Univerzita

Veřejnost a někteří politikové si zřejmě myslí, že univerzity jsou k tomu, aby učily. Zaměstnanci univerzit však tento názor sdílejí jen zřídka, protože je léta sociálního podmiňování přivedla k přesvědčení, že vyučování je nepříjemnou přítěží, která překáží vlastnímu smyslu jejich existence, jímž je vědecké bádání. Občas se dokonce i podřeknou: o vyučování se často hovoří jako o „pedagogické zátěži“ a jiné (horší) instituce bývají označovány jako „univerzity, které jen učí“. Moje vlastní instituce je přitom samozřejmě vždy „výzkumně zaměřená univerzita“ a vaše nejspíš také, i když možná ne tak dobrá. Téměř se zde vyvinulo jedno z oněch „nepravidelných sloves“, která tak miluje satirický program televize BBC Ano, pane ministře:

Já jsem na výzkumně zaměřené univerzitě.

Vy jste na dobré univerzitě.

On, ona, ono je na univerzitě, která jenom učí.

V Americe vznikají ligové tabulky institucí prostě tak, že se posbírají názory děkanů a jiných významných osobností a výsledky se zprůměrují. Je to sice subjektivní, ale zato levné. U nás v Británii máme propracovaný systém zvaný Program evaluace výzkumu (PEV), který vždy jednou za čtyři až pět let provádí vládní Rada pro financování vysokých škol; také proto se výzkum těší lepší pověsti než vyučování. Princip PEV je velice jednoduchý. Všechny britské univerzity – nebo aspoň všechny, které stojí za řeč – jsou univerzity státní, a tak jsou do značné míry závislé na financování ze státního rozpočtu. Peníze na výuku se rozdělují podle počtu studentů, a počet studentů přijímaných jednotlivými univerzitami vláda velice přísně kontroluje. Nelze si tedy vylepšit rozpočet nabíráním většího počtu studentů. Peníze na výzkum se však dělí velmi nerovnoměrně podle principu „kdo víc má, ten víc dostane“. I když většina peněz na výzkum pochází z externích grantů, rozpočtové peníze určené přímo univerzitám jsou neobyčejně významné, protože nejsou vázány na konkrétní projekty a mohou se utratit prakticky za cokoli, podobně jako proslulá režie. Vyhlídka na blížící se PEV tedy vzbuzuje v kvestorech, děkanech a šéfech kateder svého druhu loveckou vášeň, protože je potřeba zavčasu najmout co nejlepší vědecké hvězdy, které by vylepšily obraz instituce do příštího hodnocení. Samo provedení PEV zvýhodňuje malé a dobře organizované instituce, a tak se v době PEV roku 1996 mému novému pracovišti, univerzitě v Bathu, podařilo skončit hned pod Oxfordem, Cambridží a londýnskými univerzitami, čímž se naše postavení aspoň v rámci Spojeného království značně pozdvihlo.

Proč se peníze na výzkum rozdělují takhle nerovnoměrně? I když by se všichni pedagogové na všech vysokých školách světa rádi věnovali výzkumu, na což by chtěli mít co nejvíc peněz, ve skutečnosti prostředků nikdy nebude dost, zejména vezmeme-li v úvahu, že výzkum neznamená jenom vlastnoruční provádění experimentů. Obvykle to s sebou nese zřízení velké laboratoře s tuctem lidí, ze kterých většina za pár let zatouží po vlastní nezávislé laboratoři a několika asistentech. A tak peníze na výzkum musejí být na příděl. Dalším důvodem pro přídělový systém je skutečnost, že věda je mezinárodní, a pokud se v Kalifornii nebo v Tokiu stane něco důležitého, britští vědci o tom budou za pár hodin vědět prostřednictvím telefonu, faxu nebo e-mailu. Nemá tedy vůbec cenu pokoušet se o výzkum, pokud nemůžeme dosáhnout mezinárodní úrovně, a protože nejlepší vědci ve Spojených státech a v Japonsku sídlí na špičkových institucích se špičkovým vybavením, naši potřebují totéž, jinak by v konkurenci neuspěli. Tyto dva důvody si vynucují velice selektivní rozdělování prostředků na vědu.

Smyslem PEV tedy je zjistit, jak je každá instituce dobrá ve všech oborech, které provozuje, a odměnit ji po zásluze. Alespoň v přírodovědných oborech by se dala ušetřit spousta času prostým spočítáním, kolik instituce získala na externích grantech, a vyplacením příslušného procenta této částky na podporu nepřímých nákladů spojených s výzkumem. ⁵⁾ Tohle by ale nemuselo fungovat pro katedry středověkých dějin či rusistiky, a tak musejí všichni vypracovat obsáhlou zprávu se seznamem čtyř nejlepších publikací každého aktivního badatele na pracovišti, informacemi o financování z vnějších zdrojů a několika slovními zdůvodněními, které mají sdělit, že vaše instituce je skvělá a v budoucnu bude ještě lepší. Samo hodnocení provádí výbor vyvolených a povolaných, kteří každý obor na každé instituci oznámkují od 1 do 5*. Pokud jde o podporu výzkumu, hodnocení 1–2 znamená bankrot a 4–5* zaručuje, že se nějak proplazíte k příštímu hodnocení. Ještě důležitější jsou rozdíly oproti minulému hodnocení: pokud si instituce polepší, dostane víc peněz, pokud si pohorší, bude muset někoho propustit.

Asi tak rok či dva před příštím kolem PEV se začnou nad kávou v kantýně podezřele často vést řeči o stěhování a nákladech spojených s přestupem. Klíčovým prvkem systému je totiž skutečnost, že pokud se někdo přestěhuje na jinou instituci, odnese si s sebou svůj seznam publikací, granty, a často také postdoky, doktorandy a vybavení. Nastoupí-li na profesorské místo na celkem průměrné katedře vědecká hvězda zvenčí, může to znamenat významný postup vzhůru, kdežto odchod hvězdy někdy stačí k poklesu na nižší příčku žebříčku. Ve skutečnosti se o stěhování mluví mnohem častěji, než k němu dochází, protože sám akt přesunu na druhý konec země je nepříjemný, pokud to znamená vytrhnout děti ze školy a manželku z práce i z okruhu přátel. Občas se to ale stává a ti, kdo se stěhují, dobře vědí, že se jim nabízí zcela jedinečná šance vyždímat z instituce nějaké peníze. V oněch několika kritických týdnech mezi nabídkou nového místa a podepsáním smlouvy lze totiž při vyjednávání použít velice pádné argumenty.

Účelem vyjednávání je zajistit poměrně standardní soubor požadavků, jejichž splnění je v akademickém světě vysoce ceněno. Jedním z nich jsou prostory. O prostorách rozhodují vedoucí kateder, a dobrá pracoviště trpí trvalým nedostatkem místa. Špatná pracoviště naopak občas mívají neobsazené prostory, nebo se aspoň dá nějaká ta místnost uvolnit, aniž by tím dosavadní osazenstvo katedry příliš trpělo. To je obrovská výhoda, protože nově nastupující profesor nikdy nechce méně než 100 m², a někdy žádá i pětkrát tolik. Pak přichází rekonstrukce. Příchozí chtějí, aby byla laboratoř zařízena podle jejich přání a ne podle toho, jak vyhovovala Dr. Greyovi před odchodem do důchodu. To může stát spoustu peněz, a tak moudrý vedoucí katedry úpravy odkládá, dokud nepřijme někoho nastálo. Koneckonců pokud už dotyčný na katedru nastoupil, jistě neodejde jenom proto, že si musí počkat pár let na skříň nebo na vymalování. Následuje „zařizování“. To znamená finanční věno, které nový zaměstnanec dostane na nákup vybavení. Tyhle peníze jsou velice důležité, protože nejsou na nic vázány. Očekává se sice, že příchozí si s sebou přinese grantové peníze, ale ty jsou předem podrobně rozčleněny a agentury nemají v lásce lidi, kteří si z grantu kupují něco jiného, než o co požádali; a vůbec už z grantových zdrojů nelze vyrazit pokrytí neočekávaných výdajů. Na amerických univerzitách dosahují částky na zařizování nebeských výšek, ale ve skromnějších britských poměrech, kde je většina přístrojů společných, odpovídá průměrná nabídka nastupujícímu univerzitnímu profesorovi zhruba 75 000 dolarům. Samozřejmě by bylo zajímavé sledovat, co všechno se dá usmlouvat. Vždyť těch 75 000 dolarů není zase až tak moc, má-li se zařídit moderní molekulárněbiologická laboratoř. To vlastně vůbec nejde pod 300 000 dolarů, a má-li to být laboratoř špičková, dal by se utratit i milion. A pak jsou ještě zvláštní požadavky, například na chovy laboratorních zvířat nebo na skleníky, a ty také patří k nákladům spojeným s rekonstrukcí.

Pak přichází obtížné vyjednávání o zárukách. Příchozí bude pravděpodobně muset žádat o nové granty, aby uživil některé ze svých podřízených. Protože nelze zaručit, že granty získá, bude patrně po novém zaměstnavateli chtít, aby mu v případě potřeby poskytl na pár let platy, aby se asistenti mohli stěhovat s jistotou, že budou mít práci. Záruky jsou ošemetná záležitost, protože pokud na ně dojde, bývají velice drahé. Vedoucí kateder mívají obyčejně sklon zůstávat u ústních slibů, ze kterých se lze v případě potřeby vyvléci, kdežto nastupující pracovník chce pokud možno všechno na papíře a tak, aby to obstálo třeba i u soudu. Následuje otázka míst, tedy akademických pozic, o jejichž obsazování bude příchozí rozhodovat. Smyslem je umožnit mu, aby vybral někoho s příbuznými vědeckými zájmy a podpořil tak dosažení „kritického množství“ v dané oblasti. Je běžné nabídnout přicházejícímu profesorovi jednoho asistenta, takže dva či více už znamenají nadstandard (i když sotva jsem to dopsal, dozvěděl jsem se o někom, kdo jich dostal osm, takže bych možná měl posunout laťku). Tato místa většinou nelze vytvořit de novo, a proto se musí vyždímat z jiných laboratoří, kde zrovna někdo odešel do penze.

A nakonec přijde nejčastější téma řečí v kantýně – totiž plat. Britští profesoři nejsou placeni podle tabulek, ale pobírají platy v širokém rozmezí od 45 000 do 75 000 dolarů ročně. Pokud někdo získá profesuru povýšením v rámci univerzity, nastoupí nevyhnutelně na spodní konec škály, ale příchozí zvenčí může usmlouvat víc. Pokud je velmi slavný, může usmlouvat ještě víc, a proslýchá se, že poslední dobou už se občas platí až 120 000 dolarů za rok, což odpovídá příjmu opravdové hvězdy ve Spojených státech. Z tohoto hlediska panuje obecná domněnka, že univerzity mimo Oxford a Cambridge jsou ve výhodě, protože na nich o výši platů a uzavírání smluv často rozhoduje jediná osoba, například děkan přírodovědecké fakulty nebo kvestor. Naopak v Oxfordu a Cambridži takové záležitosti schvalují nespočetné komise a rozhodování trvá tak dlouho, že si to uchazeč mezitím rozmyslí a nastoupí někde jinde. I když však provinční univerzity mají teoreticky výhodu, pokud jde o prostory a plat, vědci natolik dbají o svou pověst, že nikdo vážně neuvažuje o přestupu na horší instituci, než je ta, ze které přichází, a to bez ohledu na nabídky. Koneckonců jste-li na dobrém pracovišti, lidé si o vás myslí, že jste dobří, což znamená, že přilákáte dobré postdoky, ti odvedou dobrou práci, a nakonec opravdu dobří budete. Podobně nevyhnutelný je ovšem i opak, a odtud plyne ponaučení, že krok dolů po žebříčku institucionálního hodnocení je krokem k vlastní zkáze.

Podaří-li se vám najmout hvězdu, starosti nekončí, protože dotyčný (zpravidla, ale ne vždy rodu mužského) je neustále na odchodu. V kterémkoli okamžiku má v aktovce pozvání od nějaké instituce, která touží, aby se tam jeho veličenstvo přestěhovalo. Součástí pozvání je nabídka většího platu, než má u vás, spousty peněz na zařizování, neomezeného laboratorního prostoru, někdy i části provozních nákladů na účet podniku, a především žádné povinnosti kromě toho, aby tam byl a oplodňoval hostitelskou instituci blahodárnou září svého intelektu a schopností. S hvězdami je prostě potíž a leckterého vedoucího katedry z nich už rozbolela hlava, protože jednak pořád chtějí víc prostoru a prostředků, jednak se samozřejmě vždycky roznese, jaké skvělé nabídky dostávají od konkurence. Je třeba si uvědomit, že hvězda se nikdy nehlásí na volné místo a nepodstupuje únavné a potupné konkurzní řízení, kde by musela soupeřit s jinými žadateli. Hvězdy už z definice vždycky dobré místo mají, a proto nepotřebují hledat jiné. Chcete-li tedy najmout hvězdu, musíte ji oslovit a učinit jí nabídku, které se nedá odolat. Aspoň tedy teoreticky. V praxi se občas děje leccos a někdy je třeba jisté míry aktivního úsilí ze strany hvězdy, aby se nabídka dostavila. Ale takové záležitosti se odehrávají v diskrétním zákulisí mezinárodních konferencí, pečlivě skryty před zraky veřejnosti.

Zajímavý případ lanaření v rámci PEV nastal, když mému příteli Johnovi Fieldovi začal vadit nedostatek šancí na povýšení v téměř orientálním bludišti Oxfordu a zařídil si profesuru na poměrně velké provinciální univerzitě Central City. Byl tehdy velice žádaným uchazečem, protože měl několik publikací v Cell (což znamenalo spoustu bodů do PEV) a velkou družinu asistentů placených ze dvou programových grantů. Podmínky byly tudíž neobyčejně výhodné a zahrnovaly prostornou laboratoř, obrovský počáteční vklad, několik asistentských míst, velice slušný plat a osvobození od vyučovací povinnosti na celé čtyři roky. Uplynula ale jistá doba od oficiálního „přestěhování“, tedy od chvíle, kdy začal být placen z Central City, a milý John pořád seděl v Oxfordu i s celou laboratoří, jako by se nechumelilo. Jak úžasné, pomyslel jsem si. Teď už univerzity pro své nové přírůstky ani nebudou potřebovat místnosti, a vědci se už nebudou muset stěhovat i s celou domácností a všemi nepříjemnostmi, které to přinese manželce, dětem a přátelům. Každý bude moci zůstat tam, kde je, a univerzity si budou vzájemně přeplácet nejlepší hvězdy. S moderní výpočetní technikou bude docela snadné rozhodnout, čí publikace patří ke které instituci, a přidělit podle toho body do PEV. Univerzity se pak obejdou bez složitého aparátu poslucháren, praktik, zvěřinců a podobně, a vystačí s terminálem v kvestorově ložnici. Odtud bude možné hrát na trhu akademických přestupů, stejně jako burziáni obchodují s milionovými částkami za podniky či zboží, které v životě neuvidí. Výnosy z obchodů s vědeckými hvězdami bude možné využít například k zaplacení dálkového vyučování v zemích třetího světa, který zajisté pokryje pedagogické závazky univerzity za zlomek běžné ceny.

Bohužel však této lákavé vizi nebylo dopřáno spatřit světlo světa. Central City nakonec přece jen přesvědčila Johna, aby se přestěhoval, a přibližně po roce se tam konečně dostavil i fyzicky.

Portree

Mé osobní zkušenosti s lanařením jsou sice poměrně skrovné, avšak nikoli nezajímavé. Onehdy jsem se doslechl, že někteří z mých vědeckých známých se zmínili, že uvažují o stěhování na jistou vzdálenou univerzitu na severu země. Pomyslel jsem si, že pracovat v hezkém kraji, kde je blízko do hor, má něco do sebe. Diskrétně jsem se poptal, a posléze se dostavilo pozvání, abych se přijel podívat. Později jsem zjistil, že ono místo, totiž univerzita v Portree, je pověstné svou pohostinností a tím, že si na lákání nových pracovníků dává vskutku záležet. V oné době každý jen trochu důstojný návštěvník obdržel skvělou večeři, ubytování v překrásném skotském panském sídle a nabídku všech profesur, které byly toho času k mání. Univerzita se specializovala na biologické vědy, protože jejich představitelé si zavčasu uvědomili, že za vlády paní Thatcherové je k přežití třeba soustředit všechno úsilí na činnost, která přináší peníze zvenčí. Dnes existují dosti vydatné zdroje podpory pro biologický výzkum, jako jsou třeba Wellcome Trust a jiné lékařsky orientované nadace, a tak se biologické vědy staly hlavní prioritou. Univerzita v Portree také již dosáhla prvního úspěchu, když se několika neobyčejně nadšeným a pracovitým jedincům podařilo vybudovat z tamní katedry biochemie skvělé mezinárodně uznávané pracoviště s obrovskými grantovými příjmy, které vysoko vynikalo nad zbytek univerzity.

U večeře jsem se dověděl, jak je Portree po všech stránkách skvělé místo. Krajina je prostě úžasná, podnebí ideální, sportovní možnosti naprosto nepřekonatelné, parkovat se smí všude a zdejší školy daleko překonávají zaostalou Anglii. Řekli mi, že si mohu vybrat ze dvou volných míst; jedno z nich byla výzkumně orientovaná profesura na katedře biologie a druhé byl post vedoucího katedry anatomie. Upozornili mne, že katedra anatomie není moc dobrá, ale že bude poměrně snadné vyměnit personál a nabrat schopné mladé lidi, kteří s sebou přinesou grantové peníze. Už v tomto stadiu jsem pojal podezření, že moji hostitelé, kteří byli biochemici, nejsou tak docela v obraze, pokud jde o výuku anatomie. Ta má vůči zbytku biologie tu nevýhodu, že se musí učit podle potřeb studijního plánu mediků a vyučující si nemůže přizpůsobit obsah přednášek k obrazu svých výzkumných zájmů. Navíc většina lidí, kteří anatomii studují, jsou medici, kteří mají posléze šanci vydělat si lékařskou praxí třikrát víc, než kdyby sami vyučovali anatomii. Proto je vždycky těžké sehnat dobrého učitele anatomie, a ještě těžší pak takového, který by byl zároveň dobrým vědcem.

Protože jsem nebyl zvyklý na lichocení a jeho povznášející účinky, šel jsem toho večera spát pln radostného vzrušení a těšil jsem se na ranní setkání se současným osazenstvem katedry anatomie. Když se druhého dne ráno objevil dosavadní (úřadující) vedoucí katedry, zjistil jsem, že mám co dělat s osobností úplně jiného typu. Z profesora Greybearda se vyklubal srdečný stařík, který mi upřímně vysvětlil, proč univerzita hledá nového šéfa anatomie. Především toto oddělení v poslední době přišlo o spoustu prostor ve prospěch roztahovačných biochemiků a bylo prakticky vypuzeno z nové velkolepé budovy „Ústavu lékařských věd“. Anatomům vlastně zbyla jenom pitevna, ale i tu si udrželi jen proto, že se pilně oháněli posledním trumfem v podobě platného povolení ke skladování, transportu a jinému zacházení s lidskými mrtvolami. Jako náhradu za prostorové ztráty pak anatomie obdržela starou a velmi zchátralou budovu uprostřed univerzitního komplexu. K tomu, aby se dala prosadit přestavba této budovy na něco užitečného, bylo potřeba nového a energického šéfa katedry. Krom toho se také očekávalo, že nový vedoucí přijme několik nových pedagogů, protože vyučování se sotva dařilo zajistit, a kdyby někdo onemocněl, nebo dokonce odešel, nastaly by vážné nesnáze. Profesor Greybeard potvrdil mé podezření ohledně shánění učitelů anatomie a řekl mi, že v posledním inzerátu výslovně uvedl, že „vzdělání a praxe v oboru není podmínkou“. Vzhledem k tomu, že dotyčný měl učit anatomii na vysoké škole, tohle podřeknutí o lecčems vypovídalo. Během dne jsem se pak setkal i s dalšími pracovníky katedry anatomie, kteří byli velice vstřícní. Postupně mi došlo, že celá univerzita žije ve stínu katedry biochemie a že anatomové se zoufale snaží získat silného šéfa katedry, který by dokázal v nejrůznějších univerzitních komisích vzdorovat biochemikům a uhájit rozumný podíl prostor a peněz. Když jsem se u oběda omylem zmínil o Ústavu lékařských věd jako o „katedře biochemie“, bylo mi jednoznačně dáno najevo, že je to neodpustitelné faux pas.

Po celou dobu návštěvy jsem nevycházel z údivu, že mne zřejmě doopravdy považují za přijatelného kandidáta na ono místo, i když o popisné anatomii člověka nevím téměř nic. Můj vlastní výzkum byl sice v jistém smyslu zaměřen anatomicky, protože jsem se zabýval tím, jak v zárodku vzniká rozvrh tělesné stavby, ale přece jen je propastný rozdíl mezi takovými záležitostmi a přednášením o všech těch strukturách, které se najdou kolem jednotlivých kostí, nervů a tepen. Obával jsem se, že vedoucí katedry, který ví o tématu tak málo jako já, by byl svým podřízeným vydán na milost a nemilost. Kdyby si řekli o 100 000 dolarů na nějaké vybavení, které potřebují, aby mohli učit řekněme strukturu brady, mohl bych jim vůbec vzdorovat? Navíc bylo jasné, že katedra anatomie klesla až na samé dno. Potřebovala by zásadní rekonstrukci, aby bylo možno zřídit moderní laboratoře. Vybavení bylo zoufale zastaralé, laboratoře pro práci s radioaktivitou neexistovaly a zvěřinec nezbytně potřeboval přestavět, aby vyhovoval aspoň minimu úředních předpisů. A nejhorší bylo, že katedra vůbec neměla administrativní síly, protože práce, které obvykle přísluší sekretářce, vykonával osobně profesor Greybeard.

Protože na katedře biochemie se stal zázrak, vedení univerzity v Portree začalo věřit v zázraky na celém poli biologických věd. Byli sice ochotni vložit do přebudování anatomického oddělení trochu peněz, doufali však, že dynamický nový šéf katedry snadno získá pár milionů od nějaké lékařsky orientované nadace a pokryje tak většinu nákladů. Souhrn povinností nového šéfa měl tedy vypadat následovně:

• Sehnat několik milionů liber na rekonstrukci.
• Zřídit a vést úspěšnou výzkumnou skupinu, která získá spoustu peněz z grantů.
• Dohlížet na přestavbu budovy.
• Vést každodenní administrativní agendu katedry.
• Najmout několik dynamických mladých asistentů, kteří by kromě učení rovněž úspěšně sháněli granty.
• Učit, zkoušet, vysedávat v komisích a podobně, jak se na univerzitního pedagoga sluší.

Stručně řečeno potřebovali někoho, kdo nastoupí a bude bez reptání vykonávat asi tak pět zaměstnání za jeden plat. Začínal jsem chápat, proč mi tolik lichotili. Kdybych byl schopen všechno tohle zvládnout, byl bych si tu chválu zasloužil.

Pak tu ještě měli onu výzkumnou profesuru na katedře biologie, která byla strategicky umístěna naproti katedře biochemie (pardon, měl jsem na mysli Ústav lékařských věd). Když jsem přišel na dohodnutou schůzku, uvítal mne kysele se tvářící vedoucí katedry profesor Sharp. Dřív, než jsem stačil otevřít ústa, mne ujistil, že nikterak netouží po tom, aby se do jeho oddělení roztahovala nějaká chapadla katedry biochemie, a zjevně ono volné místo chápal spíš jako trojského koně než jako neobsazenou profesuru. Pak se mne zeptal, co proboha můžu chtít v takové díře, jako je Portree, když už mám vědecké místo na úrovni profesury v Oxfordu. Vskutku zajímavé: kdyby byl biochemik, vůbec by mu nepřišlo na mysl, že Portree je něco jiného než pupek světa. Pokoušel jsem se přesvědčivě odpovědět na tyhle dvě záludné námitky, dokud se nepřihrnul zbytek pracovníků katedry. „A co nám můžete nabídnout?“ ptali se mne. Mezitím už jsem věděl, že správná odpověď je „Přinést sem poměrně dost grantových peněz“, takže se atmosféra poněkud vylepšila.

Opožděně jsem si uvědomil, že profesor Sharp má pravdu a že není důvodu měnit mé současné zaměstnání za dost podobné místo na jeho oddělení. Nějakou dobu jsem si pohrával s představou anatomické profesury, protože na mne zapůsobilo všechno to lichocení a iluze moci, kterou s sebou nese takové místo. Ale pak jsem si řekl, že obojí záhy vyvane a mně zbude jenom těžká práce, kterou jeden člověk nejspíš nemůže zvládnout, a ještě bych mohl navždycky vypadnout z vědy. A tak jsem se rozhodl počkat. Čekal jsem až do chvíle, kdy SVN došly peníze a já jsem se stěhovat musel. Do té doby univerzita v Portree dokázala celému světu účinnost svých metod. Vyškrábala se na jedno z čelních míst v biologických vědách, a dokonce si pořídila výzkumný hotel, který zaplňovali špičkoví vědci z celé Evropy i Spojených států. Lidé z dobrých pracovišť zmiňovali Portree jedním dechem s Oxfordem a Cambridží. Ale tehdy už to byla tak dobrá univerzita, že se bez nějakého Slacka spokojeně obešla. ⁶⁾