, nebude možná bez užitku ohlédnout se zpátky. Jak to s elitami bývalo kdysi, zvláště pak v českých zemích?

V osmdesátých a devadesátých letech minulého století začala evropská historiografie opět obracet pohled na aktivity a význam horních vrstev společnosti v dobách více i méně vzdálených. Vzhledem k nedostatečnosti vlastní terminologie pro ně převzala termín elity, s nímž dosud pracovala především sociologie. Možnost popsat „cirkulaci elit“ zevnitř, z pozic těch, kterých se tyto proměny týkaly, je přitažlivá i pro české historiky. Snad pochopení proměn elit v průběhu 19. století pomůže objasnit, proč je konstituování současných elit tak nejasné a proč jsou modely jejich chování často v přímém rozporu s modely chování elit někdejších.

Třebaže z hlediska jazyka jsou zajímavá metaforická označení elit, mající vztah ke kulinárně přitažlivým poživatinám, na nichž si labužníci cení především vrstvy tvořící povrch pokrmu – v českém prostředí se mluví o smetánce, v rakouském o crème de crème, ve francouzském o gratinu, nelze pochybovat o tom, že termín „elita“ jednoznačně spadá do společenských věd a byl používán (v evropském kontextu už od 18. století) především ve vztahu k společenské realitě.

I když předpoklady pro definování elity jako výlučné sociální skupiny tvořící vládu existovaly už ve starověké filozofii, především u Platona, jako zakladatelé teorie elit jsou zpravidla uváděni Francouz C. H. Saint-Simon (1760–1825), Němec K. Marx (1818–1883), Italové G. Mosca (1858–1941) a V. Pareto (1848–1923). Zatímco Moscovi ještě elita splývá v jedno s vládnoucí třídou, Pareto, jehož teorie je nejpropracovanější, používá v definování elit stupnici uplatnění: nepatrně, průměrně, silně (nejsilněji se uplatňuje mocenská elita). Společnost člení na nižší vrstvu (neelitu) a vyšší vrstvu (elitu), kterou dále dělí na elitu vládnoucí a elitu nevládnoucí. V roce 1903 svou teorii doplnil o pojem „cirkulace elit“. Zavedl jej pro posloupnost a střídání privilegovaných menšin, které se vytvářejí, bojují o moc, dostávají se k moci, procházejí obdobím úpadku, a posléze jsou nahrazeny jinými menšinami. Tento proces Pareto považoval za jeden z nejdůležitějších v dějinách lidstva.

Po staletí byla za elitu považována jen šlechta. Elita rodem byla nezpochybnitelná. Odtud pocházeli vladaři, jejich rádci, ministři, vysocí církevní hodnostáři, špičky armády. Jedině oni mohli vládnout, protože jedině oni to uměli, jedině jim se dostávalo vzdělání – a vzdělání se jim dostávalo, protože byli urození. Z této superiority (může se jevit jako začarovaný kruh) pramenily zcela logicky všechny výhody i povinnosti, které byly s výjimečným postavením spojeny. Postavení urozených na špičce společenské pyramidy bylo zakotveno ve vlastnictví půdy. Obraz společnosti byl potvrzován a popularizován učenými traktáty, spisy právnickými, pedagogickými, filozofickými, memoáry i krásnou literaturou (nejen) z pera urozených. Utužován byl závaznými společenskými zvyky a symboly, svébytným životním stylem, k němuž patřil například způsob bydlení, společenských zábav, výchovy. Příslušnost k elitám se dávala najevo také vizuálně: oblečením, různými druhy podívané i místem zaujímaným při těchto podívaných. ¹⁾

Urozenost přestává být podmínkou

Stará rodová šlechta shromáždila ve svých rukou značný pozemkový majetek, z něhož se odvíjel politický vliv a společenská prestiž. Měla jasné institucionálně vymezené postavení, byla značně soudržná a uzavřená. „Staré elity“ programově odmítaly všechny hodnoty, které charakterizují elity dnešní: talent, práci, peníze. Nicméně v průběhu 19. století se ukázalo, že i tato společenská vrstva je schopna přijímat změny, které doba přinášela.

„Nové elity“ se nejdřív objevily v hospodářsky vyspělé Anglii. Ve srovnání se „starými elitami“ byly početnější, postavení odvozovaly od svých schopností a peněz (což jsou atributy, které lze získat snadněji než urozenost). Se „starými elitami“ se rychle sbližovaly. Ve Francii otevřelo prostor k podobným změnám období absolutizmu, které přestalo respektovat odvěká pravidla určující přístup k význačným úřadům. Filozoficky pak tyto změny odůvodnilo osvícenství.

V rakouských zemích souvisí první „cirkulace elit“ s osvícenským absolutizmem, dovršena bude souběžně s konstituováním moderní občanské společnosti. Vedle staré rodové šlechty, zvané haute volée, popřípadě „první společnost“ neboli (jak už víme) crème de crème, se – především ve Vídni – od přelomu 18. a 19. století stále více zviditelňovala „druhá společnost“, bankéři, důstojníci, někteří lékaři a průmyslníci. Společenské bariéry, které ji oddělovaly od „neelit“, byly mnohem propustnější, než tomu bylo u „první společnosti“; ostatně mecenáši rakouských hudebních skladatelů pocházeli právě z těchto řad. Peníze a schopnosti jako atributy nových elit setřely důležitost urozenosti a nadlouho zůstal nezbytným předpokladem přístupu k politické moci majetek.

Právě 19. století s sebou přineslo nejen rozkolísání dosavadní samozřejmosti existence a užitečnosti elit, nejasnost v atributech, které je charakterizují, ale i rozkolísání pojmu samotného. Po celý středověk a raný novověk nebylo o čem pochybovat: šlechtici a válečníci byli podle francouzského renezančního spisovatele Pierra de Brantôma stateční, protože byli urození, a urození, protože byli stateční. Tak to prý zařídila již Příroda, když je položila do té správné šlechtické kolébky, a tento čin přírody legitimoval naprosto samozřejmý souhlas níže postavených. Počet vybraných byl zanedbatelný, navíc nebylo snadné ho zvětšit (přesun mezi společenskou elitu byl až do raného novověku v Evropě obtížný, ne-li nemožný). Teprve od 16. století narušovali homogenitu elit parvenuové, lidé, kteří se do jejich řad dostávali pro své osobní zásluhy, ať byly jakékoli povahy. Noví mocní pak dělali všechno možné, aby si výhody udrželi, zachovali je svým dětem a odstranili z cesty eventuální další parvenuy, kteří by se do vyšší vrstvy dostávali pro majetek umožňující jim, aby v případě (takřka permanentní) potřeby finančně podrželi svého panovníka.

Autorita majetku

Tak se vytvářel prostor ke konstituování dalšího atributu elit, majetku. Nicméně ještě na počátku 19. století se považovalo za vhodné, aby materiální základ dominance zůstal skryt a aby vzniklo zdání, že vlivné postavení je zde odnepaměti. Proto tato nová elita většinou cítila potřebu potvrdit své postavení držbou půdy.

Situaci ve Francii 17.–18. století (kdy dlouhodobé války, znamenající mobilizaci vojenských a finančních zdrojů, přispěly k posílení státu, k vytvoření absolutní monarchie a k vzniku nových mocenských struktur tvořených lidmi oddanými králi) odpovídá situace habsburské monarchie období osvícenského absolutizmu. Tehdy i zde vznikla nová elita, jež mohla být v opovržení elit původních – ty na ni žárlily, její politický vliv to však nezmenšilo. To, že se v habsburských zemích tradiční elity snažily udržet původní stav, dokládá opozice šlechty vůči tereziánským a josefínským reformám i silný odpor vůči nim po smrti císaře Josefa II. Také zde byla v druhé polovině 18. století šlechta poprvé zasažena krizí identity. Bylo třeba definovat své postavení vzhledem k novým aspiracím. Odtud vznik zednářství, učených společností, salonů… Náznaky odstraňování sociálních bariér sice nebyly uvnitř těchto institucí příliš časté, ale existovaly.

Počátek francouzské revoluce přivítala opozičně naladěná šlechta v českých zemích s určitými sympatiemi, doprovázenými koketováním s revolučními myšlenkami, zvídavostí vedoucí k návštěvám konstituční francouzské monarchie, včetně „exkurzí“ na zasedání Ústavodárného shromáždění. Revoluce a napoleonské války způsobily, že příslušníci tradičních elit podstoupili hlubokou transformaci, třebaže zůstali věrni svému poslání a svým hodnotám. Dostatečně o tom vypovídají šlechtické deníky (včetně deníků ženských) a korespondence adresovaná blízkým a přátelům. Radikalizace revoluce a první náznaky teroru vedly logicky k radikálnímu přehodnocení smířlivých postojů. Pokud hrabě Kašpar Šternberk přiznával ve své autobiografii prvotní sympatie k revolučnímu kvasu, po zavraždění královských manželů mluvil o „kanibalských scénách zvrhlého národa“. Stejně pak odmítl i francouzskou červencovou revoluci a v témže roce revoluci v Nizozemí. ²⁾ Ostatně sympatie k nizozemským „národním hrdinům“ padlým za vlast v době povstání Belgičanů cítíme i ze stránek cestovního deníku, který si v roce 1840 vedla mladičká Gabriela ze Schwarzenbergu, či z obdobných záznamů Elisy hraběnky Šlikové.

Od morální autority po českou nechuť k etiketě

Revoluční situace, která nastala ve střední Evropě po polovině čtyřicátých let 19. století, byla záležitostí nejen druhé společnosti, ale už i nových elit charakterizovaných jediným atributem – morální autoritou. Atribut urozenosti mizí, atribut ekonomické moci přežívá, zdá se však být nezávazný. Tyto nové elity (na rozdíl od šlechty rodem i osob nobilitovaných) slyší především na požadavek rovnosti. Ostatně neprostupnost starého systému se ve skutečnosti ukázala jako pouhá formalita, jako závora, kterou stačilo přeskočit. Základ ke vzniku moderních elit byl položen.

Celé 19. století přineslo pak v habsburské monarchii výrazné zesílení účinnosti ekonomického faktoru jako prostředku sociálního vzestupu. Činorodou prací plodící peníze se přestalo pohrdat, ba dá se říci, že podnikání začalo být považováno za přijatelné zaměstnání. Když se pozdější mecenáška (její mecenášství spočívalo především v dodávání lahůdek na nezámožné tabule českých „výtečníků“) Barbora Formánková vdávala v lednu 1871 za majitele továrny na kávové náhražky Františka Xavera Buvu, zaujali F. Palacký a F. L. Rieger, staří rodinní přátelé, protichůdné postoje. Zatímco „starý pán Palacký“ (o němž se jistě ne nadarmo říkalo, že člověk pro něj začíná teprve od „von“) ocenil ženicha poněkud deklasující větou „Vše dobré jsme o něm slyšeli, jen tu cikorii kdyby nevyráběl“, o generaci mladší Rieger, znalý národohospodářské vědy, projevil smysl pro realitu: „Otec je málo praktický. Továrna je dobrá věc, třeba na viks, jen když vynáší.“ Despekt k podnikání nebyl však ani mezi „elitami rodem“ pravidlem – vždyť se v něm angažovali i někteří dynamičtí šlechtici. A naopak, v průběhu napoleonských válek bylo nobilitováno několik nejzdatnějších obchodníků, neřkuli lichvářů. Běžná zůstala nobilitace vysokých státních úředníků, šlechtické přídomky získali někteří průmyslníci a lékaři. V zájmu objektivity dodejme, že Palacký, který si v mládí tříbil způsoby v prešpurském zemanském domě paní Niny Zerdahelyové a prvních odborných zásluh dobyl v šlechtických službách, zesnul jako prostý občan, zatímco Rieger byl ozdoben baronskou korunkou. (Cítil snad potřebu legitimovat své postavení nobilitací, když ho už předtím utvrdil koupí velkostatku Malče?) Ať tak či onak, důležité je, že oba muži, majetkově zakotvení ve středních vrstvách, patřili nesporně k elitě. Což je doklad nejen cirkulace elit, ale i jistého českého specifika: Bez jazykově české šlechty v jazykově se definující společnosti zastupuje střední vrstva roli vrstvy horní, elity rodem. Stává se elitou ještě předtím, než získá faktickou moc. Zatímco elitu rodem podpírá učená i krásná literatura argumenty zdůrazňujícími rodovou příslušnost, výjimečnost a zámožnost, českým elitám slouží formující se česká publicistika, která zdůrazňuje její neelitní, plebejský původ. Odtud důraz na chudé chaloupky a prosté kolébky, odtud nechuť k salonu a etiketě.

Demokratizace společnosti

Řada otázek zůstává otevřených: přenos aristokratických vzorů do českého měšťanského prostředí, témata životního stylu a společenského postavení podnikatelů, vysokých úředníků, důstojníků ad. Už na konci 19. století však bylo zřejmé, že i v českých zemích se určujícím znakem elit stala – řečeno slovy německého sociologa a filozofa Helmuta Schelskyho – spíše orientace „na výkon než na predominanci“.

Přesto demokratizace společnosti, která byla předpokladem vzniku a prosazení těchto elit, začala přijímáním volebních zákonů založených na vlastnictví. První voliči byli elita založená na majetkovém cenzu. Ta se neoddělovala od ostatních obyvatel ani právním statutem, ani výrazně výjimečným rozsahem svého vlastnictví, nýbrž představovala přesně ten stupeň blahobytu, který tehdejší myšlení považovalo za atribut plnoprávného a úplného občanství. Postupně, s rozšiřováním volebního práva na další a další vrstvy společnosti, přestávali být voliči elitou, zároveň se však vytvořily podmínky pro vznik pluralitních moderních elit, které se již nedefinují pouze statutem, majetkem nebo funkcemi, ale těží z prestiže, jejíž znaky a kořeny jsou různé. Vytvářejí nové symboly, které zajišťují respekt a obdiv. Rodová aristokracie potřebuje okázalost, prestiž volící a volené „aristokracie“ spočívá v mystériu peněz, prestiž moderních elit volených na základně širokého volebního práva spočívá v autoritě. Kapitalistická společnost neusiluje o model statečného muže, kterému je čest nade vše, ale hledá muže schopného, jehož autorita se opírá o moc (nemusí být materiální, stačí morální), muže, jenž se už tolik nestará o svou filozofickou reflexi, o své „distinktivní znaky“, ale o ekonomii a politiku. Tomu se přizpůsobuje i kultura. Buržoazie nabízí společnosti svůj životní styl, formy společenských událostí i zábavy se obměňují. Oddělení sféry soukromého od sféry veřejného jde ruku v ruce s „maskulinizací“ society. Nové sdružování odráží prioritu obchodu a politiky. Salon 18. a prvních desetiletí 19. století, v němž se (byť ve srovnání s Francií méně) angažovaly ženy, většinou urozené, ustupuje klubu, společnosti, spolku, z něhož jsou ženy nadlouho vyloučeny. České salony přelomu 19. a 20. století, ve kterých zasedá několik vzdělaných dam, zůstávají bez faktického vlivu na politický život, bez možnosti alespoň „lobbovat“.

Národní obrození

Převážná část proměn elit se odehrála v průběhu procesu, jemuž – nepřesně a nostalgicky – říkáme „národní obrození“. V jeho první fázi je elita v českých zemích tvořena toliko šlechtou. Mezi elitou loajální vůči Vídni a elitou opoziční se vytváří komunikační deficit. ³⁾ Opoziční elita (schází se v salonech pražských paláců) není spokojena s komunikací mezi zemskou šlechtou a Vídní. Vedle toho existuje latentní deficit i mezi opoziční šlechtou a „jazykově českou“ inteligencí (která je vůči této šlechtě často v klientském postavení).

V další fázi „národního obrození“ (1815–1848) vzniká málo početná česká elita. Ze tří složek legitimizujících elity (původ, bohatství a autorita) má jen třetí, nicméně ta je ve vznikající národní společnosti nepřehlédnutelná. Emancipací a šířením češtiny se vytváří jazykový komunikační deficit: na jedné straně „nová elita“, vrstva „křísitelů národa“ a jejich přívrženců, nespokojených s převládající formou komunikace (německou, neboť po napoleonských válkách vytlačila v aristokratickém prostředí němčina definitivně francouzštinu), na druhé straně šlechta, elita rodem, jíž nevyhovuje ani čeština coby komunikační prostředek, ani forma a obsah komunikace (tedy způsob vedení národní agitace). Nepřehlédnutelná je též absence komunikace mezi jungmannovskou družinou a šlechtou: Josef Jungmann viděl v představitelích šlechty především „Němce“. Druhá fáze „národního obrození“ je tak protiaristokratická. Jazyk se stává hlavním určujícím znakem národnosti, a šlechta česky nekomunikuje. Nicméně zárodky tohoto postoje se občas objevují již v první generaci „křísitelů“ – například v Obraně jazyka českého (1783) Karla Ignáce Tháma jsou zavrženi „kletí zemané a šlechtici“.

Jazykovým komunikačním deficitem bylo de facto založeno na komunikační deficit jazykově sociální, odrážející národní a sociální nerovnoprávnost české společnosti v konkurenci s německou, ekonomicky silnější společností. Roli zde hrála i neúplnost sociální struktury české společnosti.

Po polovině 19. století stojí na jedné straně německy komunikující elita rodem, na druhé straně česky komunikující elita kulturní, posléze politická i ekonomická. Sociální komunikační deficit nelze nevidět, nic na tom nemění ojedinělé sbližovací pokusy vycházející z elit kulturních a politických (Rieger, Palacký) či elit rodem (Jindřich Jaroslav hrabě Clam-Martinic, „výstředníci“ typu Rudolfa knížete Thurn-Taxise či barona Karla Villaniho ad.). Jde však skutečně o výjimky. Tak neúplné sociální rozvrstvení české společnosti zůstalo překážkou, vylučující jak existenci vlivného salonu s vypracovaným konverzačním jazykem, tak vznik původní domácí etikety.

Plebejství jako hodnota

Přitom má tato nová, jazykově česká elita nesporné distinktivní znaky: svůj životní styl, v němž je vše podřízeno „práci pro národ“ (pracuje se zhusta v hospodách, při pivu, „národním“ to nápoji), svůj způsob bydlení (záliba ve folkloru, heslo „české domácnosti vše české“), své společenské zábavy (vlastenecké plesy, besedy, poutě na historicky významná místa), svůj styl výchovy. I ona dává najevo své postavení vizuálně: oblečením (čamara a čepice poděbradka), účastí na „podívané“ (kladení základních kamenů a věnců, obligátní pravidelná návštěva Prozatímního, a pak Národního divadla) i místem zaujímaným při těchto podívaných (buď lóží, nebo parterem, popř. „bidýlkem“), i zde se zúčastnění dělí na ty, kteří jsou (obdivně) pozorováni, a ty, kteří pozorují. Nad moderními elitami však zůstává elita rodem, sice méně vlivná, ale stále nedostupná, kulturně (a zčásti i jazykově) uzavřená, sebevědomá.

Názorovou, sociální a mentální propast, která na prahu konstituční doby zela mezi masami „národa“ a elitami rodem, roku 1868 výstižně vyjádřil Jan Neruda ve fejetonu, jímž objasňuje, proč odmítl účast při představení šlechtické divadelní společnosti na Žofíně. Jeho text lze považovat za programové prohlášení českého plebejství: Já tam nešel, já měl tu čest, že pro mne šlechta nehrála. Ne snad z nenávisti ke šlechtě – nejsem takový, abych někomu vyčítal, zač od narození nemůže! My, kteří jsme tak šťastni, že první přeprané plínky neschovaly se hned na věčnou památku do rodinného archívu, my, kteří smíme za denní chléb pracovat, poněvadž také otcové naši směli tak činit, my, kteří jsme tak šťastni, že na počátku nejsme ničím a pak jen a zcela tím, čím se sami uděláme – my bychom měli mít vždy soucit s méně šťastnými! Nechme jim nějaký ten sen, vždyť oni nám také nechávají ochotně nějaký ten mozol náš, nechme jim jejich pověru, že v biblický den pátý – o celých dvacet čtyři hodin dříve než náš praotec Adam – byl stvořen jejich praotec pán z Adamů, tvařme se, jako bychom jim to věřili, člověk potřebuje tak málo klamu ke svému štěstí! Ale nešel jsem tam kvůli těm, kteří a které byli „okolo“. Bylo by mne bolelo vidět, jak se snaží přijít blíž a blíž, až do samé „atmosféry“, nebyl bych dovedl vmyslit se v to, čímž se znenáhla domýšleli býti. Jsem přesvědčen, že se mnohá píchla špendlíčkem do prstíčku, aby viděla, zda se jí krev alespoň trošičku modrá – a to píchnutí by mne bylo tuze bolelo.

Plebejství jako program, plebejství jako hodnota zůstalo atributem jazykově českých moderních elit i za první republiky, jíž nelze upřít – vedle demokratického charakteru – i jisté sklony k rovnostářství. Její klima, její politický systém, její kulturu však nadále vytvářely elity, jejichž moc byla založena na výkonu a na autoritě vycházející z mimořádných schopností; pokud byla založena na majetku, šlo o majetek většinou poctivě nabytý. Být „elitní“ znamenalo být „schopný“: Příruční slovník jazyka českého, který vycházel v letech 1935–1936, ilustruje heslo „elity“ výrokem spisovatele Karla Klostermanna: „Zemská školní rada žádá, aby ke studiím vyšším toliko elita žactva byla připuštěna.“ Teprve další politické systémy se „schopnou“ elitou důkladně zatočily. Cirkulace elit se podivně uzavřela. Zatímco pohrdání šlechty zámožnou buržoazií, a posléze pohrdání zámožné buržoazie nezámožným proletariátem nepřekáželo jejich koexistenci, privilegovaná menšina mluvící v druhé polovině 20. století za stále nezámožný proletariát žádnou podobnou koexistenci nepřipustila.

A tak odmítnutí čehokoli (například víceletých gymnázií) s odůvodněním, že nelze přece pěstovat elitu, v Čechách neobstojí. V zemi, v níž se za čtyřicet let podařilo elity vyhubit, je pěstování elit „zaměřených na výkon“ přímo imperativem. ⁴⁾