Postfeministická střední Evropa

Před několika lety byla v podzemí Špálovy galerie v Praze, tzv. „malé Špálovce“, výstava-instalace, na niž se nedá zapomenout. Když návštěvník sestoupil do podzemí, kde bylo šero, skoro tma, objevil po chvilce molo – takový ten vyvýšený dřevěný chodník, co se po něm procházejí modelky na módních přehlídkách. Jestliže se po chvíli váhání odvážil na toto molo vstoupit a projít se po něm, začaly se dít věci, jako když se v pohádce překročí bludný kořen a poutník se ocitne v jiném, „velkém“ světě. Začala hrát hudba, tmou pronikaly záblesky neviditelných fotoreportérů, ozýval se potlesk, který při opouštění mola ještě zesílil spolu s hudbou a četností blesků fotoaparátů. A pak se opět rozhostila tma. Každý si tak mohl zažít oněch několik vteřin či minut warholovské slávy. Výstava-instalace nesla název Exhibition Room a Ilona Németh ji připravila ve spolupráci s Katarínou Rusnákovou, znamenitou slovenskou kurátorkou a teoretičkou výtvarného umění, kdysi ředitelkou vznikající Považské galérie umenia a později ředitelkou sbírek moderního umění Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze. Bohužel však příliš krátce na to, aby mohla uskutečnit své dlouhodobější plány (a – jak jsem doufal – více nám zpřístupňovat současné slovenské výtvarné umění). Po tomto molu jsme se mohli v Praze projít ještě jednou, a to v Národní galerii v paláci Kinských, když se tam předloni (2000) konala výstava Konec světa?

Takových „podlahových“ interaktivních instalací vytvořila Ilona Németh celou řadu. Na jedné výstavě musel divák, chtěl-li vidět i díla dalších umělců, přejít přes pole polštářů, zprvu nažehlených a naškrobených, postupem času stále více zvalchovaných a ušpiněných (celkem jich bylo 147 a všechny měly za sebou dvacetiletý pobyt v hotelích). Nebo na výstavě Paradigma žena, uspořádané Katarínou Rusnákovou, měla Ilona Németh zvukovou instalaci v podobě velké červené „válendy“, do níž byly zabudovány reproduktory. A ještě jinou podlahovou instalaci reprodukujeme na zadní straně obálky: 784 koláčků-dortíků kopírujících dlaždice podlahy bylo rozmístěno r. 1998 v Kultur-Kontakt-Atelieru ve Vídni (Einladung zu einem Stück Kuchen).

V loňském roce (2001) reprezentovala Ilona Németh spolu s Jiřím Surůvkou Slovensko a Česko ve společném pavilonu na 49. Biennale di Venezia instalací Invitation for a Visit.

Ilona Németh patří k slovenským umělcům maďarské národnosti. Studovala v Budapešti na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (spolu s dalšími slovenskými výtvarníky, např. se znamenitým Karolem Pichlerem, jehož bych zde také – s dalšími slovensko-maďarskými umělci – rád uvedl). Po návratu na Slovensko se věnovala nějakou dobu ilustracím (zvláště pro maďarské literární časopisy na Slovensku), přátelila se s dalšími vznikajícími slovensko-maďarskými výtvarníky (Guylou Jacobym, Jurajem Bartuszem a Péterem Rónaiem – jen ten poslední byl zatím ve Vesmíru) a nalezla svůj vlastní jedinečný výtvarný projev. Velikou zásluhou Maďarského kulturního střediska v Praze je, že už před rokem 1989 nám zprostředkovávalo díla slovensko-maďarských umělců (kteří v té době stěží mohli vystavovat na Slovensku). Asi před osmi lety tam vystavovala také Ilona Németh.

Bohužel toto středisko přišlo před několika lety o výborné výstavní prostory a až na výjimky (v podstatě jen dvě – Špálovu galerii a Národní technické muzeum) se s tímto uměním můžeme setkávat jen velmi zprostředkovaně.

Mohlo by se zdát, že se instalace Ilony Németh nějak zabývají postavením a osudem ženy, těžkostí a mnohdy marností ženské práce, zkrátka že jsou feministické. Jenže ve střední Evropě bývá všechno jinak než v Evropě západní nebo v Americe. Dvacátá a třicátá léta u nás probíhala odlišně a vyřešila některé problémy po svém. Symbolem by snad mohla být proměna papučkové a dominové Marie v sebevědomou, krásnou, emancipovanou ženu, jíž nakonec (a definitivně) podlehne i její vlastní manžel Alois, který si v předfeministickém období říkal Kristián. Zkrátka střední Evropa je už dávno postfeministická – a takové je i středoevropsko-světové umění Ilony Németh.