Na jedno kopyto

Jak moc se kaktusy vzájemně podobají? Když se na to zeptáte pravého kaktusáře, řekne vám: „No, kaktusy jsou přece extrémně rozrůzněné, každý vypadá úplně a nesrovnatelně jinak. Třeba tenhle má některé trny větší a trochu jako zahnuté a na špičce dohněda, když se podíváte zblízka, a taky kvete úplně jinak – trochu světleji.“ No dobře, tak to zkusíme jinak. Jasně že každý kaktus vypadá jinak, ta taxonomická příslušnost rostliny přece není dána ničím jiným než právě tím stupněm jinakosti. Je ale ta tvarová pestrost v rámci amerických kaktusů větší než třeba u nás u růžovitých? „No,“ povídá kaktusář, „to přece nesnese srovnání. Kaktusy, ty rostou v tisících variet od pralesů po vrcholky hor, kdežto růžovité, z těch znám jenom růži, a pak taky jabloň a hrušku. Tak ty se podobají. To jsem jednou na Tenočtlihuakánu, v těch pekelných vedrech úplně bez vody, našel na kraji vyčerpání jednu mamilárii, ta se nepodobala vůbec ničemu. Taková malá a do šeda byla.“ A to již udeříte. Ne, nezlobte se na něj a přestaňte ho bít, on to tak nemyslel. To je jenom standardní projev zamilovanosti do pichlavých miláčků.

Ve skutečnosti jsou si kaktusy vzájemně značně podobné, kdežto růžovité ve všech ohledech rozdílnější. Srovnejte třeba jabloň (strom), ostružiník ježiník (liánovitý polokeř), udatnu (statná lesní bylina), mochnu jarní (bylinka na suchopárech) a zábělník bahenní (plazivá mokřadní bylina). Ani na první pohled nepoznáme, že to vše patří do jedné čeledi. To u kaktusů bychom zaváhali snad jen u těch, které tvoří listy. A nejen to, za kaktus jsme my nekaktusáři ochotni pokládat i leckterou skupinu druhů z úplně jiných čeledí.

Jak už víme z minula, obecně všem suchomilným dužnatcům z říše rostlin říkáme sukulenty. České jméno to nemá, říkat rostliny tučnolisté je zrovna v případě kaktusů na pováženou (a krom toho jakýpak tuk?) a ani jim nemůžeme říkat dužnatci, protože by to zavádělo, ona dužnatá je taky třeba kedlubna. Dobrá, říkejme tedy těm sakulentům hezky sukulenti. A další jejich členění je pak podle toho, které orgány jsou sukulentní čili v kterých orgánech si schovávají vodu na zlé časy. Je totiž několik možností jak si to vyřešit.

Listové sukulenty. U spousty druhů jsou sukulentní hlavně listy. To hlavně znamená, že stonek či kmen může být sukulentní taky, ale většina vody je v listech, čili jejich sukulence funkčně rozhoduje. Typickým příkladem jsou naše netřesky a rozchodníky.

Stonkové sukulenty. Druhou možnost známe od kaktusů: sukulentní je stonek (popřípadě kmen, to je jen rozdíl kvality), který zároveň obstarává asimilaci, kdežto listy tam vůbec nejsou nebo jsou z nich trny. Anebo tam dokonce jsou, ale jen nakrátko, aby se neřeklo, a sotva přijde sucho, řekne kaktus děkujeme, upadněte, a lupení to tam.

Sukulenty kaudiciformní. Poslední možnost je, že sukulentním orgánem je zbytnělá spodní část stonku. V některých případech se jí říká kaudex, např. u africké Testudinaria elephantidens, jindy prostě jen stonek, kupříkladu u Euphorbia bupleurifolia, proto se tomu musí říkat takhle složitě. Od stonkových sukulentů se tato skupina liší tím, že suklentní část neasimiluje (nebo ano, ale v celkové bilanci to je k ničemu), a vrchní část stonku nese celkem normální větve a listy bez výraznější sukulence, a tyto listy nebo i celé větve mají sklon v suchých periodách roku opadávat a po deštích zase raší. Takže příslušníci této skupiny vypadají často dost bizarně. Typickým představitelem „flaškoidních“ druhů jsou madagaskarští zástupci rodu Adenia z čeledi Passifloraceae (nezaměňovat s velmi bizarními stonkovými sukulenty rodu Adenium, čel. Apocynaceae). Zatím jsme mluvili o životních formách, ne o systému. Systematicky je to tak, že do každé z jmenovaných životních forem patří spousta vzájemně celkem nepříbuzných skupin rostlin. Listovou sukulenci mají např. tlusticovité (Crassulaceae, sukulentní je, jak tušíte, přímo ten rod Crassula a dál tam patří jmenované netřesky a rozchodníky a spousta dalších rodů jako Echeveria, Aeonium, Haworthia), pak liliovité (Agave, Aloe, Yucca, Sansiviera), kosmatcovité (Mesembryanthemaceae, a to skoro všechny, v čele s rody Mesembryanthemum, Lithops, Pleiospilos, Faucaria aj.) a některé starčky (Senecio). Stonková sukulence je typická pro kaktusy, ale stejně tak i pro mnohé pryšce (Euphorbia) ze stejnojmenné čeledi, a také opět pro některé starčky (Senecio). A ke kaudiciformním sukulentům patří např. rod Brachystelma a Fockea z čeledi klejichovitých, pryšcovitý rod Jatropha, zástupci např. rodů Ibervillea, Kedrostis, Momordica, které patří mezi tykvovité, a dokonce i některé begonie (Begonia).

Těch čeledí je tedy velký počet a jsou roztroušeny napříč celým systémem, a přesto jsou mezi nimi zarážející podobnosti. Typickým příkladem jsou některé pryšce a kaktusy. Za slabikářový příklad lze pokládat sloupovité kaktusy, např. Myrtillocactus geometrizans a jeho africké napodobeniny, jakou je třeba Euphorbia candelabrum. Nejde ovšem jenom o základní strategii sukulentů, tedy o to, že si udělaly z těla bandasku na vodu. Kaktusy a kosmatcovité mají velmi podobné květy, u většiny sukuletnů je podobně řešena ochrana před nadměrným ozářením a výparem, a zejména je nápadné, kolik nepříbuzných sukulentů si vyvinulo specializovaný CAM metabolizmus (viz 1. díl, Vesmír 80, 43, 2001/1). Vzhledem k té nepříbuznosti muselo nutně jít o nezávislé vývojové procesy. Mohlo by nás napadnout, jestli ta vzhledová podobnost třeba není vzájemné napodobování, tedy mimikri, ale kdepak – ty pryšce rostou do jednoho v Africe, kdežto kaktusy jsou americké. Vidíme tedy, že na život v podobně drsných podmínkách se nepříbuzné rostliny adaptují podobným způsobem. Tomu se říká konvergence životních forem. Prostě příslušné prostředí je natolik nehostinné, že způsobů jak mu čelit je celkem málo (kromě sukulence existují i některé stejně zásadní, třeba extrémní zkrácení životního cyklu, ale dosti o tom). Extrémní prostředí tedy nacpe rostliny, které jsou ochotny takovou hru přijmout, do několika málo tvarových kopyt. Dá se to říci i obráceně: jakmile začne lézt tlusté do tenkého, tak najednou v evoluci nezbývá příliš energie a času na volnou tvarovou kreativitu a skoro vše se podřizuje účelu.

Konvergenci známe samozřejmě i z jiných prostředí: srovnejme podobnost a nepříbuznost hlubinných ryb či arktických keříčků, srovnejme leknín s plavínem, lakušník s rdestem, orsej s krokusem, tuňáka s delfínem, ptáka s netopýrem, kolibříka s lišajem a dlouhososkou, myš s vakomyší, vlka s vakovlkem, papuchalka s tučňákem. Nakonec ta konvergence forem žijících na úplné periferii možností života vlastně není nic divného a protiintuitivního. Mnohem divnější je, kde se bere ta nesmírná tvarová diverzita v centru, tedy v normálních podmínkách, kde není nutno se na něco speciálního adaptovat.