Prťouskové maličcí

Jestliže jsme si v minulém díle pochvalovali, jak skvěle se v terénu objevují a nacházejí velké druhy kaktusů, tentokrát začneme steskem. Miniaturní zástupci kaktusů nejsou na první pohled prakticky vidět a řada z nich se vyskytuje pouze na velmi omezeném území. Když si představíme nekonečné pláně táhnoucí se od obzoru k obzoru nebo kopečky a hory, které nelze prochodit ani za celý lidský život, bude nám jasné, že vydat se hledat tuto droboť bez perfektních informací o jejím výskytu je čin hodný šílence.

Běžný stonek u kaktusovitých je v rozmezí od velikosti slepičího vejce přes pomeranč po kopací míč. Máme-li v úmyslu věnovat tento článek miniaturním zástupcům čeledi, uvažujeme, že jejich stonek v přírodě nebude větší než plod vlašského ořechu. Stanovení pomyslných rekordů a nej- v rostlinné říši je snaha poněkud ošidná, stejně jako chtít jednoznačně určit, který druh kaktusů je nejmenší z celé čeledi. Tady nepomůže ani šupléra. Jednou bude nejmenší už květuschopný Turbinicarpus krainzianus var. minimus rostoucí ve spáře, jindy zase zakrnělá Cintia knizei rozšlápnutá kozou nebo Aztekuim ritteri visící z kolmé sádrovcové stěny na jediném kořenu. O titul „nejmenší kaktus čeledi“ však může vždy a za všech okolností soutěžit Blossfeldia minima, popř. její nejbližší příbuzná Blossfeldia liliputana. Blossfeldia minima byla popsána teprve v roce 1980 a již tehdy ji autor popisu Friedrich Ritter označil za „nejmenší kaktus světa“. Druh se vyskytuje v sedmnácti bolívijských provinciích na kolmých stěnách v nadmořských výškách okolo 2000 metrů, a jelikož rostliny nejsou před býložravci chráněny pichlavými trny, jedinou jejich obranou před nenažranými kozami je jejich nedostupnost. Ve stáří sice rostliny vytvářejí mnohohlavé trsy, ale jednotlivé stonky nedorůstají většího průměru než 15 mm. Vzhledem k velmi malým semenům (široká jsou 0,3 mm), pomalému růstu a náchylnosti ke každému pěstitelskému přehmatu (během několika dní se po nevhodné zálivce změní drobná tělíčka v hnědý páchnoucí rosol), je proto pěkný trs pravokořenných rostlin ve sbírce patřičnou chloubou každého kaktusáře.

Miniaturní druhy většinou osídlují nejextrémnější lokality. Často se vyskytují na kolmých stěnách, kde mají pro svůj pomalý růst relativní klid a bezpečí. K těmto „skalním extremistům“ patří Aztekium ritteri, Turbinicarpus hoferi nebo červeně kvetoucí Strombocactus disciformis subs. esperanzae objevený na sádrovcových stěnách v údolí Xichú (Mexiko) teprve r. 1994. Dalším zcela ojedinělým typem mikrolokalit miniaturních kaktusů jsou vyerodované miskovité prohlubně ve vápencových skalách a spáry vyplněné substrátem s velkým podílem organického humusu. Tato místa osídluje řada zástupců rodu Turbinicarpus, z nichž je bezesporu nejmenším taxonem Turbinicarpus krainzianus var. minimus. Jeho naleziště je omezeno na poměrně malé území nedaleko městečka Ixmiquilpan v mexickém spolkovém státě Hidalgo, kde rostlinky osídlují prohlubně šedočerné horniny bazického původu. Jejich stonky nedorůstají více než 20 mm délky a 15 mm šířky. Zajímavý je však přechod nadzemní části v silný řepovitý kořen, který slouží nejen jako zásobárna vody a asimilátů, ale také jako rezerva s adventivními pupeny. Z těch může po mechanickém poškození nebo odstranění stonku neobyčejně rychle vyrašit několik dalších, které ihned převezmou jeho funkci. Tento způsob možnosti regenerace nadzemních orgánů je typický pro řadu miniatur, a proto je velmi zajímavé, když se pod malým nadzemním orgánem ukrývá mnohonásobně větší zdužnatělý kořen. Snad nejtypičtější mexickou miniaturkou je Gymnocactus subterraneus var. subterraneus. Semenáčky tohoto druhu klíčí v trsech trávy, a aby se co nejdříve dostaly ke světlu, vytvářejí dlouhý úzký stonek, který je zakončen kulovitou hlavičkou. Hlavička na úzkém krčku se snadno odlomí, a tím se poškodí její vegetační vrchol. Proto si tento kaktus vytvořil objemný kulovitý dužnatý kořen, který dokáže odlomený stonek urychleně nahradit, aniž by se rostlina příliš vyčerpala.

Podobnou strategii najdeme u řady dalších druhů, jež snad nepatří mezi miniatury, ale jejich stonky jsou křehké, lámavé a trpí častým poškozením – žerou je býložravci. Překvapí, když pod úzkými rozvětvenými stonky Wilcoxia striata, jejichž průměr není větší než tužka, najdeme hluboko v zemi dužnaté kořeny, které by se nevešly ani do pořádného koše na brambory.

Miniaturní kaktusy v každém případě představují pro koníčkáře zvláštní skupinu rostlin, jejichž pěstování činí ve valné většině případů nemalé potíže. Snad proto jsou tihle prťouskové neustále ve středu pozornosti a – jak jsme psali minule – pomyslně zastiňují své velké, neméně zajímavé bratry.