Biologie, její kořeny a vztah k hraničním vědám

Než se tímto tématem začnu zabývat, chtěl bych si položit otázku: Je biologie vědou?

Tato otázka se může jevit jako nevhodná a zbytečná, ale pochybování má ve vztahu k poznání svůj velký význam. Nezastupitelně to vyjádřil Aristoteles ve své Metafyzice [1]:

Pro hledanou vědu jest nutno, abychom nejprve probrali otázky, o nichž především je třeba pochybovati. Jsou to zčásti odchylné názory, jež o nich mnozí měli, a pak to, co snad mimo to až dosud zůstalo nepovšimnuto… Kdo chce v řešení otázek dojíti k dobrému výsledku, musí dovést správně pochybovat. Neboť výsledný názor jest řešením předcházející pochybnosti… [jednak proto, že] ti, kdo hledají, aniž napřed pochybovali, podobají se lidem, kteří nevědí, kam mají jíti, a jednak i proto, že nevíme, zda jsme hledané vskutku nalezli či ne. Neboť tu cíl není zřejmý, jest však zřejmý tomu, kdo dříve pochyboval a vyložil nesnáze…

(Výpočet aporií, sporných otázek.) První nesnází jest ta, o níž jsme se v úvaze dotkli hned v úvodu, zda totiž zkoumání příčin náleží jedné vědě, či více vědám.

Je tedy biologie svébytnou vědou opřenou o své vlastní principy a zákonitosti, nebo jen souborem pozorování, jejichž hlubší smysl a vysvětlení náleží jiným vědám? Pokračoval bych vlastní zkušeností. V roce 1957 jsem byl přijat jako inženýr-asistent na oddělení experimentální biologie a genetiky vedené Milanem Haškem. Na aspiranturu jsem se však nedostal. V roce 1956 jsem totiž byl spoluautorem ročníkové rezoluce, ve které jsme žádali ÚV KSČ, aby připustil demokratizaci veřejného a politického života. Způsobilo to lavinu příkrého odsouzení. Milan Hašek reagoval na mé počínání s velkorysostí sobě vlastní a brzy jsme spolu zcela otevřeně komunikovali.

Jednou, někdy začátkem mého pobytu v ústavu, mě na chodbě zastavil a svým nenapodobitelným basem mi pravil: „Franta bude mít přednášku o tom, že biologie není věda. Pojď tam, bude sranda.“ Upřímně řečeno, na přednášku akademika Františka Šorma se mi vůbec nechtělo, ale tomuto přání svého nadřízeného jsem musel vyhovět.

Šormova přednáška vyzněla tak, že biologie jako věda neexistuje a že všechny biologické problémy lze řešit chemickou analýzou. Například rozdíl mezi normálními a nádorovými buňkami bude možné určit na základě jejich různých metabolických nároků.

Tehdy jsem se zabýval nádorovou přeměnou (transformací) buněk ptačími nádorovými viry, kterým dnes říkáme retroviry. Bylo zřejmé, že se transformace masivně uskutečňuje již asi týden po infekci, což naznačovalo, že viry jsou vybaveny geny, které nádorovou transformaci vyvolávají. Vzhledem k tomu, že virus obsahuje velmi omezené množství genetické informace, jsem předpokládal, že je reálná možnost geny odpovědné za tuto transformaci identifikovat. A v tomto směru jsem zaměřil svůj výzkum a pokračoval v něm.

Situace v biologii byla tehdy u nás kritická. Genetika se fakticky nepřednášela, a dokonce byly publikovány různé scestné zprávy, např. o vzniku bakteriofága z neživé hmoty. Z evoluční teorie, ze které byly vyloučeny principy genetického myšlení, zůstalo jen torzo.

Jaká byla tehdy u nás situace v biologii, bude předmětem jiných úvah. Z historického hlediska i z pohledu na vývoj jiných vědních disciplín je zajímavé, že ještě v padesátých letech se mohlo o biologii díky vyloučení genetiky jako o vědě pochybovat. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že právě padesátá léta představovala ve světě nebývalý rozvoj molekulární genetiky, který ovlivnil i další biologické vědní obory.

Co tedy formovalo biologii jako vědu založenou na vlastních zákonitostech a logických závěrech, jež by bylo možno experimentálně ověřovat? V první fázi sehrál rozhodující roli klasifikační přístup uplatňovaný již ve starověku Aristotelem, který vyvrcholil C. Linnéem. Tím byl dán základ systematickému roztřídění živých organizmů, v němž jsou již zahrnuty zárodky evolučního myšlení. Objasnění funkcí orgánů živých zvířat, a zvláště člověka, jako např. Harveyův objev krevního oběhu, přispělo k rozvoji fyziologie. K hlubšímu pochopení zákonitostí, jimiž se biologické procesy řídí, však přispěly rozhodující měrou až genetika a evoluční teorie.

Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že vznik genetiky je spojen se jménem Johanna Gregora Mendela. Ten vyšel z představy, že existují jednotky dědičnosti – později nazvané geny – a určil jejich charakteristické projevy, dominanci a recesivitu. Tyto pojmy se v současnosti dostaly i do slovníků ekonomů a sociologů. Dalším Mendelovým originálním objevem byla nezávislá segregace genů. Znamená to, že v rodičovském organizmu, jehož buňky jsou diploidní (geny jsou v nich obsaženy v párech), vznikají haploidní pohlavní buňky, které obsahují jen jeden z párových genů. Samčí a samičí buňky po náhodném spojení pak opět vytvářejí diploidní organizmus, jehož kombinace zděděných párových genů jsou statisticky předpověditelné.

Navazující cytogenetické studie prokázaly, že nositeli genů jsou párové chromozomy, které segregují tak, že pouze jeden z nich se dostane do pohlavní buňky. Thomas Morgan a jeho škola posunuli genetiku ještě dále, když prokázali genovou vazbu, což znamená, že geny uložené na stejném chromozomu nesegregují volně, ale do zárodečné buňky přecházejí jako komplex. Přesto však se během zrání pohlavních buněk od sebe oddělí nízké procento genů vázaných na jednom chromozomu, což vznikne v důsledku překřížení chromozomů (crossing-overu či též rekombinace). I když se tyto výsledky zdály být s Mendelovými závěry v rozporu, Morgan je s nimi logickým domyšlením uvedl v soulad. Neopomenul však jízlivou poznámku hodnou Karla Poppera: „Pracujeme zpátečkou od faktů k faktorům, a potom presto! Vysvětlujeme faktory, které jsme vymysleli proto, aby tato fakta vysvětlily“ [10].

Do konečné fáze poznání podstaty genů a genetických procesů zasáhla mikrobiologie založená Louisem Pasteurem a Robertem Kochem. Na bakteriích, a obzvláště na jejich parazitech – bakteriofázích – byly získány přesvědčivé údaje, které vedly k určení nositele dědičné informace identifikované jako „kašovitá“ DNA, k poznání její replikace, a konečně i ke genetickému klonování a inženýrství, ve kterém žijeme.

Poněvadž jsem byl svědkem počátečních stadií neúspěšných pokusů o přenos genetických vlastností pomocí DNA u obratlovců [14], mohu podotknout, že nemožné se stalo možným. Genetika přestala být ezoterickou vědou a stala se součástí současné technologie čili gentechem. I s odstupem času se mi jeví jako neuvěřitelné, že bakteriofág nebo bakteriální plazmid mohou fungovat jako replikátoři třeba obratlovčích genů. Že tomu tak je, jsem se již dávno přesvědčil vlastníma rukama, ale to, že je možno přenosem DNA překonat i vzdálené evoluční bariéry, představuje převrat v biologickém myšlení. Současný bouřlivý rozvoj molekulární genetiky využívá obrovského bohatství znalostí o metabolických a signálních drahách, tedy o fyziologii buněk a organizmů, a určuje charakter jejich genetického zápisu a možnosti jeho uplatnění. Přitom genetický zápis (genotyp) není zcela oddělitelný od organizmu, kterému patří (fenotyp), neboť přírodní výběr se uskutečňuje právě na úrovni organizmu (viz dále) za podmínek, ve kterých žije.

Téměř současně s Mendelovými objevy formuloval na základě detailních srovnávacích pozorování Ch. Darwin vývojovou teorii. Tato teorie představuje rámec spojující i vymezující biologické vědy a pro mnohé biologické obory zůstává dodnes provokující výzvou. Její podstatou je, že v živé přírodě vznikají varianty, z nichž nejzdatnější jsou selektovány a za určitých podmínek dávají vznik novým druhům. Tento výběr je výsledkem schopnosti organizmů vyrovnávat se s měnícími se nebo zcela novými životními podmínkami. Nejde o účelovou adaptaci, nýbrž o selekci těch, jejichž genetické změny umožnily vznik takových vlastností (fenotypu), které dovolují za daných okolností přežít. Tím se uskutečňuje proces evoluce, který vede ke vzniku stále složitějších životních forem, rozrůzňování nových druhů a vyšších taxonů. Zdatnost je třeba chápat nejen individuálně, nýbrž i jako schopnost společenství organizmů co nejúčinněji využívat omezené zdroje poskytované přírodou, nutné pro fungování a reprodukci organizmů v daných nebo nových podmínkách.

Poznatek, že určitý stupeň variability genetické informace (DNA) umožněný únosnou nepřesností v jejím kopírování (v rozsahu asi 10^–10 záměn na jeden nukleotid a na jedno buněčné dělení) je charakteristickou vlastností živých organizmů, přinesla až molekulární genetika. Novější analýzy ukazují na existenci dalších nečekaných cest, které vedou k přestavbám DNA. Význam změn ve struktuře DNA a jejich odraz v evolučním procesu je v současnosti předmětem diskusí. Je však zřejmé, že ve srovnání s dobře definovanými a pokusně doloženými mechanizmy dědičnosti není evoluční teorie podložena dostatečnými experimentálními průkazy. Výjimkou jsou např. některé virové infekce, jejichž šíření je spojeno se selekcí určitých genetických modifikací, které můžeme i v současnosti sledovat, jako je tomu v případě pandemie aidsu. Proto je nutno za dané situace přijmout kritiku K. Poppera [12], že evoluční teorie je teorií metafyzickou. Do stejné kategorie řadí Popper i teorii relativity. Poměrně nedávno se Dennett [4] věnoval rozboru vývojové teorie a uvádí, že z hlediska zobecnění a důsledků tato teorie předčí Einsteinovu teorii relativity. Zkratkovitě to vyjádřil takto:

Myšlenka evoluce přirozenou selekcí jedním rázem sjednocuje oblast smyslu a účelu života s oblastí prostoru a času, příčin a následků, mechanizmů a fyzikálních zákonů. Není to jen nádherná vědecká myšlenka. Je to nebezpečná myšlenka.

Každý z bodů této věty by si zasloužil řádný rozbor.

Darwinova vývojová teorie byla ve svých začátcích hrubým nárysem, neopřeným o dostatečné srovnávací paleontologické údaje, natož o údaje z molekulární genetiky, které dnes umožňují konstruovat dosti spolehlivé vývojové řady druhů. Darwin se obával zneužití své teorie a její uveřejnění odkládal. Vyplývá to z jeho korespondence s botanikem J. D. Hookerem, jemuž napsal: Jsem téměř přesvědčen (zcela v protikladu k názoru, se kterým jsem začínal), že druhy nejsou neměnné (je to jako přiznání k vraždě). Puritánský Hooker ve své odpovědi prohlásil, že na Darwinovu obhajobu lze uvést, že nejde o vraždu, ale o zabití, čímž Darwina nijak neuklidnil [5].

Netřeba dokumentovat, že vývojová teorie byla zneužita. Tento fakt slouží jako varování před zjednodušenou interpretací jakýchkoliv závažných zobecnění. I velmi nosné hypotézy a teorie je nutno ověřovat ve vztahu k jednotlivým okolnostem a řádně vymezit smysl a náplň jednotlivých pojmů. Tolikrát vyzývavě proklamované rozdíly mezi lidskými rasami se ukázaly z genetického hlediska jako minimální. F. J. Ayala a J. A. Kiger [2] shrnuli výsledky studie jedinců pocházejících z různých ras. Soustředili se na soubor vybraných genů (které, jak víme, jsou párové) a zjišťovali výskyt osob, u kterých se jeden gen z páru lišil od druhého. Nalezli pouze osmiprocentní odlišnosti oproti těm, které byly vybrány u jedinců stejné rasy.

I v novějším komentáři k problému lidských ras Marshall [9] zdůrazňuje kontinuální charakter genetické variability v lidské populaci a výslovně uvádí, že něco jako lidská rasa neexistuje a lidé by se měli definovat na základě své etnické příbuznosti.

Atraktivním úkolem biologie v budoucnosti bude alespoň částečné experimentální ověření evoluční teorie. Asi nikdy nezopakujeme, co se událo za stovky milionů let, během nichž proběhl nesčíslný počet genetických změn, a to nejen z časových důvodů, ale i pro neznalost pradávných podmínek, za nichž přirozený výběr probíhal. Přesto lze některými novými postupy molekulární biologie, jako je polymerázová řetězová reakce (PCR), přesně pomnožit obrovská množství molekul specifické DNA. Tato reakce probíhá ve zkumavce, a proto lze syntézu DNA různými postupy ovlivňovat a také ji různě „znepřesnit“, takže lze získat až 10¹⁶ mutovaných molekul DNA v intervalech několika desítek hodin. Už se tak z ribozymu, který pouze vázal adenozintrifosfát (ATP), podařilo získat molekulu enzymu schopnou fosforylovat (přenášet fosfátové ionty) na jiné molekuly [6]. Prozatím jsou tyto vysoce zajímavé pokusy omezeny pouze na vývoj nových molekulárních funkcí. Pro evoluční procesy však měly zásadní význam daleko komplexnější děje, jako byl vznik buňky, a obzvláště buňky jaderné (eukaryontní), která se stala základem pro vývoj mnohobuněčných organizmů. Při vzniku jaderné buňky hrály významnou úlohu další vývojové procesy, mezi něž patří zvláště symbióza buněk, která může vyústit až v buněčnou fúzi a ve vznik buněčných hybridů. Když takovéto životaschopné buněčné hybridy tělních buněk poprvé popsali G. Barski a S. Sorieul [3], bylo jim vytknuto, že jde zřejmě o artefakt a že zveřejněním těchto výsledků dávají v sázku svoji vědeckou reputaci. Brzy se ukázalo, že hybridní buňky mohou vznikat i z buněk taxonomicky vzdálených druhů, jako je myš a člověk. Životaschopnost mezidruhových buněčných hybridů je však omezena. Ptačí buňky fúzují dobře se savčími, ale vzniklí hybridi (heterokaryonti; obrázek) si zachovávají vlastní buněčná jádra a žijí a normálně metabolizují několik dní. Dosud se nepodařilo prokázat dělící se hybridní buňku, v níž by splynulo ptačí a savčí jádro. Příčinou mohou být rozdíly v regulaci jednotlivých fází buněčného cyklu u ptáků a savců. To ovšem neznamená, že do savčí buňky nelze vložit významnou část genomu ptačí buňky. Podařilo se to Walterovi a jeho spolupracovníkům [15] ozářením dárcovské kuřecí buňky, které vedlo k rozštěpení genomu na velké úseky. Po fúzi takové buňky se savčí partnerskou buňkou vznikli životaschopní hybridi vybavení částí kuřecího genomu. Zde bych chtěl zdůraznit, že vyjma důležité teoretické poznatky poskytl výzkum buněčných hybridů tzv. hybridomy, které produkují monospecifické protilátky zaměřené pouze proti jediné antigenní determinantě a které mají principiální význam pro diagnostiku i terapii.

Vraťme se k otázce vzniku eukaryontní buňky. Muselo jít o jedinečnou událost, k níž došlo teprve necelé dvě miliardy let po vzniku života. Lze si těžko představit, že se v tomto případě uplatnil jen komplex genetických změn. Pravděpodobnější vysvětlení, částečně opřené o znalosti struktur genomu a vzájemného metabolického doplňování (komplementace), naznačuje možnost, že eukaryontní buňka vznikla fúzí mezi dvěma bezjadernými (prokaryontními) buňkami, z nichž jedna pocházela z říše archebakterií a druhá z eubakterií.

Nebudu zde shrnovat některé původní scénáře, poněvadž o nich nezávisle referoval A. Markoš [8]. I novější údaje ukazují, že tato otázka zůstává živá. Tak L. Margulisová se spolupracovníky [7] shrnula možnost vzniku eukaryont splynutím archebakterie podobné jako Thermoplasma, která získává energii redukcí síry na sirovodík, s anaerobní eubakterií. Za pravděpodobného eubakteriálního partnera navrhují pohyblivou bakterii podobnou spirochetě, která oxiduje sirovodík na síru a zároveň by představovala i dárce mikrotubulárního systému, z nějž by se vyvinul mitotický aparát. Tuto možnost dokládají údaje o metabolickém soužití obdobných bakterií a srovnávací studie bičíkatých prvoků.

Obrovské možnosti kultivace bakterií, jejich fúze i horizontálního přenosu celých úseků genetické informace vytvářejí předpoklady pro pokusy, které by objasnily vznik jaderné buňky. Namísto přirozených podmínek, které při vzniku jaderných buněk panovaly, lze dnes využít řadu buněčných znaků umožňujících selektovat pokusné buněčné populace a vybírat ty, které by odpovídaly hledaným nově vzniklým jaderným buňkám. S odstupem let mi již nepřipadá jako fantazie – zvláště po převratných objevech molekulární genetiky – jestliže se tuto stěžejní evoluční událost někdo pokusí prokázat experimentálně.

Předmětem těchto úvah je i vztah biologie k ostatním vědám. Pro jeho ilustraci vědomě odmítám pyramidální modely, kde jedna věda vévodí druhé. Vhodnější se mi zdá horizontální model, který je uveden na obrázek. Podle vzoru britského parlamentu se dělí na dolní komoru, která dává zákony, a horní komoru, jež zákony komentuje a oponuje. Samozřejmě jde pouze o přirovnání, které zdaleka nevystihuje složitost vztahů mezi vědami. Do oblasti zákonodárné patří bezpochyby fyzika i chemie, ale i biologie molekulární. Překrývání těchto věd je zcela běžné a z hlediska biologie mezi ně patří biofyzika a biochemie. Biologie využívala a využívá výsledky chemie a fyziky, ale v současnosti jim své dluhy vrací. Příkladem toho může být zmíněná technika PCR, která vedla k vypracování postupů dovolujících detekci jediné určité makromolekuly DNA, čehož chemickými technikami nelze dosáhnout. Všechny vědy z oblasti dolní komory vyžadují matematiku a kladou na ni nové požadavky. Biologie je vědou hraniční a úzce souvisí i s horní komorou, a to s vědami, jako je sociologie, a obzvláště antropologie. S oběma sdílí zájem o vývoj člověka, respektuje individualitu živých bytostí i význam jejich společenstev. Přijímá jako svou součást variabilitu, která je mimo jiné dána již zmíněnou inherentní nepřesností replikace DNA, vedoucí k náhodným změnám v genetické výbavě jednotlivců. Touto potřebnou mírou nepřesnosti centrálního procesu, jakým je kopírování genetické informace, se biologie liší od fyzikálního i chemického makrosvěta, jehož zákonitosti jsou relativně stálé, i když ne věčné (jako gravitační konstanta). To však zřejmě neplatí pro fyzikální a chemický mikrosvět, kde se významně uplatňují neurčité vztahy pravděpodobnosti, které jsou tak charakteristické pro všechny biologické obory. Překvapivě, biologický mikrosvět byl jako mikrobiologie odlišen již dávno, ale variabilita a vztahy pravděpodobnosti se v něm uplatňují stejně jako v biologickém makrosvětě, i když ve výraznější formě. Živé organizmy bez ohledu na velikost, stavbu a další charakteristiky mají všechny společný vývojový základ a společné vlastnosti charakterizující živou hmotu, jako jsou replikace, přepis a překlad genetické informace, které s nejrůznějšími modifikacemi nalézáme u všech organizmů.

Problémy biologie byly od starověku součástí filozofického myšlení. Vymezit postavení filozofie a teologie stojí mimo rámec těchto úvah, ale ani jedna z nich není součástí exaktních věd, nýbrž spíše ukazují na koncepční i etické nejasnosti a problémy vědních disciplín. Zvláště od uznání Darwinovy vývojové teorie a paradoxně i od doby naplnění předpokladů augustiniánského mnicha Gregora Mendela má biologie konflikty s náboženstvím. Dlouhodobé střety týkající se platnosti vývojové teorie byly odsunuty papežovým souhlasem s touto teorií s výjimkou vzniku lidského ducha. Kupí se však nové problémy přesahující náboženské normativy a dotýkající se obecně lidských etických norem. Mezi ně patří klonování zárodečných buněk vybavených lidským buněčným jádrem, z nichž lze získat vhodné tkáně pro léčebné transplantace, ale zároveň stejný postup lze použít i pro neetické klonování lidí. Stejně tak vnášení potřebných genů do nemocných buněk je nadějí pro terapii genetických onemocnění, ale současně představuje neodhadnutelná rizika, jestliže cílem přenosu genu by byly zárodečné buňky. V neposlední řadě k tomu patří i kontrola porodnosti a používání prezervativů je také jednou z účinných prevencí proti přenosu viru HIV.

Lze očekávat následné skoky vpřed i v dalších oblastech, obzvláště v evoluční biologii a neurofyziologii. To samozřejmě přinese další nečekané výzvy lidskému rodu. Zřejmě si musíme zvyknout na to, že poznání naší podstaty i našich kořenů nám přinese nejen užitek, ale i mnohé rozpaky, jak se s tímto novým poznáním vypořádat rozumně a s ohledem na vše dobré, co nám přineslo humanitní myšlení. Z vlastního pohledu se mi tato situace jeví méně dramatická, než se často prezentuje. Pokud si zachováme otevřený demokratický systém vlády, který jediný může zabránit jednostrannému zneužití informací a mocenských prostředků ve prospěch skupiny lidí, nebo dokonce jednoho člověka, potom lze všechny tyto problémy řešit rozumnou dohodou. Bohudík zatím nehrozí žádná řetězová reakce, ale zneužití genetiky představuje potenciální nebezpečí, které se již realizovalo v poměrně nedávné minulosti, jak si ještě vzpomenou kolegové mého nebo starších ročníků. Neznám recept jak předcházet zrůdným excesům zneužívajícím výsledky a možnosti vědy. Důležitý korektiv představuje otevřený dialog mezi zasvěcenými odborníky, kteří jsou nezávislí na soukromých nebo i státně politických zájmech. Tento způsob kritické komunikace při příležitostech tematicky vyhraněných mezinárodních setkání dobře odhaluje slabiny některých hypotéz, meze zjednodušených pohledů na mnohé otázky i rizika plynoucí z některých objevů. Závažný význam má i vytváření vazeb – i několikastupňových – mezi vědeckou obcí a politickou reprezentací, která přijímá závazná rozhodnutí v oblastech vzdělání, životního prostředí, bezpečnosti a jiných. Tyto vazby téměř neviditelně, i když ne bezchybně, fungují třeba ve Spojených státech. Pro neinformované jedince jsou atraktivní jak bezobsažné fráze a zamlžené pojmy, tak neprokázané předpoklady a generalizace. Tam se nalezne úrodná půda třeba pro hesla jako Krev a Národ. Rozhodující význam pro odhalování nebezpečí plynoucího ze zjednodušování má výchova mladé generace. Ta by měla být zaměřena na kritické myšlení a ne na memorování pouček. Obzvláště mladí by měli být vedeni k pochopení, že žádná skupina lidí se nemůže vymezit na základě společné krve, neboť každý jedinec, tedy i jeho krev, se liší v mnoha tisících písmen genetické abecedy a národ je jednotkou kulturní a ne skupinou lidí stejného biologického původu.

V nastíněném schématu věd je třeba vytyčit vztah historie a biologie. Biologie je vědou historickou, ale nezahrnuje motivace civilizační a kulturní, spojené se schopností abstraktního myšlení umožněného řečí, které jsou specifické pro Homo sapiens sapiens. Přesto by evoluční teorie mohla obohatit poznání cest lidstva. Pro mne je atraktivní Popperova [11,12] představa, že selekce v současné etapě vývoje lidstva se týká zvláště výběru a uplatnění nejlepších myšlenek. Pozoruhodný je i jeho pohled na historii, kterou chápe ne jako předurčenou výměnu epoch, nýbrž jako výsledek mnoha civilizačních pokusů, z nichž jen nemnohé uspěly, ale když se osvědčily – tzn. byly pozitivně selektovány – měly epochální význam. Principy evoluce si dobývají uznání i v jiných disciplínách, jako je ekonomie. I zde je nutno postupovat opatrně, aby všeobecné a nedoložené generalizace nevedly k chybným závěrům. Vyjma genetické paměti zakódované v genech existuje i paměť zprostředkovaná lidskou řečí a písmem. Jejich vzájemný vztah představuje otázky neobjasněné, i když komentované [4].

Biologie založená na prokazatelných mechanizmech dědičnosti a evoluční teorii je vědou splňující požadavek vnitřní logické konzistence opřené o zákonitosti a teorie, které jsou testovatelné a jejichž rozsah platnosti je třeba vymezovat ve vztahu k jednotlivým studovaným případům. Biologie ve své komplexní podobě vrchovatě naplňuje hlavní požadavek na vědu, spočívající v získávání nových znalostí. Současně pro biologii platí Aristotelova aporie, podle níž zkoumání příčin studovaných jevů – v našem případě biologických – náleží i jiným, obzvláště hraničním vědám. ^{1) 2)}