Když kaktusy nejsou vidět

Kaktusářství, jak ví každý kromě kaktusářů, je jedna z početných odrůd masochizmu. Jedno z nejrafinovanějších mučení, jež si kaktusář na sebe chystá, spočívá v hledání kaktusů, které se nedají najít. Styl jeho sebetrýznění připomíná Tantalova muka: za drahé peníze se konečně dostal do Ameriky, a pak na lokalitu, která je patrně plná jistého vzácného a vyhledávaného druhu kaktusu. Na sběr má hodinku do západu slunce, jenže ty kaktusy jaksi nejsou a nejsou k nalezení. Děsné je to, když příčinou jsou jejich malé rozměry: kaktousek o velikosti desetníku se samozřejmě hledá jestě hůř než ten desetník, který by se aspoň trochu leskl. Zvlášť drtivá je při tom jistota, že jsme nejen spoustu těch kaktusů těsně minuli, ale hlavně že jsme se za tu hodinu mnoha z nich dotkli – bohužel podrážkou boty, a tedy naposled.

Ještě trapnější je, když jde o kaktus normální velikosti, dokonce bizarně tvarovaný a nápadně zbarvený, a přesto je výsledkem hodinového pátrání jen zjištění, že při sešlapu moc pěkně křupal pod botou. Je to tím, že prostě některé kaktusy mají úžasnou schopnost maskovat se v prostředí, v němž rostou. Při jejich hledání zpravidla začínáme od lehkovážného a neostražitého jedince, který maskování podcenil, ale pak už to jde ráz na ráz. Objevit první kytku, a pak druhou – to je fuška. Objevit pátou, sedmnáctou, a nakonec třeba sto čtyřicátou šestou – to už jde skoro samo (pokud jich je na navštívené lokalitě patřičný počet a máte-li sílu jich tolik najít).

Miniaturní velikost nadzemních částí kaktusů, o níž jsme psali v minulém dílu, je sama o sobě součástí kryptického vzhledu, a miniaturní kaktusy bývají v terénu kryty snadněji než ty větší – ztratí se v trsu trávy, pod spletí větví nízkého keře nebo vklíněny do spár mezi kameny. Ariocarpus kotschoubeyanus, který můžeme také označit za „miniaturu“, často obývá holé, písčito-jílovité dno bezodtokové pánve. Tam je výborně maskován naplavenou usazeninou, která ho skoro úplně pokrývá. Na většinu drobných kaktusů je potřeba natrénovat oči stejně jako na hnědé klobouky suchohřibů (Xerocomus), které také začnete bezpečně poznávat a objevovat až po několika bezúspěšných pokusech.

Ještě o kousek dál zašly se svým maskováním kaktusy, jejichž stonek je navíc tvarem i barvou jen těžko odlišitelný od prostředí. Tady už při hledání často padá kosa na kámen. K jejich objevení je zapotřebí notná porce štěstí a pohon na všechny čtyři, avizovaný již v podtitulku článku. Nastojato totiž nemáte šanci, nezbývá než pokorně pokleknout a z výšky půl metru civět na zem a pátrat mezi kamínky, v trávě či ve spárách, podle toho, o jaký druh jde. Zřejmě nejdokonalejší mimikry si vytvořil Ariocarpus scapharostrus, rostoucí v těsné blízkosti kaktusářské Mekky, kterou je krásné údolní městečko Rayones v mexickém státě Nuevo León. Tento druh kaktusu obývá jedno z vůbec nejextrémnějších stanovišť, jaké si lze představit. Ploché a poměrně nízké kopce, ovšem v nadmořské výšce okolo 2000 metrů, jsou obklopeny vysokými horami masivu Sierra Madre Oriental. Povrch oněch kopců je tvořen dost silnou vrstvou úlomků rozpadavé břidlice šedočerné barvy, neustále zde fouká silný vysušující vítr, během slunečných dnů se horní vrstva rozpálí na neuvěřitelných 60 stupňů Celsia a kromě zmiňovaného ariokarpu tu neroste zhola nic (ono to aspoň na první, ale i na druhý pohled vypadá, že tu neroste vůbec nic). Ariocarpus scapharostrus má totiž větší část svého stonku ukrytou v břidličné drti a nad povrch čnějí jen hroty bradavek (ach Freude!), které se barvou, velikostí i tvarem podobají podkladu tak dokonale, že mnohdy rostlinu identifikujete teprve tehdy, když se ohledávaná „břidlice“ neláme, ale ohýbá. Úchvatný musí být pohled, když v říjnu tahle břidličná poušť rozkvete 5 cm širokými fialově červenými květy!

Maskování kaktusů v terénu však nemusí být jen záležitostí miniaturních druhů. Některé poměrně velké druhy, jako například Astrophytum strongylogonum z okolí městečka Guadalcazar (San Luis Potosí, Mexiko), lze na lokalitě objevit až po pořádném rozkoukání. Jejich pokožka posetá bílými vločkovitými trichomy splývá s šedobílými vápencovými kameny. Jakmile zaregistrujete prvního jedince, většinou obřího vzrůstu, zjistíte teprv, kolik menších exemplářů se skrývalo v jeho okolí.

Při hledání kaktusů nezbývá než mít oči na stopkách, a když nepomůže to ani to, je potřeba zavelet si „K zemi!“. Pokud se úspěch nedostaví ani poté, hledáte sice velmi dobře a zkušeně, ovšem asi na jiné lokalitě…