mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

Prťouskové maličcí

Miniaturní zástupci čeledi Cactaceae
 |  5. 5. 2001
 |  Vesmír 80, 273, 2001/5
 |  Seriál: Kaktusy, 5. díl (PředchozíNásledující)

Jestliže jsme si v minulém díle pochvalovali, jak skvěle se v terénu objevují a nacházejí velké druhy kaktusů, tentokrát začneme steskem. Miniaturní zástupci kaktusů nejsou na první pohled prakticky vidět a řada z nich se vyskytuje pouze na velmi omezeném území. Když si představíme nekonečné pláně táhnoucí se od obzoru k obzoru nebo kopečky a hory, které nelze prochodit ani za celý lidský život, bude nám jasné, že vydat se hledat tuto droboť bez perfektních informací o jejím výskytu je čin hodný šílence.

Běžný stonek u kaktusovitých je v rozmezí od velikosti slepičího vejce přes pomeranč po kopací míč. Máme-li v úmyslu věnovat tento článek miniaturním zástupcům čeledi, uvažujeme, že jejich stonek v přírodě nebude větší než plod vlašského ořechu. Stanovení pomyslných rekordů a nej- v rostlinné říši je snaha poněkud ošidná, stejně jako chtít jednoznačně určit, který druh kaktusů je nejmenší z celé čeledi. Tady nepomůže ani šupléra. Jednou bude nejmenší už květuschopný Turbinicarpus krainzianus var. minimus rostoucí ve spáře, jindy zase zakrnělá Cintia knizei rozšlápnutá kozou nebo Aztekuim ritteri visící z kolmé sádrovcové stěny na jediném kořenu. O titul „nejmenší kaktus čeledi“ však může vždy a za všech okolností soutěžit Blossfeldia minima, popř. její nejbližší příbuzná Blossfeldia liliputana. Blossfeldia minima byla popsána teprve v roce 1980 a již tehdy ji autor popisu Friedrich Ritter označil za „nejmenší kaktus světa“. Druh se vyskytuje v sedmnácti bolívijských provinciích na kolmých stěnách v nadmořských výškách okolo 2000 metrů, a jelikož rostliny nejsou před býložravci chráněny pichlavými trny, jedinou jejich obranou před nenažranými kozami je jejich nedostupnost. Ve stáří sice rostliny vytvářejí mnohohlavé trsy, ale jednotlivé stonky nedorůstají většího průměru než 15 mm. Vzhledem k velmi malým semenům (široká jsou 0,3 mm), pomalému růstu a náchylnosti ke každému pěstitelskému přehmatu (během několika dní se po nevhodné zálivce změní drobná tělíčka v hnědý páchnoucí rosol), je proto pěkný trs pravokořenných rostlin ve sbírce patřičnou chloubou každého kaktusáře.

Miniaturní druhy většinou osídlují nejextrémnější lokality. Často se vyskytují na kolmých stěnách, kde mají pro svůj pomalý růst relativní klid a bezpečí. K těmto „skalním extremistům“ patří Aztekium ritteri, Turbinicarpus hoferi nebo červeně kvetoucí Strombocactus disciformis subs. esperanzae objevený na sádrovcových stěnách v údolí Xichú (Mexiko) teprve r. 1994. Dalším zcela ojedinělým typem mikrolokalit miniaturních kaktusů jsou vyerodované miskovité prohlubně ve vápencových skalách a spáry vyplněné substrátem s velkým podílem organického humusu. Tato místa osídluje řada zástupců rodu Turbinicarpus, z nichž je bezesporu nejmenším taxonem Turbinicarpus krainzianus var. minimus. Jeho naleziště je omezeno na poměrně malé území nedaleko městečka Ixmiquilpan v mexickém spolkovém státě Hidalgo, kde rostlinky osídlují prohlubně šedočerné horniny bazického původu. Jejich stonky nedorůstají více než 20 mm délky a 15 mm šířky. Zajímavý je však přechod nadzemní části v silný řepovitý kořen, který slouží nejen jako zásobárna vody a asimilátů, ale také jako rezerva s adventivními pupeny. Z těch může po mechanickém poškození nebo odstranění stonku neobyčejně rychle vyrašit několik dalších, které ihned převezmou jeho funkci. Tento způsob možnosti regenerace nadzemních orgánů je typický pro řadu miniatur, a proto je velmi zajímavé, když se pod malým nadzemním orgánem ukrývá mnohonásobně větší zdužnatělý kořen. Snad nejtypičtější mexickou miniaturkou je Gymnocactus subterraneus var. subterraneus. Semenáčky tohoto druhu klíčí v trsech trávy, a aby se co nejdříve dostaly ke světlu, vytvářejí dlouhý úzký stonek, který je zakončen kulovitou hlavičkou. Hlavička na úzkém krčku se snadno odlomí, a tím se poškodí její vegetační vrchol. Proto si tento kaktus vytvořil objemný kulovitý dužnatý kořen, který dokáže odlomený stonek urychleně nahradit, aniž by se rostlina příliš vyčerpala.

Podobnou strategii najdeme u řady dalších druhů, jež snad nepatří mezi miniatury, ale jejich stonky jsou křehké, lámavé a trpí častým poškozením – žerou je býložravci. Překvapí, když pod úzkými rozvětvenými stonky Wilcoxia striata, jejichž průměr není větší než tužka, najdeme hluboko v zemi dužnaté kořeny, které by se nevešly ani do pořádného koše na brambory.

Miniaturní kaktusy v každém případě představují pro koníčkáře zvláštní skupinu rostlin, jejichž pěstování činí ve valné většině případů nemalé potíže. Snad proto jsou tihle prťouskové neustále ve středu pozornosti a – jak jsme psali minule – pomyslně zastiňují své velké, neméně zajímavé bratry.

S kaktusářem do Mexika


Cestovaní po Mexiku je požitek. Všude je něco zajímavého k vidění – starobylé indiánské památky, méně starobylé památky koloniálních dob, divoká liduprázdná pohoří, ještě divočejší liduplná velkoměsta, přívětivé pobřeží Pacifiku, ještě přívětivější pláže Karibiku, vyprahlé pustiny severu, promočené lesy jihu, protidrogová komanda u hranic s USA, zapatisté u hranic guatemalských a všude plno zajímavých rostlin a živočichů.

Cestování s kaktusářem je však požitkem dvojnásobným. Takový člověk je lepší než domorodý průvodce. Již několik týdnů předem hlásí, že až dorazíme do Xiltlamapamitlánu, musíme nejprve k místnímu železářství; pak pojedeme kilometr a dvě stě metrů na východ, u zelené cedule odbočíme doprava na lesní cestu, po dvou kilometrech a sedmi stech metrech se na rozcestí dáme vlevo a po dalších osmi kilometrech (opatrně kolem tajného letiště narkotrafikantů) uvidíme před sebou malou skálu; na ni vylezeme, poklekneme a najdeme kaktus ten a ten. Tuto informaci během oněch několika týdnů cestování mnohokrát zopakuje. Nakonec ji všichni znají nazpaměť, a když konečně přijedou do Xiltlamapamitlánu, se zavřenýma očima najdou místní železářství, popojedou kilometr a dvě stě metrů na východ, u zelené cedule odbočí doprava na lesní cestu, po dvou kilometrech a sedmi stech metrech se na rozcestí dají vlevo a po dalších osmi kilometrech (u tajného letiště narkotrafikantů nikdo ani nedutal) uvidí před sebou malou skálu; na ni vylezou, pokleknou a najdou kaktus ten a ten. Jistojistě.

Žádný opravdový milovník kaktusů se před cestou do Mexika neopomene takovými podrobnými informacemi vybavit. Ty pochopitelně nejsou v žádné literatuře – ani světové, ani provinciální – a lze je získat zase jen od jiných kaktusářů, kteří je získali zase od jiných kaktusářů a ti ještě od jiných a tak dále až do kaktusářského pravěku. Dobrý návod jak najít lokalitu vzácného druhu je pochopitelně velmi ceněn, a proto i střežen. Stává se předmětem výměnného obchodu – já ti povím, kde jsem našel ten velevzácný turbinikarpus, ale ty mi musíš říct, kde roste ta úžasná mammilárie, kterou zatím kromě tebe viděli jen tři Američani a ti to tutlají.

Tak prosté to ovšem mezi lidmi nikdy nebývá. Jako při každé lidské činnosti, v níž se snoubí touha a prestiž něco vlastnit s nedostupností vytouženého, vznikají i mezi kaktusáři různé aliance a koalice, které mezi sebou soupeří (kompetují, jak se dnes říká). Může se proto celkem snadno stát, že utratíte své kvalitní informace, ale nakoupíte balast. Třeba něco jako: „Když přijedeš do Chochimixtlalca, odbočíš vlevo, po pěti kilometrech se dáš cestou do stráně. Po dalších devíti kilometrech hledáš na pastvinách.“ Zdá se vám to být dokonalá informace? Nenechte se mýlit. Není třeba jasné, ze které strany do Chochimixtlalca přijedete, a tak vlevo pro vás může být vpravo. Po pěti kilometrech do stráně… ale do které? Může jich tam být deset a cest ještě víc. A hledat na pastvinách? Na které z nich? A kde? To už je opravdu mnoho možností, a pokud nemá člověk týden nazbyt, nepochodí. Takový podvod se ale nakonec pozná. Darebák je odhalen, nikdo s ním už obchodovat (vyměňovat informace) nebude. A dál už to znáte z ekologie – kooperace, koalice, teorie her, vězňovo dilema, jestřáb a holubice, poctivost, zrada, … (viz Vesmír 72, 185, 1993/4, Vesmír 72, 189, 1993/4 a Vesmír 74, 492, 1995/9).

Tak to v životě chodí. Kaktusářů se ale nemusíte bát. Naopak, cestujte s nimi do Mexika! Bude se vám sice zdát, že s vámi manipulují na každém kroku (a nejspíš nejen zdát – když jde o kaktus, neznají bratra), poznáte však končiny, kam byste se jinak určitě nepodívali. A hlavně opravdu uvidíte podivuhodné rostlinky, které spatřilo jen pár lidí z celého světa.

Pavel Hošek

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie

O autorech

Libor Kunte

Jiří Sádlo

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...