Vive la nature morte!

I tentokrát začneme sestupem do podzemí Špálovy galerie. Na sklonku léta 1999 byl tento sklepní prostor zaplněn policemi s kompoty velmi rozmanitých barev i velikostí. Preparované, naložené, uložené, uležené, rozležené, konzervované, balzamované plody léta. Kromě důvěrně známého domácího prostředí to vzdáleně připomínalo i staré kabinety kuriozit či lékařská muzea. Především to však byla „mrtvá příroda“, nature morte.

V češtině se nějak ve slově „zátiší“ vytratily život i příroda, byť nehybné, bezčasové, a tudíž mrtvé. Pokud by se snad někdo chtěl pohoršovat nad instalací polic s kompoty v galerii výtvarného umění, musel by se stejně pohoršovat nad všemi zátišími v galeriích a muzeích umění a nad „banálností“ jejich témat. Důležité je přece nikoli co, ale jak. Toto jak se nedá převést na co. Ale právě jak oné instalace ve Špálově galerii (jmenovala se Oplodnění – Befruchtung) nás tehdy nadchlo tak, že můj vesmírný kolega Stanislav Vaněk to (naštěstí) všechno vyfotografoval. Nedávno jsem šťastnou náhodou konečně mohl autorku této instalace poznat osobně a pozvat ji do Vesmíru.

Marie Suchánková se narodila v Praze, její otec Jiří Suchánek byl básník, civilním povoláním bankovní úředník, matka byla rozená Thun-Hohenstein, takže rodina si v dobách reálného socializmu zažila peklo. Marii Suchánkové se podařilo vystudovat na Akademii výtvarných umění v Praze sochařství (věnuje se i malbě a v poslední době fotografii). V roce 1988 se vystěhovala do Švýcarska, žije a působí v Curychu.

První velkou samostatnou výstavu ve své staré vlasti měla r. 1993 v Národní galerii – sbírce moderního sochařství na Zbraslavi. Už název této výstavy – Š-ROTACE – naznačoval materiál, s nímž pracovala, i to, že se některá díla pohybovala. (Poctu velkému švýcarskému kinetickému sochaři Jeanu Tinguelymu-Jeannotovi vzdala později svou „rotující matrací“, kterou reprodukujeme na s. 119.) Velká asambláž z oranžových a černých kovových dílů betonářského lešení, připomínající konstrukci z obří stavebnice Merkur, pozoruhodným způsobem členila prostor jedné z chodeb zbraslavského zámku, v jiné chodbě se střídali Myslbekovi světci s abstraktními (a tedy i vyprázdněnými) svatými z armovacích drátů. Z armovacích drátů vytvořila také velkou rafinovanou venkovní geometrickou konstrukci Přeskok.

Koncem loňského roku měla Marie Suchánková další samostatnou výstavu ve velmi významné  galerii U bílého jednorožce v Klatovech – Palety vlasti. K této instalaci použila palety (ty dřevěné, s nimž se u nás čile obchoduje a které jsou znamenitým vývozním artiklem) v kombinaci se zvětšeninami dobových poštovních známek, na nichž se čeští malíři pokoušeli vzdát hold budování socializmu. (Jen jako náznak možných souvislostí a napětí připomenu, že otec Marie Suchánkové Jiří Suchánek ještě stačil vydat v roce 1948 sbírku Palety, cyklus básní na tvorbu dvaadvaceti moderních českých malířů.)

Lékárnička z roku 1998, kterou reprodukujeme na zadní stránce, je zátiší hned v několika významech, je to téměř archetyp zátiší. Farmacie má původ v řeckém farmakon, které znamenalo trávy a byliny vůbec, ať léčivé, nebo omamné a usmrcující, znamenalo však i čarování s bylinami i šťávami v nich obsaženými, čáry a kouzla oživující i smrt přinášející. Umělé květiny v Lékárničce jsou dvakrát mrtvé, avšak právě svou trvanlivostí jsou symbolem touhy po nepomíjivosti, věčném životě. Boční dvířka tohoto triptychu obsahují sáčky se semínky bazalky, královské rostliny (basilikon), jejíž silice byla pokládána za obzvláště silnou (silice je „sílice“), život obnovující. Mrtvá příroda není tak mrtvá, svět nesměřuje k sebe-š-rotaci. Vive la nature morte!