JAN KENDER (ed.): Teoretické a praktické aspekty ekologie krajiny

Slibný název naznačuje, že do nečetného souboru českých publikací o krajinné ekologii přibývá další titul. Naději vzbuzuje především u těch, pro které je odborná literatura Formana, Zonnenvelda, Fariny, Liebermana či Naveha příliš náročná (snad i nedostupná) a kteří očekávají něco více, než co poskytuje tradiční a dlouho neinovovaná praktická škola Igora Míchala. Příručka je kolektivním dílem 11 autorů, z nichž jeden je zároveň uveden jako editor a jeden jako odborný recenzent.

Již letmé prolistování však přináší rozporuplné dojmy. Knížka je vytištěna na křídě a velmi malým typem písma. Obé je příčinou dvojnásob negativního optického vjemu.

Předmluvy se ujal sám ministr životního prostředí M. Kužvart. Kdyby tato krátká stať v knize nebyla, nic by se nestalo. Navíc plytké řeči zde vedené jako by byly předznamenáním většiny obsahu. Pro ilustraci pár „duchaplných“ vět: … Jestliže naším společným cílem je zdravé životní prostředí, potom se snížení množství devastujících látek (stupně devastace) musí projevit i na finalizujícím článku, a tím je zdravá krajina. Doposud tomu tak není a bude potřebné vynaložit mnoho úsilí, aby byly překlenuty bariéry a aby se koordinovaly jednotlivé složky životního prostředí. Také bude nutné odstranit úzce specializované teorie, které se snaží být všelékem, a veškeré problémy ekologie krajiny. Někdo prosazoval územní plán, jiný ekologické zemědělství, další důslednou ochranu přírody nebo urbanismus krajiny, popřípadě holistickou metodu rozhodování o všech problémech. Názorů a zaručeně jedině správných směrů řešení je velké množství a není naším úkolem posuzovat jejich oprávněnost stát se dominující filozofií zajišťující zdravou ekologii krajiny (která splní veškeré naše očekávání)… Na ministrovo slovo navazují ve velkém stylu souhrny (v češtině, angličtině, němčině a francouzštině). Následuje úvod, bezobsažností ne nepodobný úřednické předmluvě.

Jádro knížky je soustředěno do několika kapitol, z nichž některé jsou podle velikosti písma v titulku zřejmě hlavní a jiné jakoby na úrovni podkapitol a „podpodkapitol“. O jejich sledu se nedá říci, že by byl příliš logický. „Objasnění pojmů“ zabírá jednu stránku a pokrývá výlučně hydrologii. Zcela zbytečně jsou zde definovány velmi známé pojmy, např. řeka či jezero.

• Kapitola „Ekologická stabilita kulturní krajiny ve vztahu k hydrosféře“ spolu s předchozí kapitolou je vytržena z kontextu. Obě by měly být zařazeny spíš do oddílu o vodě, který následuje až za dalšími dosti nepodařenými podkapitolami „Energetická bilance krajiny“, „Interakční funkce krajiny“ a „Biodiverzita“.
• Jako druhou hlavní kapitolu (nejen podle velikosti písma nadpisu, ale i podle obsahu) lze odhalit část „Voda v krajině“. Oddíl se dotýká převážně různých administrativních a vodohospodářských aspektů výstavby udržování a plánování vodních děl, včetně revitalizací vodních toků. Kromě ilustrativních schémat a příkladů týkajících se již zmíněných revitalizací je zde spousta balastních slov, vět i odstavců. Za ukázku například stojí úvod ke kapitolce „Problematika vzájemných interakcí vodního toku a jeho okolí“: Pro pochopení vzájemných vazeb a souvislostí mezi vodním tokem a okolím je vhodné (alespoň pro názornost) celý proces rozdělit do dvou vzájemně se doplňujících, avšak prolínajících se rovin procesů, které, jak bylo naznačeno, spolu neoddělitelně souvisejí. A pod tím stojí ty dva úžasně se doplňující, a přitom rozdílné procesy: „1. Interakce vodní tok – okolí“ a „2. Interakce okolí – vodní tok“. Dlužno dodat, že takových slohově a logicky vytříbených perel je v celé knize dostatek. Třebas tahle z kapitoly „Biodiverzita“: Kdybychom si představili zeměkouli o velikosti školního glóbu a dívali se na ni asi z metrové vzdálenosti, nezaznamenali bychom žádnou známku života. (Možná z půl metru, kdo ví?). Kapitolu o vodě výrazně vylepšuje část pojednávající o mokřadech. Je však zřejmé, zejména z nešikovně okopírovaných obrázků, které se někdy opakují v téže podobě na jiných místech a pod jinou legendou nebo mají legendu rozluštitelnou pouze pomocí mikroskopu, že jde o „čerpání“ z jiných zdrojů, tedy o kompilát a možná spíše plagiát, jelikož ne všude jsou uvedeny zdroje, z nichž autoři čerpali.
• Část „Lesy v krajině“ je stručnou a celkem zdařilou exkurzí do lesnictví a aplikované lesnické ekologie. Na kapitole je zřejmé, že ji zpracovával patrně jeden autor – odborník. Styl je vytříbený a text je vhodně doplněn tabulkami, obrázky, grafy a schématy. I citace cizích zdrojů jsou uvedeny v místech, kde je lze očekávat. Krajinářského aspektu je však bohužel jen málo.
• Následujícím oddílem je „Zemědělská krajina a pozemkové úpravy jako významný nástroj pro její ochranu a tvorbu“. Štědrost rozsahu nadpisu vyvážili autoři skromností obsahu kapitoly. Je až s podivem, že takto významné téma je v knížce pojednáno pouze na necelých 4 stránkách (voda 71 stran, lesy 31 stran). Místo slibovaných teoretických a praktických aspektů se o vlivu tak významné krajinotvorné lidské aktivity, jako je zemědělství, dozvídá čtenář pouze něco všeobecných informací úvah a frází. Škoda.
• Za zdařilou část je možno považovat pátou hlavní kapitolu „Ekonomické problémy ekologie krajiny“. I když se autor této části textu prokousával k jádru tématu dosti dlouho, je třeba uvést, že čtení to není nezajímavé. Kapitola pojednává o ekonomických (finančních) aspektech ochrany životního prostředí v České republice. Na krajinu se také dostává a analýza i metodické poznámky o ekonomickém posouzení aktivit, které ovlivňují současné formování krajiny, patří rozhodně k těm zajímavějším.
• Zcela jistě je nejslabší částí publikace kapitola „Teoretické a filosofické souvislosti“. Jde o nesourodou, místy až špatně čitelnou a špatně pochopitelnou změť témat, zamyšlení a anotací dříve vydaných děl (mimo jiné pravděpodobně převzatých z jiné publikace). Oddíl uzavírá záhadně složený „Stručný výkladový a významový slovníček používaných výrazů“. Výběr termínů je nevhodný a výklad mnohých se netýká příslušného hesla. Za příklad může sloužit termín sukcese, který je zde spíše ne zrovna přiléhavým výkladem termínu homeorhéza. Slovník se pokouší vyložit i takové termíny, jako je vymezení hranic ekosystémů. První věta tohoto výkladu rozhodně stojí za doslovnou citaci: Pochopit realitu světa, která je neustále proměnná a nesmírně kontinuálně složitá, lze jen s využitím abstrakce.

Čtyři přílohy úroveň publikace po duchamorném konci mírně zvyšují, neboť obsahují dvě stručné konkrétní ukázky revitalizace mokřadů a dvě delší metodické glosy k revitalizaci říčních systémů. Následuje už jen početný seznam použité literatury (147 položek), v němž ale nenajdeme ani jedno uznávané zahraniční krajinářsko-ekologické dílo a chybí tu i řada domácích publikací. K citování zdrojů lze pouze dodat, že s ním měli někteří autoři i editor potíže. Pouze v některých kapitolách je tomuto dobrému zvyku z odborné a vědecké literatury učiněno zadost, jinde se jaksi pozapomíná, že vše přejaté je třeba citačním odkazem jasně označit a odlišit od vlastního přínosu už v textu.

Místo celkového hodnocení lze vzkázat vydavateli i editorovi několikero zásadních doporučení. Pokud je v edičních fondech MŽP dostatek prostředků, je třeba zadávat zpracování podobných publikací na základě předběžného recenzního řízení autorského návrhu. Jenom tak se dostanou do autorského kolektivu pouze odborníci znalí tématu a schopní pracovat podle ucelené koncepce. A když už vzniká nějaká podobná příručka narychlo, je třeba vybrat k redigování zkušeného autora a odborníka s přehledem, který vyřadí balastní části a dá publikaci řád. Totéž platí pro grafickou úpravu. Formátování textu, odlišení řádů kapitol, zařazení a reprodukce některých obrázků nejsou dobré. Text by také měl projít řádnými odbornými a textovými redakčními úpravami. To se v posuzované publikaci zřejmě nestalo, neboť je zde řada překlepů, stylistických nedostatků i odborných chyb (v oddíle „Biodiverzita“ se např. dozvíme, že na zeměkouli žije přibližně jeden milion druhů!), o pseudoteoretických výplodech ani nemluvě. Škoda papíru, úsilí, peněz (MŽP) a času všech, kteří se k sepsání této publikace dali dohromady. Zejména to platí o autorech podílejících se na těch kvalitnějších partiích. Jejich příspěvek do značné míry devalvuje nízká kvalita ostatních částí textu. Pro ty, kteří se pustili do díla s velkou dávkou entuziazmu, ale s malou zkušeností a odbornou erudicí, platí, že jen dobrý úmysl nestačí. Do knihovny vedle klasiků, teoretiků i praktiků ekologie krajiny uloží tuto publikaci, jejíž váhu a životnost podtrhuje pouze těžký křídový papír a kompaktní tvrdé laminované desky, asi málokdo.