Úvaha metamorfická

„Když se Gregor Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.“ Tak začíná známá Kafkova povídka ¹⁾ a nám, čtenářům s hloubavě bujnou fantazií, již netřeba nabízet víc. Téma k úvahám zadáno, otázky se vynořují. Co vlastně Samsa shledal? A kdo byl ten, kdo to shledal? Byl to stále on? Právě se probudivší Gregor Samsa, řekli bychom, ale kdo byl pak onen nestvůrný hmyz? (Kdo vůbec usoudil, že nestvůrný?)

Pakliže Samsovi zůstalo něco z člověka – a to zůstalo, přinejmenším schopnost na sobě něco shledat (z příběhu lze pak vyčíst další schopnosti, jako paměť, starost o budoucnost, vůli, rozumění lidské řeči) – zdalipak se u něj nějak (a jak?) prolínají, či dokonce vzájemně ovlivňují jeho dvě stránky, lidská a hmyzí? A vůbec, jaké je to být hmyzem?

Ve filozofii mysli se proslavila studie Thomase Nagela „Jaké je to být netopýrem“. ²⁾ Titulní otázka Nagelovi posloužila k úvaze o principiálních obtížích mluvit objektivně (nebo vůbec) o subjektivních prožitcích, zejména o nich mluvit s někým, kdo je sám nezná. Onu otázku lze ovšem číst dvěma způsoby: buď jaké je být netopýrem pro netopýra (o to hlavně šlo Nagelovi), anebo jaké by to bylo pro mne, kdybych měl netopýří tělo i chování. Zatímco v prvé verzi otázka nemá lidskou odpověď, nad její druhou verzí můžeme popustit uzdu své fantazii. Nemusíme se totiž netopýrem narodit, stačí si představit, že se v něj proměníme.

Nic nového. V pohádkách, příbězích, mýtech, hororech a v literatuře sci-fi se lidé běžně mění v brouky, mouchy, motýly, žáby, hady, holuby, prasata, osly a v kdovíjaké další boží tvory. Už se ani nedivíme, a pokud se divíme, pak spíše umu čarodějů či čarodějnic, šamanů, bohů, vědců a techniků, kteří ty důmyslné proměny obstarávají, ať již podle přání proměňovaných bytostí, či proti němu. Jen vzácně se dovídáme o tom, co mně se zdá nejzajímavější: Co vlastně ony proměněné bytosti prožívají? Diví se vůbec? Co si o sobě myslí?

Máme tu, pravda, i zmíněnou Kafkovu povídku. I když je psána ve třetí osobě, je to téměř očima jejího hrdiny, Gregora Samsy – aspoň dokud byl živ. Zpravidla se dozvídáme jen to, u čeho byl a co viděl či slyšel, občas je nám dovoleno číst i jeho myšlenky a znát jeho vnitřní pocity. Například: „Co se to se mnou stalo? pomyslel si.“

Třeba jednou neurovědci budou umět číst druhým lidem myšlenky, dokonce budou snad schopni i snímat, jaké to je ony myšlenky mít. O tom posledním zvlášť silně pochybuji a už vůbec si nedovedu představit, že by něco šlo zjistit i poté, co zdroj myšlenek přesídlil do těla ploštice (z některých náznaků hádám, že hmyz, v nějž se Samsa proměnil, byla nejspíš ploštice). Nezapomeňme ovšem, že jde o příběh fiktivní, s jehož reáliemi „za scénou“ si lze volně hrát. Pokračujme tedy.

Samsa si byl vědom nového těla a snažil se je, zprvu s obtížemi, ovládat. Najednou měl například „spoustu nožiček, které byly neustále v roztodivném pohybu a které navíc nebyl s to ovládat“; teprve později projevily „snahu nést ho, kam se mu zachce“. Postupně se Samsa učil své tělo užívat: „Pomalu, ještě nešikovně tápaje tykadly, jejichž cenu teprve teď poznával, se sunul ke dveřím.“ I my, čtenáři, si zvykáme a zcela ho chápeme, když „aby se rozptýlil, zvykl si lézt křížem krážem po stěnách a po stropě“.

Vida, starý známý problém vztahu mysli a těla. Lidská mysl Samsova chce ovládat tělo ploštice, aniž by věděla jak. Ale nezdá se přitom, že by se tělo prostě chovalo po svém a mysl jen trpně přihlížela. Potíž tkví v tom, že připočteme-li účelné chování k doméně evidovaných vlastností Samsova hmyzího těla a počítáme-li zároveň rozhodování o něčem, co může mít fyzické následky, do domény Samsovy lidské mysli, pak se mezi oběma doménami mohou objevit neřešitelné konflikty.

A tak se třeba stane, že hladový Samsa, zmaten neznalostí chuťových preferencí svého hmyzího těla, usoudí, že libé tóny sestřiných houslí jsou tím správným, chutným pokrmem. „Byl zvířetem, že ho hudba tak uchvacovala? Měl pocit, jako by se před ním otvírala cesta k vytoužené neznámé potravě.“ Samsu čeká smrt hladem. Aspoň něco, co pro všechny boží tvory znamená totéž.