Drogová závislost je organická porucha mozku

Omezit ilegální užívání drog je již léta v této zemi nejdiskutabilnějším a nejkomplikovanějším politickým problémem. Nějaký názor na to má každý. Jedni trvají na tom, že musíme omezit dodávku, druzí zase, že musíme omezit poptávku. Lidé nahlížejí na závislost buď jako na zločin či nemoc, anebo jako na selhání vůle.

Žádná z těchto překotných analýz nás však neposune kupředu. Pravda je, že zneužívání drog je vším, co bylo řečeno. Pokročit s těmito problémy můžeme jen za předpokladu, že naše celostátní diskuse a naše strategie budou natolik vyčerpávající a natolik komplexní, jako je problém drog samotný. Závislost je problém jak veřejného zdraví, tak veřejné bezpečnosti, nikoli jedno nebo druhé. A tak se musíme zabývat obojím – dostupností i poptávkou – se stejným úsilím.

Současný pokrok vědeckých znalostí stále více svědčí o tom, že drogová závislost – stejně jako Parkinsonova choroba, schizofrenie nebo endogenní deprese – je organická porucha mozku, která se během doby užívání drogy vyvine. Opakované užívání drog mění zásadním způsobem strukturu a funkce mozku, které mohou přetrvávat dlouho poté, co jedinec drogy přestal užívat. Fakta svědčí o tom, že tyto dlouho trvající změny mozku jsou odpovědné za deformace kognitivního a emočního chování, jež jsou pro závislé charakteristické. Vypadá to, jako kdyby se drogy zmocnily přirozených motivačních obvodů mozku a užívání drog se stalo jedinou, anebo přinejmenším hlavní prioritou jednotlivce.

Tento pohled na závislost, pohled založený na změnách mozku, vytvořil nemalé kontroverze, častečně proto, že se někteří lidé domnívají, že nějak zbavuje závislé odpovědnosti za jejich jednání. Tito lidé se stále ještě domnívají, že biologické a behaviorální vysvětlení jsou alternativy či konkurenční způsoby jak těmto jevům porozumět, když ve skutečnosti jde o propojené a neoddělitelné stránky obrazu.

Jedinci s touto organickou poruchou mozku nejsou jednoduše oběťmi svých genů a chemie svého mozku. Přestože genetické charakteristiky předurčují větší či menší citlivost člověka ke vzniku závislosti, geny nikoho k závislosti neodsuzují. Závislost na ilegálních drogách začíná dobrovolným užíváním drog. To je jeden z hlavních důvodů, proč snahy zamezit užívání drog jsou životně důležité pro jakoukoli vyčerpávající strategii státu jak se vyrovnat s problematikou ilegálních drog.

Navíc všichni závislí mohou a musí být vtaženi do hry. Musí převzít určitou významnou odpovědnost za své uzdravení. Tyto organické poruchy mozku nevygumují sebekontrolu, ale podstatně erodují schopnost člověka tuto kontrolu nad svým jednáním uplatňovat. To nám pomáhá pochopit, proč závislí nemohou jednoduše přestat s užíváním drog silou a vůlí samotnou a musí se jim dostat léčení.

Jakmile se někdo stane závislým, průběh nemoci a postupy léčení se neliší od ostatních nemocí mozku. Výzkum ukazuje, že nejlepší postupy léčení drogové závislosti se obracejí na celého člověka – kombinují podávání léků, behaviorální terapii, nezbytné sociální služby a rehabilitaci. To může zahrnovat i takové služby, jakými jsou rodinná terapie umožňující pacientovi návrat k uspokojivému rodinnému životu, psychiatrická pomoc, vzdělávací a rekvalifikační kurzy či ubytovací služby.

Přijmout závislost jako onemocnění mozku také znamená, že společnost by měla přestat se zjednodušeným nahlížením na trestní postih a na léčení jako na neslučitelné protiklady. Víme, že 50 až 70 procent těch, kteří jsou zavřeni, je závislých na ilegálních drogách. Studie ukazují, že poskytneme-li závislému pachateli dobře strukturované léčení po dobu výkonu trestu, sníží se recidiva užívání drog o 50 až 60 % a opětné páchání další trestné činnosti o 40 %.

Poselství velmi rozsáhlých a hlubokých vědeckých zjištění je tedy naprosto jasné:

Jestliže jako společnost vůbec doufáme v skutečný pokrok v řešení problémů s drogami, musíme se povznést nad morální rozhořčení, že závislí „si to způsobili sami“, a musíme vyvinout strategie, které jsou tak rafinované a komplexní, jako je problém drog samotný.

/Přeložil Ivan Boháček/