Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Pralesy pod zemí

Les je to, co roste pod povrchem, a nad zem vyčnívá vcelku nezajímavými výhonky
 |  5. 6. 2001
 |  Vesmír 80, 349, 2001/6

Kjótský protokol navrhuje mezinárodní obchod s emisemi uhlíku. Základní představa je taková, že vyspělé země budou sice dál vypouštět oxid uhličitý do atmosféry, ale pokud si najmou třeba v Ghaně nějakou organizaci, která za ně bude na savaně sázet stromy, tak se jim příslušné množství uhlíku vázané do budoucího lesa odečte od předepsaného snížení emisí. Svůj domácí ekonomický růst mohou vykoupit zalesněním vzdálené země. Je mnoho politických kritiků této nové fáze „vykořisťování“ zemí třetího světa. Pro nás přírodovědce je však zajímavější, že mnoho problémů má už sama koncepce lesa jako místa, kde se uhlík ukládá. První problém je zjevný – když strom roste, tak uhlík ukládá, když strom hnije, tak uhlík uvolňuje. Podívejme se nejprve na hrubou globální inventuru oxidu uhličitého (viz též tabulku Globální cyklus uhlíku, tabulka).

Jen asi polovina antropogenních emisí CO2 končí v atmosféře. Oceán váže ročně asi 3,3 Gt (gigatuny) antropogenního uhlíku a kontinenty asi 2,0–2,3 Gt antropogenního uhlíku. Uhlíková pumpa přitom pracuje stále lépe – souš ještě v 80. letech byla schopna pohltit 1,6–1,9 Gt, ale v 90. letech již 2,3 Gt, a to navzdory velkému odlesňování! Souš tak dnes absorbuje asi 30 % uhlíku uvolněného spalováním fosilních paliv. K vysvětlení tohoto paradoxu nestačí nějaká fráze o křehké rovnováze – lesů je globálně méně, ale systém funguje efektivněji. To je na první (i druhý) pohled opravdu zvláštní. Zásobník souše je sice příliš malý na to, aby pohltil veškerý antropogenní uhlík, ale příliš velký na to, abychom jej mohli ignorovat.

Kde se uhlík na souši ukládá? Pravděpodobně v mnoha regionech a do řady zásobníků (viz tabulka), zejména pak v lesích severní polokoule. Kácení amazonských lesů může mít větší globální vliv v důsledku změny výparu z povrchu půdy a výdeje vody rostlinami, a tedy celého vodního hospodářství, než v důsledku změny uhlíkového cyklu. Ale i ve středních šířkách máme dost vědeckých problémů. Především některá pozorování ukazují, že travnaté plochy ukládají v měřítku staletí uhlík lépe a ve větším množství než les. Tento uhlík navíc tvoří pevné půdní komplexy, které nereagují na možné oteplení. Naproti tomu les se již při malém oteplení může stát zdrojem uhlíku, protože při vyšších teplotách organická hmota lépe oxiduje. Přímá měření toků uhlíku v lesním prostředí ukazují, že klíčovým mechanizmem není fotosyntéza, ale dýchání. Půdní procesy a dýchání kořenového systému ovlivňují toky uhlíku asi z 80 %, zatímco nad zemí se odehrává jen 20 % lesní výměny CO2. Tím se dostáváme do kuriózní, ale čekané situace, kdy les „pod zemí“ je z hlediska uhlíku čtyřikrát důležitější než les „nad zemí“. Skoro se dá říct, že pro stromy jsme neviděli les, anebo také že ten skutečnější les začíná tam, kde končí kmen.

Ono navíc není úplně jasné, o kolik víc biomasy je ve formě kořínků, vlásečnic a na ně vázaných mikroorganizmů a hub v podzemní části lesa než v nadzemní. Očekáváme, že lesy Severní Ameriky vážou ročně až 0,5 Gt uhlíku, lesy Evropy 0,3 Gt a sibiřské lesy kolem 1,3 Gt uhlíku. Tyto odhady jsou však zatíženy velkými nejistotami – například většina týmů si pro svá měření vybere nějaký pěkný, dobře zachovalý víceméně přirozený lesní systém, a nikoliv hospodářskou monokulturu nebo příměstský smetištní háj. Jak se máme za této vědecky nejisté situace stavět k zalesňování a vůbec k oxidu uhličitému v ovzduší? Neprožívám emise oxidu uhličitého katastroficky, ale jsem vděčný za každou tunu uhlíku, kterou do atmosféry nevypustíme. A lesy ...nechť se s mechy, lišejníky a houbami šíří všude tam, kde bývaly a kde jsou nějak užitečné, i kdyby to mělo být jenom z toho důvodu, že člověk podlehne podivné náladě snáze před honosnou bankovní budovou než v březovém háji s křemenáči a muchomůrkami.

Literatura

Dolman A. J.: Terrestrial sinks in the Kyoto protocol: too large to be ignored, too small to be sufficient? Change 54, 11–14, 2000

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem četných úspěšných knih, např. Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom. Kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Nejistý plamen. Průvodce ropným světem (s Martinem Kašíkem, 2007), Dýchat s ptáky (2008), Podzemní Praha. Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy (s fotografy Milanem Korbou a Martinem Majerem, 2008), Orfeus. Kniha podzemních řek (2009). V roce 2009 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Cílek Václav

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné