Eutanazie – a proč jsem stále proti

Kromě diskusních příspěvků k mému článku, které došly na adresu redakce (Vesmír 80, 124, 2001/3 a Vesmír 80, 304, 2001/6), jsem zažil na dané téma několik seminářů a pracovních setkání, několik osobních polemik, a naposledy schválení eutanazie holandským senátem. Na svém názoru však setrvávám. A jasně říkám, že je to jen a jen můj názor.

Na dotaz, co mě k tomu opravňuje, odpovídám, že je to můj systém hodnot (chcete-li: víra), moje čtyřicetiletá klinická zkušenost, moje vzdělání, jež mi dovoluje vidět věci v širších kontextech, a nakonec moje hluboká nedůvěra v současný právní stav v naší zemi. Navíc si nemyslím, že medicína (a její představitelé) je „an sich“ etická; program T 4 prováděli lékaři. Vím také, že manipulace je silná zbraň a že lze snadněji připravit člověku podmínky, za kterých již nebude chtít dál žít, než mu připravit podmínky, v nichž bude chtít žít až do přirozené smrti.

„Já bych dal přednost…“ je sice legitimní názor, nicméně společnost musí dát přednost jistým a jasným pravidlům. Pokud společnost usoudí a rozhodne, že je lepší lidi zabíjet než léčit, nechť si na to vytvoří instituce a nevnucuje tuto povinnost medicíně, která ve své podstatě má jiné zadání. I když jeden z kolegů mi řekl: „Nemysli si, že to doktoři nebudou dělat. Když dá pojišťovna za zabití pacienta 2000 bodů, budou provádět eutanazii, až se z nich bude kouřit.“ S tím souvisí další můj argument proti legalizaci takového počínání: Kdo zde nevidí riziko, připomíná mi nadšence, kteří uvěřili ve společenské inženýrství komunizmu či nacizmu.

Občas jde v diskusi o nedorozumění (je to silně emočně obsazené téma, takže se nedivím). V reakci na můj text napsal T. Chrudimský, že neví, „kde beru tolik odvahy, že si dovolím upírat člověku jeho základní právo – právo vlastního rozhodnutí“. To je omyl. Já toto právo nikomu neupírám a ani jsem o tom nic nepsal. Na druhé straně „nekoketuji“ s myšlenkou, že mě nikdo nemůže nutit, abych ho zabil. Já to myslím vážně. A nehodlám se podílet na zabití člověka, „kterého prostě a jednoduše život z nějakého důvodu omrzel“. Navíc je mi velmi podezřelé, když někdo, kdo chce zemřít, současně žádá, aby jeho přání splnil někdo jiný. Kdyby mě někdo žádal, abych ho vysadil na plot Nuselského mostu, a pak do něj strčil, položím si otázku, proč to dělá. Proč si to nezařídí sám?

V české mutaci časopisu JAMA vychází článek E. B. Erzekiela a spol., který jsem překládal: Postoje a přání vztahující se k eutanazii a k sebevraždě za asistence lékaře mezi terminálně nemocnými a jejich pečovateli. Je zajímavý hned z několika důvodů: Výzkumníci nevedli filozofické rozpravy, ale obrátili se na velký soubor nemocných (988 respondentů), kterým podle odhadu lékařů zbývalo do smrti méně než šest měsíců, a na jejich pečovatele. Tedy na lidi, kteří jsou více než povolaní mluvit na téma eutanazie. Další zvláštností studie (ve srovnání s předchozími) bylo to, že nešlo o jednorázový dotaz, ale že se badatelé po několika týdnech tázali znovu.

Zajímavé jsou i výsledky: V obecné rovině vyjádřilo svůj souhlas s eutanazií nebo sebevraždou za asistence lékaře 60 % pacientů. Pro sebe o ní však vážně uvažovalo jen 10 % a z nich polovina své mínění při dalším šetření změnila. Kteří pacienti pro sebe vyžadovali eutanazii? Pacienti depresivní (deprese je léčitelná!) a pacienti závislí na svých pečovatelích, navíc trpící pocitem, že pro ně představují přílišnou zátěž (mezilidské vztahy lze narovnat!). Studie nepotvrdila obecně šířenou hypotézu „nesnesitelných bolestí jako důvodu žádosti o eutanazii“, naopak potvrdila, že nejčastějším důvodem je bolest vyvolaná depresí a pocitem nechtěné sociální závislosti. Nepotvrdila také předpoklad „nezvratného rozhodnutí“. A to je další důvod k obezřetnosti.

V Holandsku panuje jiná (kalvínsky podložená) tradice, jiná morálka, platí tam dodnes čestné slovo (a nemusí se mu ani říkat „čestné“, stačí, že je dané). Přesto mám za to, že ani v tak poctivé zemi není uzákonění eutanazie výhrou, pokud ovšem není základní strategií tvůrců tohoto zákona dospět do Huxleyova Konce civilizace. V tom případě by to bylo vítězství triumfální.