Četli jsme ...

Se zavrženou minulostí se obtížně vyrovnávají jedinci i celé národy. Němci a Rakušani s nacismem, Francouzi s rozsáhlou kolaborací, Židé s některými přístupy k šoa, Američané s genocidou Indiánů a otrokářstvím. I jinde se ozývají hlasy, že vyrovnávat se s minulostí je zbytečné a že částečná amnézie je nutná a prospěšná. Jako historik však zapomnění uctívat nemíním.

Viktor Šlajchrt: Zmínil jste se o kádrových masakrech v počátcích normalizace. Šlo o radikální zlom, který převrstvil celou společnost a zásadně ovlivnil její současnou podobu. Dosud o tom nevznikla, pokud vím, žádná studie. Proč tak velké téma historiografie ignoruje?

Asi by stálo za to prozkoumat, jakým badatelským projektům dávají přednost grantové agentury. Řekl bych, že toto téma odsunuly hodně do pozadí, přednost má druhá světová válka a česko-německé vztahy. Jenže právě v této souvislosti se nabízí inspirativní srovnání. V nedalekém Mnichově byl krátce po válce založen Institut für Zeitgeschichte, který se pro Němce stal důležitým katalyzátorem vyrovnání se s nacistickou minulostí a výrazně se zasloužil o duševní zdraví dnešní německé společnosti. Česká akademie věd má tři ústavy, v nichž o minulosti bádá přes sto historiků privilegovaných už tím, že se mohou plně soustředit na výzkum ve svém oboru. Český Ústav pro soudobé dějiny nese sice shodný název s mnichovským institutem, ale po deseti letech jeho činnosti se dá spolehlivě říci, že historie komunismu v Čechách zdaleka není ve středu jeho zájmu, jako byla v Mnichově historie nacismu. Výsledky by byly ještě méně uspokojivé, kdyby tam nepůsobil Karel Kaplan, jenže osamocený jedinec tak rozsáhlou záležitost zpracovat nedokáže. […] Hlavní proud české historiografie tenhle kámen úrazu v toku nedávné minulosti míjí.

Viktor Šlajchrt: Snaží se takovou rezignaci obhájit?

Předstírají, že se tady žádná velká ideologická bitva nekonala. Tvrdí, že se jim podařilo udržet kontinuitu oboru, takže mohou v klidu pokračovat ve svém bádání o středověku či raném novověku. […]

Viktor Šlajchrt: Komunistická moc průběžně vytvářela falešné sebezobrazení. Dokumenty jsou psány orwellovskou novořečí a příkazy k represím se sdělovaly po telefonu. Co vlastně může zůstat v historické paměti?

Nabízejí se metody orální historie, záznamy výpovědí pamětníků. S plynoucím časem se však její možnosti zmenšují, a navíc u nás převládá pozitivistická tradice, jež velí odvozovat pozadí událostí z nashromážděných dokumentů. Od vynálezu telefonu a dalších komunikačních technik však písemné dokumenty přestaly hrát rozhodující roli. Svědectví o rozhodování v éře normalizace by se ještě dala zachytit. […]

Viktor Šlajchrt: Češi si navykli odvozovat své sebevědomí z národních dějin. Není to nebezpečné?

Velice. Z historie se dá načerpat větší sebevědomí, než jaké odpovídá reálným možnostem. V politice se minulostí nedá trvale operovat. ¹⁾