Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Víra vědeckého racionalisty z hlediska kacířského agnostika

JIŘÍ GRYGAR: Svět vědy a víry Aldebaran, Praha 2002, 106 stran, náklad a cena neuvedeny
 |  5. 11. 2002
 |  Vesmír 81, 648, 2002/11

Tři části knihy Velký třesk a Bible, Věda, víra, vesmír a Věda a víra jsou vlastně tři přednášky, které astronom a popularizátor vědy postupně přednesl v motlitebně Církve bratrské v Ostravě (11. 3. 1990), v evangelickém kostele v Ostravě (10. 11. 1990) a na Přírodovědecké fakultě MU v Brně (7. 4. 1993).

J. Grygar v nich odpovídá na otázky spojené s jeho náboženskou vírou i s jeho vztahem k vědě (především k vědám exaktním a přírodním). V textu je zároveň v populární formě obsaženo mnoho užitečných informací týkajících se fundamentální fyziky, astronomie a kosmologie, které jsou vyloženy s příslovečnou grygarovskou čtivostí, průzračností a didaktickou virtuozitou.

Cílem této poznámky ovšem není pokus o celkové hodnocení zmíněné knihy. Jde mi spíše o polemiku týkající se dílčích aspektů diskutovaných problémů, u nichž podle mého názoru k jistému konfliktu mezi vírou a vědou v autorově pojetí dochází. Mám na mysli především koncepci Boha mezer, která je rozšířena např. mezi anglosaskými fundamentalistickými protestanty.

Přívrženci Boha mezer (zjednodušeně řečeno) říkají, že náboženství nám může poskytnout odpovědi na otázky, na něž věda odpovědět nedovede, i když a to je velmi podstatné tyto otázky vědě klademe.

Z historického hlediska je vysvětlování jevů neznámého původu Božím zásahem asi důležitým zdrojem náboženského myšlení. V tradičních polyteistických náboženských systémech má téměř každý přírodní či společenský jev, který je důležitý pro život, své nadpřirozené, většinou personifikované vysvětlení.

V konfrontaci s dlouhodobým vývojem vědy jde ovšem o zdroj náboženské víry, který je dost labilní a v tomto smyslu problematický. V takovém pojetí bychom totiž nadpřirozenou příčinu museli neustále stěhovat. Jednou bychom ji používali k vysvětlení blesku, později zas velkého třesku.

Jiří Grygar v této knize tvrdí, že věda nám odpovídá pouze na otázky typu jak, a nikoli na otázky typu proč. Odpovědi na otázky typu proč jsou vyhrazeny náboženské víře (s. 47). Obávám se ale, že takové rozlišení lze těžko provést. Představme si to na konkrétním případě blesku. Je fyzikální vysvětlení jeho vzniku a průběhu pouze odpovědí na otázku jak, a nikoliv také na otázku proč?

Mám pocit, že odpověď na otázku jak v sobě odpověď na otázku proč zahrnuje a ještě přidává něco navíc. Tak např. řeknu-li, že blesk vyvolaly elektrické síly, eventuálně bůh Perun, odpovídám tím v obou případech na otázku proč. Jsou to tedy v tomto smyslu odpovědi na stejné úrovni. Jestliže působení elektrických sil ještě navíc popíšu podrobněji, popřípadě popíšu, na jakém principu Perun pracuje, odpovídám tím i na otázku jak. Rozhodně nelze říci, že by vysvětlení Perunem bylo samo o sobě více vyčerpávající či že by vyvolávalo méně dalších otázek.

S podstatně závažnějším použitím Boha mezer se v knize setkáváme v souvislosti s velkým třeskem. Zdá se, že autor vysloveně doufá, že průběh a mechanizmus samotného velkého třesku nikdy nepoznáme. Vysvětluje nám, že čas je možná kvantovaný, takže se naše pozorování minulých událostí může k počáteční singularitě přiblížit nanejvýš na časový interval velikosti jednoho kvanta, nikoliv třeba poloviny časového kvanta.

Taková úvaha je ovšem dost nepřesvědčivá. Nemohu-li pozorovat událost v čase t = 0,5, neznamená to, že nemohu pozorovat také událost v čase t = 0. Navíc vznik nových fyzikálních teorií (např. kvantové teorie gravitace) může náš pohled na velký třesk podstatně pozměnit. Již dnes existují poloklasické kosmologické scénáře (např. některé varianty inflačních kosmologií se standardně kosmologickým vyústěním), které počáteční singularitu vlastně nepotřebují.

V každém případě spoléhat se na trvalou záhadnost celé záležitosti může být dost riskantní. Je zde ale ještě jeden podle mého názoru naprosto zásadní problém.

Filozofie Boha mezer je de facto negací starého Laplaceova výroku nepotřebuji tuto hypotézu (míněna je hypotéza Boží existence). Mezeristé jsou přesvědčeni, že takovou hypotézu potřebují, popřípadě doufají, že se žádná jiná hypotéza neosvědčí, takže nezbude nic jiného než se k takové hypotéze utéci. A v tom je právě zásadní problém.

Vysvětlení záhadného přírodního jevu Božím zásahem totiž ve skutečnosti žádnou vědeckou hypotézu nepředstavuje. Přesně vzato nejde o vysvětlení, ale o jeho odmítnutí. Vysvětlení, které se jako vysvětlení pouze tváří. Autoři takového pseudovysvětlení navíc nepožadují, aby vysvětlení bylo testovatelné, což je právě podstatná vlastnostnost vědecké hypotézy.

Pokusme se to ilustrovat na konkrétním případě velkého třesku. Řekne-li mi někdo, že tato událost byla způsobena Božím zásahem, pak se především zeptám, jak onen zásah probíhal, jak to vlastně Bůh udělal, jakými silami při tom působil atd. Klasický mezerista ovšem na takové otázky neodpoví. Z jeho hlediska jde o Tajemství, o něco, co zná pouze Bůh a na co je vlastně nevhodné se ptát. Obdobné je to třeba se vznikem života. I zde je kreacionistická odpověď vlastně odmítnutím otázky.

A v tom je právě ten rozpor. Vědec se nemůže přestat ptát a nemůže ani přestat testovat nabízející se odpovědi. Neustávající kladení otázek a neomezené testování odpovědí na takové otázky patří k základním dogmatům vědecké činnosti. Evropský intelektuální katolicizmus se přinejmenším v posledním století v poměru k vědě řídil zásadou: Dávejte (vědeckému) císaři, co je císařovo, a Bohu, co je božího.

Měl jsem pocit, že stejnou zásadou se vždy řídil i Jiří Grygar.

V posledních letech ale jako by v tomto směru došlo k jistému posunu. Posunu samozřejmě velmi mírnému (J. Grygar ani dnes není žádným novoanglosaským fundamentalistou, který věří, že najde zbytky Noemovy Archy na špičce Araratu), nicméně zcela zřetelnému.

Pokusy interpretovat úspěchy, popřípadě neúspěchy vědeckých explikací jako argumenty ve prospěch náboženské víry (viz např. jeho rozhovor s p. Kramerem v deníku Právo), které jsou podobně nešťastné jako snaha používat vědu coby hůl proti náboženství, se v novějších textech J. Grygara opakují a jsou zřejmým projevem toho, že ďábel novoanglického fundamentalizmu, ďábel infiltrující globální médium celoplanetární angličtiny, pomalu, nenápadně, leč soustavně v duši Jiřího Grygara hlodá a hlodá.

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorech

Petr Brodský

Jiří Š. Cieslar

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné