Píseň o Bacínu

Vrchol Bacín u Vinařic je nejvyšším bodem Českého krasu. Různé administrativní a turistické mapy udávají jeho nadmořskou výšku v hodnotách 485–499 m. V členité krajině jihozápadní části krasu však není Bacín nikterak nápadný. Poutník musí přijít nejméně 2–3 km blízko, aby si ho vůbec všiml. Své podivné jméno dostal vrch nejspíš někdy ve středověku nebo na počátku novověku. Neznamená nic mimořádného – pravděpodobně vyjadřuje pouze skutečnost, že kdysi patřil jakémusi Bácovi. Zajímavější je geologická minulost Bacína. Jeho skalní podklad tvoří lochkovské a pražské souvrství prvohorních spodnodevonských vápenců. V loděnických vápencích pražského souvrství se na vrcholu kopce vyvinul unikátní planinový kras se širokými mísovitými závrty a nízkými skalními věnci. Drobná krasová puklina v jednom z těchto věnců vzbudila r. 1988 zájem jeskyňářů. Místo hlubokých podzemních prostor však členové tetínské speleologické skupiny objevili lidské i zvířecí kosti a pravěkou keramiku. Na jeskyňářský objev navázal v letech 1989–1994 systematický archeologický výzkum, jehož zpracování skončilo nedávno (viz též rámeček ve Vesmíru 77, 327, 1998/6). Jako zajímavý lze bez váhání označit téměř každý archeologický výzkum. Některé výsledky z Bacína lze však zařadit do hierarchicky vyšší úrovně: unikátní.

Nejstarší doklady o pobytu člověka na Bacíně představují kamenné nástroje člověka neandertálského staré asi 100 000 let. Nejbližší naleziště ze stejné doby se nachází 3 km severozápadně nad Suchomastským potokem, v místě, které velmi dobře poznali ekologičtí aktivisté protestující proti stavbě tmaňské cementárny. Za nejpozoruhodnější úsek historie Bacína však dnes považujeme dobu mnohem pozdější – počátek 9. tisíciletí př. n. l. Postglaciální přírodu časného holocénu sužoval poslední chladný klimatický výkyv zvaný dryas. V krajině připomínající sibiřskou tajgu se lidé živili lovem, sběrem a snad také pastvou ovcí, koz, možná i koní a sobů. Badatelská obec se dosud nesjednotila v názoru, zda kulturu těchto lidí bude hodnotit jako pozdní paleolit, nebo již mezolit. Pro nás je však podstatné, že tito lovci, sběrači a pastevci jako první považovali Bacín za posvátné místo. Tradice pak zde přetrvávala (nebo se sem vracela) po celá tisíciletí. Na povrchu kopce po sobě zanechali několik kamenných nástrojů a v úzké krasové puklině (viz snímek pod článkem) uložili kosti asi 20 až 30letého muže. Vzorek levé stehenní kosti muže pochází (s pravděpodobností 95,4 %) z let 9150–8600 př. n. l. Datování provedla oxfordská laboratoř; použili radiouhlíkovou metodu (pro výpočet stáří vzorku vzali poločas rozpadu izotopu ¹⁴C 5568 ± 30 let). Jde o jediný exaktně datovaný nález z této doby na našem území. (Z České republiky jsou kromě muže z Bacína dosud známy kosterní pozůstatky devíti pozdně paleolitických či raně mezolitických jedinců, to ovšem počítám i nálezy nejisté.) Lidé, kteří uctívali svá božstva na Bacíně, možná navštěvovali i nedaleké jeskyně Tří volů, Dolní u Koněprus a Martinu u Tetína.

Na počátku 4. tisíciletí př. n. l. někdo na Bacíně zanechal (zapomněl, ztratil, či snad obětoval svému bohu) kamennou sekeru. Ve 3. tisíciletí př. n. l. uložil jiný člověk do skalní spáry velkou keramickou nádobu. Jde o sídlištní keramiku kultury se šňůrovou keramikou – opět zcela ojedinělý nález na našem území.

Po osmi tisíciletích (!), v mladší době bronzové (kultura knovízská, závěr 2. – počátek 1. tisíciletí př. n. l.), pokračovali další obyvatelé Českého krasu v tradici ukládání lidských ostatků do téže skalní pukliny jako v pozdním paleolitu či raném mezolitu. Jakmile při hloubení hrobu narazili na kosti z 9. tisíciletí, přerušili práci a kosti svých zemřelých (dítěte asi dvouletého a staršího desetiletého či dvanáctiletého, snad chlapce) uložili o 30 cm výše. Před puklinou zůstaly z mladší doby bronzové střepy nejméně ze čtyř keramických nádob. Ve starší době železné (asi v 7.– 6. století př. n. l.) uzavřel historii bacínské svatyně obřad, při němž byly opět do téže pukliny uloženy lidské ostatky (na základě torza kostry lze soudit na starší dítě nebo dospělého člověka). Spolu s kostmi vložil kdosi do pukliny dvě keramické nádoby. Před puklinou tenkrát takových nádob zůstalo nejméně dvanáct.

Ani v pozdějších dobách lidé na Bacín nezapomněli. Zlomky keramických nádob z 8.–9. století n. l. možná svědčí o doznívající tradici posvátného místa. Vždyť ještě Břetislav I. r. 1039 a po něm Břetislav II. r. 1092 považovali za nutné zakazovat v křesťanských Čechách pohanské obřady v přírodních svatyních. Přesvědčenými křesťany však bezpochyby byli lidé, kteří ve 14.–15. století zanechali na vrcholu Bacína zlomky keramických nádob, koňskou podkovu, železný hrot šípu do bojového luku a velké zahloubené ohniště (zlomek zuhelnatělého dřeva dubu z tohoto ohniště datovali v Oxfordu s přesností na 87,1 % mezi roky 1410–1530). Další stopu po člověku představuje na Bacíně velký keramický džbán z přelomu 16. a 17. století.

Transecendentální tradice Bacína skončila (pokud pomineme pokleslý soudobý mýtus o bacínském mimozemšťánkovi, tradovaný v okolních vsích). Při práci ve vápencových lomech a při cvičení na vojenské střelnici nezbylo pro bohy místo. Dnes se Bacínu vyhýbají i turistické cesty. Možná je to tak dobře. Alespoň zde nikdo neničí archeologické památky. I místním srnkám a divokým prasatům klid na Bacíně prospívá. A bohové? Ti přece neumírají, jen trpělivě čekají, až se k nim lidé jednou opět vrátí. ¹⁾