Obři z kaktusové říše

Jsou vidět již z dálky a na lokalitě se po nich tedy nemusí intenzivně pátrat. To je bezesporu klad, který usnadňuje práci v terénu. Nutno ovšem přiznat, že kvůli těmto velkým druhům, resp. kvůli jejich snadnému objevení, většina kaktusářů své cesty do Mexika, Bolívie či Peru nepodniká. I když mají tyto kaktusy daleko větší rozměry, z hlediska zájmu kaktusářů jsou poněkud paradoxně ve stínu svých menších a vzácnějších příbuzných. Trpaslíci zastiňují obry. Bohužel.

Mezi velké kaktusy řadíme valnou většinu sloupovitých druhů, ale patří sem i kulovité a sudovité kaktusy, které svým „nadrozměrem“ upoutají na první pohled. V kaktusářské hantýrce jsou sloupovitě rostoucí kaktusy označovány jako cereusy, jelikož v minulosti byly všechny řazeny do sběrného velkorodu Cereus. Dnes jsou jednotlivé druhy členěny přibližně do třiceti významnějších rodů, přičemž většina z nich roste v oblastech Jižní Ameriky. Pro Severní, respektive Střední Ameriku jsou však typické nejznámější sloupovité kaktusy světa – nesčetněkrát stylizované symboly divokého západu – Carnegiea gigantea zvané saguaro (snímek viz 1. díl; Vesmír 80, 43, 2001/1), které jsou známé jednak svým charakteristicky svícnovitě větveným stonkem, ale také jejich NEJ – všude v literatuře je totiž udáváno, že jsou nejvyššími kaktusy vůbec (no aby ne, když přece rostou v Zemi svobody!). Je poněkud s podivem, že se údaje o výšce sledovaných rekordmanů liší až o tři metry, avšak informaci, že dorůstají až 15 m, lze brát za ověřenou. Ovšem těch druhů, které mohou výškou saguaru směle konkurovat, je celá řada. Patnácti metrů dorůstá (podle dostupných údajů) i mexická Neobuxbaumia tetetzo, ani nejvyšší exempláře dolnokalifornských Pachycereus pringlei si co do výšky nezadají a Mitrocereus fulviceps z mexických států Puebla a Oaxaca je (podle autorů popisu) vysoký dokonce 18 m! Výškou nepokulhávají ani jihoameričtí zástupci rodů Cereus a Trichocereus, u nichž je dvanáctimetrový stonek zcela běžný.

Zajímavá jsou měření prováděná u saguar, na jejichž základě mělo být orientačně stanoveno stáří rostlin. Zjistilo se, že rostliny Carnegiea gigantea pěstované v zahradě při Arizona–Sonora Desert Museum a zalévané dvakrát týdně v období od dubna do října dospívají a prvně kvetou, jakmile dosáhnou výšky 2,4 metru, a o málo později začnou zakládat i první větve. Této výšky dosáhly sledované rostliny již dvacet let po výsevu. Brzo se ale přišlo na to, že zjištění nepůjde jen tak mechanicky aplikovat na rostliny z přírody. Rychlost růstu totiž záleží především na množství srážek, a proto v přírodě může saguaro růst mnohem pomaleji. V národním parku Organ Pipe National Monument, kde naprší 228 mm srážek za rok, dosahují saguara dospělosti v průměru až za 75 let, kdežto v Rincon Mountains (východně od Tucsonu ve státě Arizona), kde naprší 400 mm, vykvétají již za pouhých 40 let! Stáří nejmohutnějších saguar je odhadováno na 250 let, přičemž rychlost růstu je nejvyšší přibližně ve středním období jejich života.

Jestliže je saguaro nejznámějším sloupovitým kaktusem, je za hvězdu první velikosti mezi kulovitými obry považován zcela jistě Echinocactus grusonii – žlutotrnná koule, které se v Mexiku roztomile a poeticky přezdívá la silla de la suegra neboli židle pro tchýni. V pěstírnách na Kanárských ostrovech či v Holandsku, ve všech botanických zahradách i ve sbírkách amatérů je určitě nejrozšířenějším kaktusem vůbec, přitom však na původních nalezištích je dnes už velice vzácný. Jeho blízký příbuzný Echinocactus platyacanthus je dalším typickým představitelem sudovitých kaktusů (i anglofonní národy jim přezdívají barrel cactus). Jeho stonek může měřit až 2,5 m při průměru bezmála jeden metr. Není proto divu, že největší jedinci dosahují hmotnosti okolo jedné tuny! Jinými, stejně typickými představiteli velkých sudovitých kaktusů jsou ferokaktusy z Dolní Kalifornie a z jihozápadu USA. V poslední době se o tyto druhy více zajímají jak botanici, tak pěstitelé. Botanici v nich spatřují zajímavou, i když obtížně klasifikovatelnou skupinu, kaktusáři zase rostliny atraktivní pro jejich elegantní výrazné otrnění a poměrně jednoduché pěstování.

Nejen Carnegiea gigantea, ale i jiné sloupovité či sudovité druhy plní na mnoha lokalitách funkci dominanty. V porostu jsou díky své mohutnosti nejnápadnější ze všech, a tak určují celkový vzhled společenstva. Přitom ale oproti ostatním druhům zaujímají jen malý podíl (pokryvností, početností i množstvím biomasy). Např. již zmiňovaný Echinocactus platycanthus spolu s keřem Larrea tridentata jsou v určitých oblastech státu Nuevo Leon základními indikačními prvky rostlinné formace matorral xerófilo crassicaule.

Fakt, že na dospělém exempláři velkého kaktusu (např. Pachycereus pringlei) každoročně uzrají stovky plodů, což řádově představuje sta tisíce klíčivých semen, je sám o sobě docela nezajímavý. Tohle totiž umí každá pitomá řepa. Zajímavé je něco jiného: Je takřka nemožné najít v přírodě na jedné lokalitě větší počet vzrostlých semenáčů. Dřív to budilo velké obavy ochranářů. Když prozkoumali populace saguara a žádné semenáčky ani mladé jedince nemohli najít, udělali si celkem snadno pochopitelný závěr, že saguaro vymírá. Takhle to přeci je v každé učebnici ekologie: starců převaha, mládež žádná – to znamená, že populace je vepsí. Jenže pak se ukázalo, že je to celé jinak.

Jde o to, jak je mortalita rozložena během stárnutí rostlin a jaký je věk rostlin. Začněme s tím, kolik semen musí být úspěšných, aby rostlina mohla šťastně zemřít s vědomím, že se populace nezmenšila ani nezvětšila. Inu právě jedno semeno za život. Jednoletá rostlina se sto semeny jich může 99 obětovat. Rostlina, která se dožije tisíce let a každý rok má sto semen, je na tom líp. Zhruba – tuším – tisíckrát. 99 999 semen je pro ptactvo nebeské, Indiány, myši a plísně. Co je na té úvaze divného? No to, že to takhle u většiny rostlin nefunguje. Většinou se populace udržuje tak, že přežijí dvě tři stovky rostlin, ale žijí o to kratší dobu. Některé pět let (a mají pět set semen), jiné padesát... a ten tisíciletý Metuzalém je jediný na celé lokalitě.

Výjimkou jsou právě kaktusy (a některé další dlouhověké druhy extrémního prostředí), u nichž to funguje skoro podle toho ideálního modelu. Téměř celá mortalita je totiž stažena do prvních několika let – a kdo přežil, má vystaráno. Pak už se (skoro) neumírá. Klíčení a první roky jsou pro tyto velké kaktusy něco strašlivě riskantního, a tak většinou nepřežije skoro nic. Pokud se ale některému jedinci jednou za čas přece podaří povyrůst, jeho perspektiva se rapidně zlepší. Většinu populace pak tvoří šťastní a veselí geronti, prastaré a vitální, bohatě kvetoucí a plodící rostliny. Mnohem méně jsou zastoupeny vzrostlé, dosud nedospělé rostliny, které již obsadily uvolněné niky, a jen výjimečně se objevují semenáčky různého vývojového stadia.

Ještě jiné podobenství: Ve většině podniků pracovníci přicházejí a odcházejí, jsou přijímáni a propouštěni. A pak je tu druhý model, ten „kaktusový“. Možná ho znáte: Velmi příjemné pracoviště, kde vám propuštění ne a nehrozí. Pracovníci tu totiž mají prakticky definitivu – už jsou tu několik desetiletí (či století?) a z místa je vyhodí leda zubatá. Bohužel těch míst je stálý a nevelký počet. A tak se nepřijímá. Konkurzy na volná místa jsou ovšem vypisovány a probíhají každoročně, to ano, ale on jaksi – víme – nikdy nikdo není přijat. Anebo dokonce je – a mezi těmi starými praktiky vydrží každý tak půl roku, pak sám velmi rád odchází. Jeden z tisíce se však přece chytne, a když se to zkombinuje s odchodem některého starého pána na věčnost (čímž se uvolní židle), tak má vyhráno. Ale prosím vás, my vážně chtěli mluvit jen o kaktusech...