Počítání duší

Dnes ráno jste se probudili; vzpomeňte si, jaké to bylo. Zjistili jste, že je ráno, jste vzhůru, kolem vás známý svět, máte chuť se protáhnout, rozhodujete se vstát. Jako bych vás při tom viděl: otevřeli jste oči, protahujete se, a nakonec vstanete. Hle, dva způsoby popisu téhož, jednou zevnitř, podruhé zvenku. Třetím způsobem by vaše probuzení popsal neurovědec, který by vylíčil, jak se váš talamokortikální systém aktivuje při přechodu do bdělého stavu. Popisy mohou být různé, jedno však mají společné: skutečnost, že se každé ráno probouzíte.

V úvahách o vztahu mysli a mozku se nutně prolínají různé typy diskurzu ¹⁾ – neurovědný, psychologický, filozofický, ale také každodenní znalost chování lidí, a hlavně vlastní subjektivní prožitky. I při bohatých znalostech v každé z příslušných oblastí máme problémy se vztahy a souvislostmi mezi těmito oblastmi, takže často, když mluvíme o tomtéž, není jisté, zda opravdu mluvíme o tomtéž.

V polovině minulého století se dostaly do popředí vědeckého i obecného zájmu poznatky získané u osob po neurochirurgickém zákroku, který spočíval v přerušení komunikace mezi levou a pravou hemisférou mozku (komisurotomie) – píše o tom Marek Petrů viz Vesmír 81, 671, 2002/12. Dělba práce mezi hemisférami je pěkným příkladem jevu, při jehož studiu se prolínají dva odlišné typy diskurzu (jeden se týká anatomie mozku, druhý psychiky člověka), což láká k úvahám obecně filozofického rázu.

Stručně (a zjednodušeně) řečeno, jsou tu tři obecně zajímavá neuropsychologická pozorování. Zaprvé každá z obou hemisfér se stará o jednu (tu protilehlou) polovinu těla i zorného pole (symetrická dělba práce), zadruhé obě hemisféry se od sebe liší co do charakteru a druhu mentálních schopností (asymetrická dělba práce) a zatřetí i po přerušení neuronální vazby mají hemisféry tendenci si najít náhradní způsob vzájemné komunikace.

Takto se otázka „Kolik má člověk duší?“ nabízí sama od sebe. A já si (na rozdíl od Petrů) vůbec nemyslím, že jde o nesmyslnou či předčasnou otázku. Nesmíme ji ovšem brát na základní sémantické úrovni – to bychom se totiž museli nejdříve domluvit, co jsou to duše, kde jsou a jak se počítají. A to vědí jen vodníci.

I otázky, které máme chuť odmítnout jako nesmyslné, mohou totiž poskytnout příležitost k širším úvahám. Například proč se nám zdají nesmyslné. V našem případě si třeba uvědomíme, že jakmile mluvíme o mozkových hemisférách (o nichž víme, kde jsou a že jsou dvě), vstupujeme do typu diskurzu, který není stvořen na to, aby se v něm mluvilo o duši, vědomí, mysli, o lidském „já“ a o podobných věcech. Situace je ještě záludnější, když se nějaké slovo běžně vyskytuje v různých typech diskurzu, v každém s poněkud odlišným významem, aniž bychom si tuto odlišnost vždy připomínali. Často uváděným příkladem je termín „paměť“, výše jsme si to ukázali na slovu „probuzení“.

Lze uvažovat dál: má-li totéž slovo takto „nenápadně“ odlišné významy, pak je nasnadě otázka, kam až tato odlišnost sahá, čili zda mezi oněmi významy existuje hlubší vztah. Právě tato otázka otevírá zajímavé pole pro bádání, včetně bádání vědeckého. A opravdu, již vznikly nové výzkumné obory na rozhraní filozofie a neurověd – mluví se o „neuronálních korelátech vědomí“, o „neurofenomenologii“ a i u nás se k tomu chystá mezinárodní konference. ²⁾ Věda, včetně vědy experimentální, tlačí filozofii k tříbení vlastních pojmů; filozofie zase tlačí vědu, aby formulovala nové otázky a vymýšlela nové experimenty. Vybírám namátkou tři z mnoha témat, která se objevila či mohou objevit při studiu půleného mozku.

Je tu například otázka, do jaké míry lze zobecnit a přenést do jiných oblastí úvahy o asymetrii mysli. Zdalipak se lze dobrat od vědecky ověřených rozdílů (levá hemisféra převážně verbální, analytická a racionální; pravá obrazová, syntetická a intuitivní) ³⁾ až k rozlišení dvou lidských kultur – „levostranné“ západní a „pravostranné“ východní? ⁴⁾ Analogie spíše spekulativní, zato stimulující. I kdyby anatomické rozdíly byly v budoucnu zpochybněny, rozlišování různých modů myšlení tu už jednou je a zdá se plodné.

Jiná věc: mnozí autoři přisuzují odpovědnost za vědomí (včetně sebeuvědomování) levé, dominantní hemisféře, a to hlavně proto, že tato hemisféra umí mluvit (přesněji řečeno jsou v ní centra, při jejichž vyřazení dochází k poruchám řeči). Tento argument má určitou logiku (přinejmenším) proto, že za normálních okolností cesta od myšlenky k jazykovému vyjádření předpokládá vědomý záměr. Také v evoluci lidského druhu se řeč a vědomí objevily dle některých teorií současně.

Konečně zkusme vzít vážně i onu otázku po počítatelnosti duší. Thomas Nagel srovnává interakci dvou hemisfér mozku (a tedy dvou myslí) s interakcí dvou lidí při nějaké koordinované činnosti (tahání pily, hraní duetu). ⁵⁾ Že by šlo o situace, kdy už nejde o numerické rozlišení mezi jednotlivcem a dvojicí, ale o něco mezi tím či nad tím?