Nejen jedy, ale i radioaktivita

Protože se autor zmiňuje, že údaje o uranonosném uhlí získal od kolegů, dovoluji si doplnit podklady o tyto informace:

• Ve východočeském uhelném revíru se uranonosné uhlí těžilo na lokalitách: (1953–1961) důl Stachanov / Kateřina v Radvanicích, kde se získalo 387 tun uranu, přičemž průměrný obsah v zásobách byl 0,29 %; důl Rybníček celkem 171 tun uranu o průměrném obsahu 0,16 %; netěžené zásoby uranu v uhlí sloje Visutá ve Rtyni měly vypočteny průměrný obsah 0,30 % (pravděpodobně byl tento údaj nadsazen).
• V sokolovské pánvi bylo uranonosné hnědé uhlí těženo na lokalitách Odeř, Ruprechtov, Hájek; na lokalitě Hájek bylo vytěženo 241 tun uranu, průměrný obsah včetně ztrát byl 0,088 %.
• Pouze průzkumně byly ověřeny výskyty uranu v uhlí kladensko-rakovnické pánve; je ovšem známo, že ve strusce z uhlí dolu ČSA byly polohy s průmyslovým obsahem uranu (proto jsme v první polovině šedesátých let upozornili příslušné okresní orgány, že se z této strusky nemohou vyrábět stavební panely).

Dodávám, že získávat uran z uhlí hydrometalurgickým procesem v chemických úpravnách je velmi obtížné a je to spojeno s vysokými ztrátami. Uhlí nebylo možno spalovat v běžných teplárnách, neboť za vysokých teplot vstupoval uran do obtížně loužitelné silikátové mřížky. Tyto potíže přispěly k neúměrnému zvýšení ekonomické náročnosti těžby, a proto se od ní ustoupilo.

Autora neopravuji ani s ním nepolemizuji, jsem mu spíše k dispozici.

Ing. Miroslav Kolek, Dobříš

K hodnocení přínosu jaderné energetiky pro životní prostředí je ale třeba vycházet z údajů co nejnovějších. Množství emisí na jednotku vyrobené elektřiny v uhelných elektrárnách Českých energetických závodů, a. s., v posledním desetiletí neuvěřitelně kleslo. V roce 2000 byla naměřena 2 % pro tuhé látky, 7 % pro SO₂ a 35 % pro NO_x (100 % = r. 1992). Celkový pokles emisí, který by nastal, kdyby se výroba elektřiny v uhelných elektrárnách nahradila výrobou v Jaderné elektrárně Temelín, uvádí tab. I.

Čísla, která uvádí V. Beran pro zatížení životního prostředí tisícimegawattovou elektrárnou na černé, popř. hnědé uhlí, vycházejí z průměrných obsahů síry v těchto palivech a z předpokladu neodsířeného provozu elektrárny. Také zachycování emisí tuhých látek, dnes již poměrně velmi účinné, vylučuje nebezpečí, že by „polovina uranu vyletěla ve formě popílku komínem“ (zůstane tedy ve škváře a v zachyceném popílku). Skutečnost, že dnešní emise hlavních znečištujících látek elektráren na fosilní paliva jsou nižší, než bychom očekávali podle předchozích údajů, samozřejmě „ekologické“ výhody Jaderné elektrárny Temelín nesnižuje. Současné měrné emise jsou na hranicích existujících technologií, a proto je i prevence emisí o řád nižších významná. Například odlučovače tuhých látek mají zatím jen malou účinnost pro zachycování rozptýlených pevných částic s ekvivalentním průměrem menším než 10 mikrometrů (tzv. PM₁₀), které pro lidské zdraví představují asi největší riziko. Kdyby se dále spalovalo hnědé uhlí a rozsah výroby v severočeských uhelných elektrárnách zůstal zachován, byly by imisní limity Rámcové směrnice kvality ovzduší Evropských společenství pro tyto částice (ale i pro SO₂ a NO_x) obtížně splnitelné. Proto se očekává nový tlak na to, aby některé severočeské elektrárny byly uzavřeny, přestože jsou již odsířené.

Největším „ekologickým“ přínosem Temelína zřejmě bude snížení emisí skleníkového plynu CO₂. Uvedení temelínské elektrárny do provozu umožní Českým energetickým závodům, aby se v měrných emisích CO₂ dostaly na úroveň výrobců elektřiny vyspělých států (obr. 1). Obr. 2 ukazuje jasnou korelaci s podílem vodních a jaderných elektráren v energetické soustavě jednotlivých států. Vzhledem k tomu, že je potenciál vodní energie v České republice již vyčerpán, je jaderná energetika jedinou reálnou cestou umožňující omezit při výrobě elektrické energie emise CO₂.

Ve výčtu výhod jaderných elektráren před uhelnými na počátku 21. století by jistě neměla chybět zmínka o úspoře vápence potřebného k odsíření. V případě ročního provozu Jaderné elektrárny Temelín jde o 1,4 megatuny mletého vápence k odsíření (popřípadě 0,28 megatuny vápna nebo 0,56 megatuny kusového vápence).

Petr Horáček, České ekologické manažérské centrum, Praha