Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Faraon Raneferef a jeho středověký nájemník

Histologie, antropologie, egyptologie – spolupráce vzdálených oborů
 |  1. 3. 2002
 |  Vesmír 81, 156, 2002/3

Mezi devíti faraony egyptské 5. dynastie (2498–2345 př. Kr.) figuruje jako pátý král Raneferef (též Neferefre). Je poměrně málo znám, nejspíše proto, že podle odhadu vládl jen krátce (v letech 2460–2453 př. Kr. podle jedné, popřípadě 2419–2416 př. Kr. podle jiné chronologie). Neměl dost času na to, aby se zapsal do historie významnými vladařskými činy, nedokončil stavbu svého „věčného domova“, pyramidy (a nedostavěl ji ani jeho bratr Niuserre, který se stal jeho nástupcem). V řadě tří dosud stojících královských pyramid v Abúsíru u Káhiry zůstalo torzo, které bylo nazváno Nedokončená pyramida (Vesmír 79, 314, 2000/6). Stavba se zastavila na úrovni prvního stupně, ve výši 4. řady kamenných bloků jejího jádra. Povrch byl vyrovnán a pokryt vrstvou nilských oblázků.

Německý egyptolog Ludwig Borchardt, který zkoumal abúsírské pohřebiště počátkem minulého století, považoval Nedokončenou pyramidu za nezajímavou. Teprve expedice Českého egyptologického ústavu UK v Praze a Káhiře (viz rubriku Data a souvislosti ve Vesmíru 79, 330, 2000/6) zahájily r. 1980 systematický výzkum velkého zádušního chrámu, který dal Raneferef postavit při východním úpatí Nedokončené pyramidy převážně z hliněných cihel sušených na slunci. Složitý půdorys chrámu a množství cenného materiálu (např. rozsáhlý archiv dokumentů na papyrech) prozradily, že byl chrám dostavěn a používán k udržování pohřebního kultu, a tím i věčného života panovníkova. Bylo proto pravděpodobné, že faraon byl v pyramidě – byť nedokončené – skutečně pohřben.

Tuto naději potvrdil výzkum podzemních částí pyramidy ve výkopové sezoně l997–1998. V pohřební komoře byly v úrovni podlažních bloků nebo v místech, odkud je vytrhli pozdější lamači kamene, nalezeny mimo jiné (mezi zlomky sarkofágu, kanop na uložení vnitřností zemřelého a předmětů z pohřební výbavy poškozených vykradači hrobů) i zbytky mumie: zlomek z týlu lební klenby, levá klíční kost, zevní třetina levé lopatky, téměř celá levá ruka (obrázek další obrázek), pravá lýtková kost bez horního konce (obrázek) a zlomek kůže asi z čela a horního víčka. Tyto lidské pozůstatky byly mumifikovány – vysušeny pravděpodobně natronem, obaleny lněnými obinadly (ta byla potřena vrstvami pryskyřice, která později zčernala) a natřeny bílou hlinkou. Nadpažek (acromion) levé lopatky přesně zapadal k zevní kloubní plošce levé klíční kosti. Rentgenologicky byl prokázán zbytek růstové štěrbiny na vnitřním konci klíční kosti a kondenzace kostního stínu v místech po růstových chrupavkách na kostech jiných zlomků. Toto zjištění prozradilo, že jde o pozůstatky jediné mladé dospělé osoby, která zemřela ve svých 20–23 letech. O mužském pohlaví svědčí jak výrazný týlní hrbol, tak větší délka nalezených kostí, byť byly vzhledem k faraonově nízkému dožitému věku poměrně gracilní.

Pozůstatky však nebyly v pyramidě jediné. Další dva zlomky našli archeologové v předsíni, kterou se vstupovalo do pohřební komory, a to ve vrstvách navátého písku 2–3 m nad úrovní podlahy. Šlo o články palce pravé nohy s distálním koncem prvního pravého metatarzu; pokryty byly svraštělou kůží připomínající vyschlý pergamen. Kůže pokračovala od palce jako prázdné pouzdro, na jehož povrchu ulpěly zbytky hrubé tkaniny, asi rubáše, do nějž byl zemřelý zabalen, a drobné kaménky i zrnka písku. Z kostry palce vycházely šlachy dlouhého i krátkého natahovače palce. Další zlomek velmi silné kůže mohl pocházet z vnitřní stěny levé nohy. Oba zlomky působily nápadně „čerstvým“ dojmem, byly okrové až světle hnědé, měly dobře zachované kožní lišty a nenesly stopy po obinadlech, pryskyřici ani bílém nátěru, které jsou charakteristické pro staroegyptskou umělou mumifikaci. Tím se zcela lišily od pozůstatků z pohřební komory a již na první pohled prozrazovaly jiný původ. Zachovaly se díky přirozené mumifikaci v povrchových písečných vrstvách.

Přirozená a umělá mumifikace

V pravěku a předdynastické době (5000–3000 př. Kr.) pohřbívali Egypťané své zemřelé většinou do mělkých hrobů na okraji nilského údolí. Tam se těla ve vrstvách písku, prohřívaného sluncem a provětrávaného, přirozeně vysušila. Díky této přirozené mumifikaci spatřili pozůstalí občas, když vítr horní vrstvy odvál, tělo svého předka podivuhodně zachovalé. Tím se v nich upevňovala víra v posmrtný život a přesvědčení, že bude dopřán jen tomu, jehož tělo se zachová neporušené co nejdéle. Obdobné přirozené mumie známe i z jiných míst světa, a dokonce i od nás, ať jsou to proslulé klatovské mumie nebo těla z krypty kapucínského kostela v Brně.

Od počátku archaické doby (3000–2700 př. Kr.) se začaly stavět prostorné duté hrobky, aby se v nich mohl uložit rostoucí počet milodarů jako výbava pro život zemřelého na onom světě. Mrtvá těla se však v těchto hrobkách rozkládala a v příznivém případě se z nich zachovala jen kostra. K ochraně těl zemřelých se proto začala používat (po vzoru nasolování ryb a masa) kuchyňská sůl, ta však povrch kůže naleptávala a často ji narušila (pro srovnání viz J. Kolmaš, Mumifikování v Tibetu, Vesmír 80, 75, 2001/2). Protože staří Egypťané chtěli tyto defekty schovat, překrývali povrch vrstvou sádry, někdy barevně pomalované, a tak se některé mumie 3. dynastie (2700–2600 př. Kr.) podobaly polychromovaným sochám. Asi již v průběhu 4. dynastie (2600–2500 př. Kr.) dosáhli Egypťané lepších výsledků dvěma inovacemi. Změnili dosavadní polohu těla skrčeného na boku v polohu nataženou na zádech. Mohli tak otvírat břišní a hrudní dutinu řezem v levém podžebří a vyjímat z nich – kromě srdce – vnitřnosti, z nichž obvykle hniloba vychází. Navíc Egypťané objevili vhodnější druh soli – natron – který těžili v Natronovém údolí západně od dnešní pouštní silnice z Káhiry do Alexandrie. Jeho staroegyptské jméno se nám zachovalo v mezinárodním označení sodíku – natria. Natron je přirozená směs normálního a kyselého uhličitanu sodného s příměsí dalších solí. Díky své schopnosti pohlcovat a zadržovat vodu dokázal tělo dokonale vysušit, a přitom neporušil jeho povrch. Navíc rozpouští tuk a má baktericidní účinek.

Během 5. dynastie (2500–2350 př. Kr.) přibyla znalost konzervačních vlastností pryskyřic jehličnanů; Egypťané tenkrát začali ve velkém množství dovážet pryskyřici z rozsáhlých cedrových hájů Libanonu. Roztavili ji a natřeli na povrch těla, do jeho vnitřních dutin i mezi vrstvy lněných obinadel. Ztuhlá pryskyřice vytvořila kolem těla i na vnitřním povrchu jeho dutin pevnou schránku, kterou nepronikla žádná další vlhkost.

Natron a pryskyřice byly hlavními pilíři umělé mumifikace, jejíž technika se pak ještě dále vyvíjela k vrcholné dokonalosti v 3. přechodném období (21.–24. dynastie, 1069–715 př. Kr.).

Pohled do tkání faraona Raneferefa, starých čtyři a půl tisíce let

Výsledky vyšetření vzorků z pohřební komory faraona Raneferefa dokládají, jak paleohistologie (viz rámeček) může přispět k antropologické identifikaci dávno zemřelé osoby. V kůži levé ruky se nacházela vazivová septa se zachovalými kolagenními a elastickými vlákny. Cévy ve škáře byly však poškozeny natolik, že se nedala rozpoznat stavba jejich stěny. V podkožní vrstvě jsme objevili nápadné množství velkých tukových buněk – můžeme proto uvažovat o jedinci se silnou vrstvou podkožního tuku.

U vzorku kůže skalpu nad týlní kostí jsme prozkoumali zbytky rozpadlé pokožky, zastoupení jemných elastických vláken a drobné cévy, jejichž stavbu nelze přesně určit. Podařilo se zachytit poškozené vlasové folikuly. Četnost elastických vláken ve škáře signalizuje nepochybně mladého jedince (s postupujícím věkem klesá jejich množství, což bylo prokázáno u normálních kožních preparátů).

Histologická pozorování odpovídají jak mladému faraonovu věku, o němž vypovídají pozůstatky z pohřební komory, tak plným tvářím mladistvého vzhledu, které známe z jeho soch nalezených v chrámu (viz též Vesmír 79, 314, 2000/6). Autentičnost potvrdilo i datování radioaktivním uhlíkem, které po dendrochronologické kalibraci určilo dobu původu pozůstatků do let 2628–2393 př. Kr.

Tkáně středověkého „nájemníka“

Vzorky z tkání nohy, nalezené ve svrchních vrstvách zásypu předsíně, se od předchozího materiálu odlišovaly daleko lepší histologickou zachovalostí. Pozorovatelná byla škára s množstvím kolagenních a elastických vláken i zachovalou stavbou cév. V cévách jsme rozlišili tři základní vrstvy stěn. Vnitřní povrch cév vystýlala první vrstva, zvaná tunica intima. U tepny byla tato vrstva poškozená, u žíly zůstalo zachovalé řídké vazivo. Druhá vrstva – tunica media – měla pozorovatelné buňky hladké svaloviny. Mezi hladkými svalovými elementy se u žíly prokázalo kolagenní vazivo. V tepně byla dobře vidět elastická blána – lamina elastica interna. V třetí vrstvě – adventicii – jsme prokázali kolagenní vlákna. U téhož vzorku jsme nalezli malé nervové svazky, obalené slabou vrstvou vaziva. Okolní tkáň byla převážně z tukových buněk. Škára obsahovala chlupy, v jejichž blízkosti ležely skupiny rozpadlých mazových žláz. Zbytky buněčných jader jsme doložili jen v některých místech škáry a ve stěně tepny.

Histologické vyšetření ukázalo, že jde o tkáně mladší než pozůstatky faraona Raneferefa (staré čtyři a půl tisíciletí). Tuto skutečnost potvrdilo i datování radioaktivním uhlíkem, které po dendrochronologické kalibraci zařadilo tyto zlomky do doby 1297–1421 let po Kr. Jsou to pozůstatky druhotného středověkého pohřbu neznámého muže, asi chudého obyvatele některé osady na místě dnešního Abúsíru. Pozůstalí uložili jeho tělo do horních vrstev písku navátého v průběhu věků do otevřené části pyramidy, která byla poničena vykradači hrobů a lamači kamene.

Chvála spolupráce

Česká egyptologie proklamovala ústy jednoho ze svých zakladatelů prof. PhDr. Zbyňka Žáby již v návrhu na zřízení samostatného Českého egyptologického ústavu UK z roku 1956, že se „egyptologií rozumí bádání o Egyptě v širším slova smyslu, tedy bádání jak o starověkém, tak i arabském Egyptě“, které zahrnuje vlastní egyptologii (chápanou filologicky), egyptskou archeologii, arabistiku, islamistiku, arabskou historii, etnografii, antropologii ad. Paleohistologie, pěstovaná v Histologicko-embryologickém ústavu Lékařské fakulty UK v Plzni, má dlouholetou tradici a přispívá k řešení mnohých problémů egyptské antropologie i paleopatologie.

Paleohistologický výzkum tkáňových vzorků


Vzorky použité k histologickému vyšetření pocházely z kůže skalpu a ruky uměle mumifikovaného jedince z pohřební komory a z kůže nohy druhého jedince, která se zachovala díky přirozenému vyschnutí. V obou případech byly tkáně dokonale vyschlé a nedaly se zpracovat běžným postupem. Tento problém již na počátku 20. století trápil jednoho z průkopníků paleopatologie a zakladatele paleohistologie sira Armanda Ruffera, profesora bakteriologie tehdejší Chedívské lékařské školy v Káhiře. Proto vynalezl roztok, jímž lze tkáně zavodnit, a tím i změkčit. Je tvořen vodným uhličitanem sodným a etylalkoholem a dosud se nazývá podle svého vynálezce. V 60. letech jej anglický paleopatolog A. T. Sandison vylepšil přidáním formolu. Nám se k změkčení a fixaci osvědčil roztok pufrovaného 6% formolu (pufry jsou roztoky solí slabých kyselin nebo zásad). Pak již následovalo odvodnění vzorku v alkoholové řadě a zalití do parafinu. Takto zpevněné tkáně již lze mikrotomem krájet na řezy o tloušťce 7–15 μm.

Odparafinované řezy můžeme barvit různými histologickými barvivy. K základnímu barvení slouží hematoxylin a eozin. Barvení orceinem prokáže elastická vlákna, prodloužíme-li barvicí dobu z obvyklých 4–6 h na 12 h. Světlou zelení se obarví kolagenní vazivo, kyselým fuchsinem svalová tkáň. Při zpracování preparátů se vyplaví obsah tukových buněk, takže se z nich zachová jen síť buněčných obalů.

Vedle tohoto klasického histologického postupu nám posloužila i moderní mikroskopická metoda, jíž lze zobrazit struktury, které při použití klasického mikroskopu nejsou prokazatelné. Odparafinované řezy o tloušťce 15 μm obarvené akridinovou oranží jsme sledovali pomocí laserového rastrovacího konfokálního mikroskopu. Tato metoda umožňuje prostorovou rekonstrukci ze série optických řezů, které jsou postupně snímány při měnící se hloubce ostrosti. Na těchto řezech se podařilo diagnostikovat tři základní vrstvy cév – intimu, medii, adventicii.

Abychom dokázali posoudit zachovalost a změny u starého lidského materiálu, je důležité znát histologickou stavbu kůže. Ta je nejtěžším orgánem v těle – tvoří přibližně 16 % celkové tělesné hmotnosti. U dospělého jedince vystavuje zevnímu prostředí povrch o plošném rozsahu 1,22,3 m2.

Lidskou kůži tvoří tři vrstvy. Zevní vrstva se nazývá pokožka – epidermis. Je poměrně tenká, pouze na místech velkého mechanického zatížení, např. na chodidle, může měřit i několik milimetrů. Další vrstva kůže, škára – dermis, je poměrně silná. Obsahuje krevní cévy, nervy a různá smyslová tělíska. Jsou zde také uloženy kožní žlázy (potní a mazové). Ze škáry vyrůstají i vlasové pochvy. Třetí vrstva, podkožní vazivo – hypodermis, volně připojuje kůži k přilehlým orgánům a umožňuje tak volný pohyb. Hypodermis obsahuje četné tukové buňky, jejichž počet je v různých oblastech těla rozdílný. Množství a velikost tukových buněk závisí na stavu výživy. Celková tloušťka kůže (epidermis a dermis) se mění v závislosti na tělesné krajině (topografii). Například na zádech je silná asi 4 mm, zatímco ve vlasové části hlavy je pouze 1,5 mm.

Schéma mikrostruktury lidské kůže: 1. pokožka – epidermis, 2. chlupy, vlasy, 3. škára – dermis, 4. vlasová pochva, 5. mazová žláza, 6. potní žláza, 7. kožní cévy, 8. vazivo, 9. podkožní vazivo – hypodermis, 10. volná nervová zakončení, 11. Vater-Paciniho tělísko (vnímání tlaku), 12. Meissnerovo tělísko (hmat).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Archeologie

O autorech

Alena Němečková

Evžen Strouhal

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné