Kdo to všechno platí?¹⁾

Na výzkum není nikdy dost peněz. Ať už utrácíme za vědu desetkrát, stokrát nebo tisíckrát víc než před padesáti lety, nestačí to. Příčina nesouvisí ani s potřebami společnosti, ani s tím, jaké úkoly řeší současná generace vědců. Důvod je jednoduchý: exponenciální růst nelze udržet déle než pár let. Představme si, že by nějaká dobrá víla splnila přání všech badatelů světa a poskytla jim tolik peněz na výzkum, kolik potřebují. Kolik vědec potřebuje, závisí na něm, ale pro potřeby naší úvahy se můžeme spokojit s poměrně skromnou částkou, ze které se uživí jeden postgraduální student a jeden postdok. Za tři roky student obhájí doktorát a začne se ohlížet po postdokovském místě, kdežto postdok bude usilovat o nezávislost. Pokud jí dosáhne a obdrží tolik peněz na výzkum, kolik potřebuje, bude potřebovat dalšího studenta a postdoka, kteří by mu asistovali. I kdyby naše víla plnila jen poměrně skromná přání, tok peněz do vědy by se zdvojnásobil každé tři roky, tak jak by si všichni končící postdokové zařizovali nové laboratoře.

Mnoho vědců by však za vyhovující považovalo spíše větší částku, řekněme na dva laboranty, tři postgraduální studenty a šest postdoků. Postdokové mívají obvykle smlouvu na tři roky. V takovém případě by se za předpokladu, že všichni postdokové získají vlastní skupiny, počet laboratoří zdvojnásobil každých šest měsíců, a stejně by rostly i náklady na provoz a platy. Exponenciální růst má už z podstaty tu vlastnost, že kdyby mu nic nebránilo, biologické laboratoře by za pár let spolykaly ekonomickou produkci celého světa a po několika dalších cyklech by už každičká část známého vesmíru patřila k něčí laboratoři.

Systém, který má sklon k tomuto druhu růstu, se samozřejmě nedá uživit, a proto všichni zúčastnění žijí v atmosféře obav ze všeobecné a zhoršující se nouze. Protože ve skutečnosti se exponenciální růst udržet nedá, mnoho lidí musí systém opouštět. Ve Spojených státech je dnes po této stránce hůře než v Británii, protože tamní univerzity v 70. a 80. letech radostně nabraly tisíce studentů, a posléze vychrlily tisíce čerstvých absolventů v domnění, že v 90. letech bude potřeba kompenzovat odchod řady univerzitních pedagogů do důchodu. Mezitím ale ve Spojených státech zrušili hranici důchodového věku, stařečkové se svých židlí drží až do hořkého konce a ani je nenapadne uvolňovat místo mladé generaci. Příslušníci mladé generace tudíž musí činit obtížná rozhodnutí. Ti, kteří zjistí, že nemají šanci na badatelské místo na jedné z prvotřídních institucí, jako je Harvard nebo UCSF, usilují o místa druhé či třetí kategorie, například na nějaké málo známé univerzitě na americkém Jihu či Středozápadě. Když se zaplní i tato místa, dojde řada na vyšší školy. Tenhle druh škol nemá v Británii obdobu, ale ve Spojených státech je jich celkem dost. ²⁾ Jsou to obvykle soukromé školy, které produkují bakaláře, ale nevedou postgraduální studenty a jejich vědecké ambice jsou dosti omezené. Mívají však často slušnou pedagogickou úroveň a studenti je mají v oblibě, především proto, že to bývají školy malé, což umožňuje individuální přístup pedagogů ke studentům. Jejich studijní program bývá v prvních dvou letech spíše všeobecný a najdou se v něm předměty typu „západní civilizace“ (což jest totéž jako MBM čili aktivity mrtvých bílých mužů). Na velkých univerzitách se o nich pohrdlivě hovoří jako o „venkovských školách“, ale poslední dobou na jejich dveře čím dál tím častěji klepou postdokové hledající zaměstnání. Dnes už se vyšší školy zaplnily natolik, že si z uchazečů o místo mohou vybírat, a rozhodně na nich neseženete práci, kdykoli si vzpomenete.

Druhou nejčastější únikovou cestou jsou ve Spojených státech biotechnologické firmy. Tam zatím nedostatek příležitostí nehrozí, zčásti proto, že si v lepších institucích každý vědec drží vlastní podnik, ale také z důvodu, se kterým už jsme se setkali ve 3. kapitole – totiž že v Americe se najde snad neomezené množství soukromníků ochotných investovat do čehokoli, i kdyby to vypadalo jako úplná pitomost. Čas od času sice biotechnologické odvětví trochu zaškobrtne, když si někdo všimne, že skutečné výnosy jsou pouhým zlomkem investic, ale naděje na nové revoluční léky a s nimi spojené ještě revolučnější zisky se rodí věčně znovu. A tak je pravděpodobné, že biotechnologie ve Spojených státech dál pokvetou a budou i nadále vděčně přijímat většinu biologicky zaměřených absolventů postgraduálního studia.

Ve Spojeném království stačí k získání doktorátu tři roky, zatímco v Americe jich musí být nejméně pět. Možná proto jsou britští absolventi s čerstvým titulem ochotnější opustit akademické prostředí, do kterého ještě tolik neinvestovali. Pokud nastupují jako postdokové, přijímají tím jisté riziko, protože v Británii si nikdo nedělá iluze, že by se akademické zaměstnání kdykoli v budoucnu dalo získat snadno. Přitom se skončivším postdokům nabízí méně únikových cest než ve Spojených státech, protože vyšších škol je pomálu a biotechnologický sektor také zrovna nebují. Ale v kterékoli zemi, při jakýchkoli poměrech na trhu práce a bez ohledu na počet uchazečů o místa a granty většina postgraduálních studentů a postdoků pevně doufá, že se jednou dočkají vlastních laboratoří. K odpovědnosti šéfa laboratoře patří i to, že musí své podřízené zvolna přesvědčovat, aby se ohlíželi i po jiných možných perspektivách. Dá to ale dost práce, a mnoho lidí tudíž zůstává v systému déle, než by jim samotným bylo zdrávo.

Akademická kariéra

Na počátku století nezřídka pracovali číšníci v nejlepších hotelích a restauracích zadarmo. Občas dokonce museli někoho podplatit, aby tam vůbec směli pracovat. Přesto se jim to vyplatilo, protože spropitné bývalo tak vysoké, že se nakonec měli lépe než řádně placení zaměstnanci podniků nižší kategorie, třeba kaváren s hrstkou místních štamgastů. Číšníci sice tento systém dávno opustili, ale zdědily jej biologické vědy. Zejména na amerických soukromých univerzitách a lékařských fakultách – a především na soukromých lékařských fakultách – nebývají zaměstnanci placeni. Fakulta jim při nástupu pouze poskytne prostory, ale na plat i na veškeré náklady spojené s výzkumem si musejí sehnat grant zvenčí. Dokonce i když získají stálé místo, nenese to s sebou žádné peníze, ale jen právo držet místnosti a žádat o granty, z nichž pak živí sebe i podřízené. Přitažlivost dobrých institucí je přitom natolik silná, že mladým vědcům takový systém vadí jen málokdy. Při troše sebedůvěry přece není potíž sehnat si na grantech o trochu víc, aby se do toho vešel i plat. Ve středním věku se takové poměry trochu začínají zajídat, protože většina lidí živí rodinu a zároveň s věkem začíná upadat šance jak na granty, tak na sehnání místa někde jinde. Tento systém se stává povážlivým i politicky, hlavně pro zástupce těch amerických států, které nemají soukromé lékařské fakulty. Většina grantů, které udržují americkou vědu v chodu, totiž plyne z Národního ústavu zdraví, který je financován z federálních daní, a tak občané států bez soukromých lékařských fakult platí daně, aby školy v jiných státech mohly šetřit na personálu. A navíc ještě ze státních daní vydržují vlastní státní lékařské fakulty!

Na státních univerzitách bývá o něco lépe, protože zaměstnanci obyčejně dostávají 75 procent platu od instituce a z grantů si musí posbírat jen zbylou čtvrtinu. Formálně se ta čtvrtina označuje jako „letní plat“ za dlouhé prázdniny, kdy se nevyučuje. Ale i na státních univerzitách si už úředníci všimli, že zaměstnance není nezbytně nutné platit, a v dnešní době, kdy nabídka potenciálních zaměstnanců převažuje nad poptávkou, lze uchazeče lákat i na méně než obvyklých 75 %.

Akademická dráha na amerických univerzitách obvykle začíná místem odborného asistenta. Šťastlivci, který se toho místa dopracuje, je většinou něco přes třicet a má za sebou doktorát a pár postdoktorálních stipendijních pobytů. Získat grant je těžké, dokud se nováček neosvědčí, a proto univerzity často poskytují do začátku poměrně dost peněz. V době, kdy toto píšu, je v dobrých institucích obvyklá suma 250 000 dolarů. Tato částka slouží k nákupu vybavení, k zaplacení asistentů a někdy i sekretářky, a také k úhradě nákladů na spotřební materiál a poplatků, které si účtuje instituce (sem patří třeba náklady na chov laboratorních zvířat, mytí skla a podobně). Pokud jde o jedno ze zmíněných míst bez platu, je ve startovní částce zahrnuta i mzda do doby, než začnou plynout peníze z grantů. Jakmile granty přijdou, instituce někdy chce, aby se jí vložená počáteční investice vrátila, a v každém případě si vybírá svou libru masa v podobě „režijních nákladů“, o kterých ještě bude řeč. ³⁾ Po pěti až sedmi letech se rozhoduje o tom, zda příchozí dostane stálé místo. Pokud ano, znamená to zpravidla docenturu a časově neomezenou pracovní smlouvu. V nejprestižnějších institucích ale ani docentura nepřináší stálou smlouvu a samozřejmě jen zřídka bývá placená. Získání stálého místa je na amerických univerzitách zásadním zlomem v kariéře. Dostanete se přes něj jen v případě, že můžete doložit opakované úspěchy v získávání grantů a spoustu publikací v dobrých časopisech. Pedagogické zkušenosti se sice rovněž berou v úvahu, ale na „dobrých pracovištích“ jich nemusí být mnoho – běžných je zhruba 30 hodin přímé výuky ročně. Navzdory veškeré nervozitě spojené s žádáním o stálé místo ho většina uchazečů nakonec získá, a pak už se na něm snadno udrží. Obvykle si pak za příslušnou dobu vysedí i profesuru, ačkoli postup zdaleka není automatický. Pro ty, kdo mají to štěstí, že pobírají plat, se zmíněných 75 % pohybuje někde mezi 45 000 dolarů ročně v případě odborného asistenta a dvojnásobkem u profesorů, i když rozdíly jak mezi institucemi, tak mezi jednotlivci bývají značné.

Ve Spojeném království jsou zaměstnanci univerzit sice placeni hůře, ale v jiných ohledech se mají lépe. Nastupuje se obvykle na místo asistenta (plat odpovídající 30 000 dolarů ročně) s tříletou zkušební dobou, během níž může být asistent propuštěn pro neschopnost, zejména pedagogickou. Po překonání této nevelké překážky však má místo celkem jisté. Pokud si neseženete granty, o práci nejspíš nepřijdete, ale pravděpodobně skončíte zaměstnán přednášením „Biochemie I pro posluchače zubního lékařství“ a řadou administrativních povinností. Pravděpodobně se dočkáte povýšení na odborného asistenta, i když to možná nedotáhnete až k profesuře s řekněme 60 000 dolarů ročně. Ale i profesura se dnes dá získat snáze než dříve. Ještě nedávno mívala každá katedra jen jednoho profesora, který byl zároveň vedoucím katedry. Teď ale přibylo „osobních profesur“ a na některých pracovištích je obvyklé, že se každý časem stane profesorem. Neomezené povyšování ovšem zatěžuje mzdový systém; originální řešení tohoto problému nedávno vynalezli v Oxfordu, kde teď lidé šplhají po kariérním žebříčku beze změny platu. Tento tah je, jak se ukázalo, nezbytný, neboť kdejaký asistent v Oxfordu je přesvědčen, že je natolik dobrý, že by na méně prestižní univerzitě byl dávno profesorem. Potřebuje tudíž profesorský titul, aby nedocházelo k nedorozumění, když vystupuje na konferencích. Navzdory všem proklamacím o standardech a hodnocení lze spolehlivě očekávat, že v Oxfordu budou za pár let všichni profesory. Britští vysokoškolští pedagogové učí více než jejich američtí kolegové – obvyklých je kolem 80 hodin přímé výuky ročně. Zase ale mají tu výhodu, že pobírají 100 % svého platu od zaměstnavatele, místo aby dostali jenom dobrou radu, že si mají sehnat grant.

Ani to už ale není tak docela pravda. Poslední dobou i do Spojeného království prosakuje americký systém v podobě „výzkumných hotelů“. Po léta existuje řada stipendií pro nezávislé badatele poskytovaných různými grantovými agenturami. Takové stipendium vědci umožňuje, aby se věnoval bádání na plný úvazek, aniž by se rozptyloval výukou nebo úřadováním jako běžný univerzitní zaměstnanec. Stipendia mají omezené trvání od čtyř do šesti let a po této době si jejich držitel musí shánět zaměstnání nebo jiné stipendium. Na dobrých univerzitních pracovištích obvykle kromě pravidelných univerzitních pedagogů působí i jeden či více nezávisle financovaných stipendistů. Výzkumné hotely jsou instituce zřízené právě k tomu, aby lákaly externí stipendisty; vyznačují se zpravidla novou budovou postavenou za sponzorské peníze a bývají spojeny s poněkud neurčitým heslem typu „molekulární a buněčná biologie“. Jediným zaměstnancem hotelu placeným z univerzitních zdrojů bývá ředitel, jehož úkolem je plnou vahou své autority i komunikačních dovedností propagovat úžasné možnosti, které jsou spojeny s volným prostorem na příslušném prestižním pracovišti. O dotyčný „prostor“ se pak obyčejně přihlásí asi tak tisíc nadějných mladých badatelů; po prosévacím obřadu, který přizpůsobí počet žádostí skutečnému počtu volných laboratoří, dostanou vybraní šťastlivci zprávu, že si mohou sehnat peníze na plat i výzkum a nastoupit. V posledních letech značně přibylo zdrojů, z nichž lze získat externí stipendia. Zásluhu na tom má zejména rozkvět Wellcome Trustu, největší britské nadace zaměřené na lékařský výzkum. Ale ani tak žadatel ještě zdaleka nemá zaručeno, že uspěje, a když stipendium skončí, musí si hledat místo jinde. Čtenáři mimo vědeckou obec se asi budou divit, že se vůbec někdo nechá do výzkumného hotelu nalákat, když to přináší tak mizerné vyhlídky. Výhodou je, že stipendista nemusí učit a téměř neztrácí čas administrativními povinnostmi. Zbývá mu tedy (nebo jí, protože nezávislá stipendia získávají dosti často ženy) sto procent času na bádání, a to v optimálních podmínkách. To znamená možnost vypracovat řadu kvalitních publikací, které v budoucnu pomohou získat lepší místo na univerzitě. Když se dotyčný či dotyčná vyzná, může zvládnout i několik stipendijních pobytů za sebou, a pak nastoupit rovnou na profesorské místo, takže se nemusí obtěžovat stadiem asistenta, odborného asistenta nebo docenta.

Univerzita si ovšem může výzkumný hotel pořídit jen v případě, že už má pověst „dobrého pracoviště“. Lidé touží pracovat na dobrých pracovištích, i když to přináší drobné nevýhody, jako je třeba absence platu. Pro univerzitu samu přináší výzkumný hotel výhody přímo pohádkové, protože může vykazovat všechny publikace, které tam vzniknou, když jednou za čtyři roky dojde na hodnocení výzkumné činnosti (o kterém bude ještě řeč). Náklady jsou přitom minimální, protože se vždycky dají sehnat externí peníze na stavbu budovy, a někdy i na základní provoz, jako je topení, nebo dokonce i mytí laboratorního nádobí. Kvestorovi kterékoli britské univerzity se při představě výzkumného hotelu jen sbíhají sliny.

Někdy se nastupující externí stipendisté pokoušejí vyjednávat se šéfem katedry zhruba ve stylu „Přijdu sem na pět let s vlastními penězi, a tím vašemu pracovišti pomůžu jak finančně, tak i co do publikací. Chtěl bych za to písemnou záruku, že mne po těch pěti letech přijmete jako odborného asistenta.“ Šéfové kateder zpravidla reagují poněkud neurčitým ústním ujištěním a střeží se dát cokoli na papír. Pracoviště, která mají velké výzkumné hotely, ani nic podobného slibovat nemohou, protože nemají šanci vytvořit místa pro všechny končící stipendisty. Méně dobré instituce, které přijímají jen několik málo stipendistů, slibovat mohou, a někdy dokonce i musejí, aby vůbec někoho sehnaly.

Granty

V jiných oblastech života bývá podpora chápána jako cosi ponižujícího. Je to něco, na co musíte spoléhat, pokud se nedokážete postarat sami o sebe a vydělat si peníze tím, že poskytujete druhým nějaké služby či zboží. Ve světě akademickém je ale podpora – totiž grantová podpora – nezbytným zdrojem potravy všech institucí a její získání se stává věcí cti, na rozdíl od pobírání platu (aspoň pro ty, kteří nějaký plat pobírají). Výzkum je dnes tak drahý, že žádné britské ani americké univerzitě nemohou stačit její vnitřní zdroje. Pořádná vědecká práce je možná jen díky velkým externím grantům na výzkum, který vedou jednotliví badatelé. Ve Spojených státech je největším zdrojem grantů pro biologický výzkum federálně financovaný Národní ústav zdraví (NIH) spolu s menší Národní nadací pro vědu (NSF) a několika nadacemi orientovanými na lékařský výzkum, jako je Americká společnost pro rakovinu. Poměrně dost vědeckých hvězd v poslední době žije i z peněz Nadace Howarda Hughese. Ve Spojeném království pochází nejvíce grantů od Wellcome Trustu, následují vládní Rady pro výzkum a tematicky soustředěnější lékařsky orientované nadace, jako je Společnost pro boj s rakovinou nebo Britská nadace pro výzkum srdce. ⁴⁾

Granty bývají rozmanité co do podmínek i rozsahu. Ve Velké Británii je nejžádanějším druhem grant programový, který běží pět let a živí několik lidí. Častější je ale grant projektový, což znamená peníze na tři roky a jednoho postdoka. Velké grantové agentury poskytují oba typy. Granty jsou velice drahá záležitost. Vyjdeme-li pro potřeby odhadu z levnějších britských poměrů, postdok pobírá zhruba 25 000 dolarů ročně a zaměstnavatele stojí – kvůli sociálnímu a zdravotnímu pojištění – ještě o 25 % víc. Spotřební materiál pro molekulární biologii je velice drahý, takže lze počítat s tím, že každý člen týmu spotřebuje ročně zhruba za 15 000 dolarů. Většina grantů navíc obsahuje prostředky na nákup nového vybavení. Tříletý projekt tedy může stát okolo 150 000 dolarů a pětiletý programový grant pro čtyři lidi i přes 1 000 000 dolarů. A to počítáme jen přímé náklady; od grantů se navíc čeká, že vypomohou hladové univerzitě s nepřímými náklady, známějšími pod jménem režie pracoviště. ⁵⁾ To znamená příspěvek na všechny výdaje, které univerzitě přináší potřeba udržovat podmínky pro výzkum – například provoz knihovny, počítačového vybavení, fotokomory, umývárny skla, sekretariátu a podobně. Téma režie se může zdát neobyčejně nudné, ale ve skutečnosti hýbe jak univerzitním rozpočtem, tak vnitřní politikou. Je to proto, že peníze na režii plynou rovnou univerzitě, a nikoli vědci, který získal grant, a dají se utratit za cokoli. Předmětem úporných diskusí pak bývá, za co se režie utrácí doopravdy. Držitelé grantů mají často pocit, že režie jde z jejich peněz a měla by se utrácet za věci, z kterých mají přímý prospěch. Děkani a vedoucí kateder jsou naopak rádi, že instituci přibylo do rozpočtu, a zuřivě brání své právo disponovat s režií dle vlastního uvážení.

Ve Spojených státech udává tón při stanovení výše režie univerzita; nejvíce požadují prestižní soukromé školy. Protože zároveň tyto instituce nemívají ve zvyku platit své zaměstnance a studentům účtují nezřízeně vysoké školné, je s podivem, za co všechny ty peníze utrácejí! V Británii rozhoduje o výši režie instituce, která grant poskytla. Lékařské nadace dnes obvykle vůbec odmítají přispívat na režii, kdežto Rady pro výzkum dávají až 45 % hrubých mzdových nákladů. Nositelé grantů z tohoto zdroje se kvůli režii těší zvláště veliké úctě u svých institucí, i když vítány jsou všechny druhy grantů. Bez grantů se totiž výzkum provozovat nedá, a bez výzkumu by se pracoviště záhy propadlo do podsvětních temnot a nezbylo by mu než věnovat se pouhému vyučování jako nějaká vyšší odborná škola. V takovém případě by bylo vskutku chabou útěchou, že veřejnost si tak jako tak myslí, že univerzity máme hlavně kvůli vyučování.

Protože všichni univerzitní pedagogové usilují o získání grantů, konkurence je velice tvrdá. Obecně se považuje za úspěch, dostane-li grant 20 % uchazečů, a i ti šťastní často získají podstatně méně, než požadovali. Hlavním zdrojem všeobecného pocitu, že peněz se zoufale nedostává, je právě skutečnost, že tolik veskrze dobrých a realistických žádostí přijde v každém kole zkrátka. Má-li mít žádost o grant aspoň nějakou naději na úspěch, musí být pečlivě připravena. O grantech rozhodují komise (ve Spojených státech označované jako oborové sekce), které na svých zasedáních hodnotí a porovnávají podané žádosti. Všechny žádosti se zasílají externím posuzovatelům, což jsou akademičtí vědci podobně jako žadatelé, a komise má jejich posudky k dispozici pro své rozhodování. Žádosti se hodnotí z hlediska zajímavosti, významu výsledků, pokud by výzkum byl úspěšný, šance, že opravdu bude úspěšný, profesionální minulosti žadatele a kvalit jeho pracoviště.

Základním problémem tohoto systému je to, že grant dostanou jenom projekty, jejichž úspěch je zaručen. Na rozdíl od humanitních oborů, kde je vždycky jisté, že nějaké výsledky přijdou, i když možná nebudou moc zajímavé, se v přírodních vědách experimenty někdy nepodaří a není z nich vůbec nic. Samozřejmě lze sepsat návrh projektu, který téměř se zárukou uspěje, ale pak bude také se zárukou nezajímavý. Věda má v tomto ohledu leccos společného s hrou na burze: pokud se spokojíte s malým ziskem, nemusíte riskovat, ale velké zisky s sebou nesou riziko vskutku veliké. Zkušení žadatelé dovedou namíchat správný poměr vzrušujících a riskantních záležitostí a nudné rutiny, ale většina žádostí o granty se drží osvědčených vzorů příslušného oboru. Recenzenti vědí, že obsah projektu odpovídá většině standardních prací v dané oblasti, včetně jejich vlastních, a proto nepadá v úvahu, že by přidělili příliš špatnou známku. Na druhé straně ale nechtějí příliš usnadňovat život svým konkurentům, a tak se většina recenzních posudků pohybuje někde na hranici mezi „podporovat“ a „nepodporovat“.

Nikde jinde nemá inflace hodnocení tvrdší důsledky než v posuzování žádostí o granty. Systém hodnocení se u různých agentur liší, ale každý ví, kde jsou hranice. Například americký grant nemá šanci, pokud není žádost hodnocena jako „vynikající“ a ne pouze „výborná“, „velmi dobrá“, „dobrá“, „nadprůměrná“ nebo „průměrná“. Ve Spojeném království panuje pozoruhodná nechuť k užívání extrémů jakéhokoli systému hodnocení, a proto musí granty dosáhnout aspoň hodnocení alfa-4, přičemž alfa­5 je vrchol, alfa-1 dno a zbývající písmena řecké abecedy bezedná jáma, do níž vědecký smrtelník jakživ nevstoupí. Ironie tohoto stavu spočívá v tom, že pracovat se bude jenom na projektech, které dostaly grant, a jejich kvalita bude v podstatě stejná jako kvalita projektů, na kterých se pracovalo v posledních třech letech, a tak by vlastně projekty, které dostávají granty, měly být hodnoceny jako víceméně „průměrné“. Ty, které grant nedostanou, jsou nejspíš taky přibližně „průměrné“, ale mají navíc smůlu. Posudky hodnotitelů tedy slouží jen k eliminaci opravdu špatných projektů a hlavní tíha výběru šťastné menšiny spočívá na komisi. Ve Spojeném království lze předpokládat, že aspoň někdo v komisi osobně zná většinu žadatelů, takže vskutku mnoho záleží na neformálním posouzení reputace, schopností a tvůrčího talentu žadatelů. Proto se vyplatí dobře vycházet s lidmi, kteří sedí nebo by v budoucnu mohli sedět v grantových komisích.

Pětileté programové granty jsou větší, a tudíž náchylnější k politickému ovlivňování než tříleté granty projektové. To platí zejména o rozhodování, zda má grantová agentura podporovat příslušnou oblast výzkumu. Je to oblast rozvíjející se a nadějná, nebo naopak upadající? Jak tento projekt přispěje k tematickému rozsahu agentury? Většina lidí nejspíš považuje tematický rozsah jednotlivých grantových agentur za jednu z nejméně zajímavých věcí na světě, protože je to něco, co navenek téměř není vidět. Základní výzkum v buněčné a molekulární biologii je totiž podporován z řady zdrojů a nejúspěšnější vědci na univerzitách mívají obvykle peníze z více pramenů. Vědci samozřejmě usilují o financování z více zdrojů, aby se snížila pravděpodobnost neúspěchu. Agentury samy však berou svůj tematický rozsah velice vážně, což uchazečům o granty někdy prospívá a někdy škodí. Představme si například, že můj dobrý přítel profesor Able a já jsme jediní dva britští odborníci řekněme na růstové faktory rybích zárodků. Pokud má Able velký grant od Rady pro lékařský výzkum, nezbývá mi než žádat někde jinde, protože kdybych Radě pro lékařský výzkum poslal svůj projekt, řekli by si: „Co je na něm zvláštního oproti Ablovi, kterého už máme?“ Naopak Rada pro biotechnologický výzkum si možná řekne: „Na růstových faktorech rybích zárodků ještě neděláme. Tenhle Slack sice není tak slavný jako Able, ale na zaplnění díry v našem tematickém rozsahu stačí.“ Grantové agentury si ale také cení věrnosti, trochu jako samoobsluhy s jejich zákaznickými kartami. Máte-li na katedře více grantů z jednoho zdroje, a zvláště pak týkají-li se tyto granty příbuzných témat, můžete tvrdit, že to je „výzkumné centrum“ a „důležité soustředění zdrojů, které umožňují vyniknout na nejvyšší mezinárodní úrovni“, což vám usnadní získat další grant. Grantové agentury totiž s oblibou provozují „aktivní podporu“, což znamená financování velkých projektů, které jim pomohou ke slávě. Raději podpoří řekněme zřízení ústavu, jehož cílem by bylo vytvoření katalogu všech genů prasete nebo jiného ekonomicky zajímavého organizmu, než aby vydaly stejnou sumu na řadu malých projektových grantů na různých univerzitách. U univerzit strádajících stálým nedostatkem peněz tento přístup nevzbuzuje mnoho nadšení.

Zásadním problémem aktivní podpory je potřeba stanovit výzkumnou strategii a cíle, což musí udělat výbor pomazaných hlav. Výstupy tudíž mohou být asi tak tvořivé a originální jako velký obraz kolektivně malovaný komisí ředitelů uměleckých škol. Až příliš často se stává, že nějaká iniciativa sice zpočátku vypadá slibně, ale nakonec se z ní vyklube dlouhodobé břemeno v podobě drahého ústavu plného zaměstnanců s trvalými smlouvami, jejichž produktivita za mnoho nestojí. V oblasti aplikovaného výzkumu, kde již existuje základní vědecká představa o daném tématu a vyvstává zřejmá potřeba dotažení konkrétního technologického uplatnění, samozřejmě má smysl zakládat zvláštní organizace, které by se tomu věnovaly. Ale aspoň v biologických vědách vždycky ve vývoji skutečně ekonomicky zajímavých produktů vedl soukromý sektor, a v jistém bodě stojí za to přenechat aplikovaný výzkum a vývoj průmyslu místo toho, abychom se jej snažili provozovat na univerzitách a ústavech, jejichž smyslem by mělo být prohlubování základních znalostí a výchova studentů.