Zachovejte paniku!

Ať už jde o dávné vulkanické erupce, s nimiž je spojován osud Borobuduru (s. 196), anebo o poměrně nedávnou tragédii v Černobylu (s. 212), pohromy vždy bývají provázeny panikou. Víme, že panika je nenadálé (často neopodstatněné či alespoň nepřiměřené) hromadné zděšení, při němž lidé začnou zmatkovat. Slovo k nám přišlo z francouzštiny (panique), jeho původ však nutno hledat v řecké mytologii.

Pan, dle bájí syn Hermův nebo Diův, byl bohem plodivé síly, ochráncem dobytka, vládcem lesů i lovců, pastýřů i jejich stád, vynálezcem píšťalky-syringy. Představován byl s rohy, ohonem a kozlíma nohama. Později vznikla též báje o větším počtu Panů a jejich dětí Panisků, tvořících družinu boha Dionysia. U Římanů byl s Panem ztotožňován Faunus. Tento podivný bůh vládl přírodními živly a často se bavil tím, že strašil pastýře, kteří vyvedeni z míry začali dělat hlouposti, až nakonec, ponecháni napospas Panovu dovádění, propadli strachu, jemuž se začalo říkat panika (dnes bychom řekli „Panův syndrom“).

A co je to ten pospas? U nás se vyskytuje jen ve rčení nechat napospas (tj. v plen, jako kořist), nicméně pochází z italského pos(t)pasto (zákusek po jídle). Čtenář si možná vzpomene na opak zákusku (předkrm) v podobě konzervy antipasty, která obsahovala pár rybiček a zeleninu. Kořeny italských slov ovšem nutno hledat v latině, v našem případě ve slově pastus (pastva), což bylo slovo užívané nejprve pro krmivo, později pro jídlo obecně. K nám se pospas dostal v době pobělohorské, kdy do Čech přibyla šlechta mluvící románskými jazyky, ale rozšířil se až přičiněním Jana Kollára (1793–1852), který ho použil ve sbírce „Slávy dcera“: Večer, když se dokonaly kvasy, zrádce hostům svojím předložil hlavy našich knížat na pospasy. Co podnítilo významový posunu od „dortíčku“ ke kořisti? První impulz možná vyslal svým morbidním „zákuskem v podobě hlav“ již Kollár, nejspíš ale pospas začal být spontánně spojován se slovesem spást (vyžrat, vyplenit). Podivuhodné je, že svého času jsem poznala dětskou skupinu, v níž bylo zvykem komolit výše zmíněnou rybí konzervu jako antipastvu, aniž by některé z dětí bylo o etymologické souvislosti s pastvou (potravou) informováno.

Podobný význam jako nechat napospas má rčení nechat na holičkách. Holička je buď pánská kadeřnice, nebo nedozrálé ovoce po odkvětu. Teoreticky by to také mohla být malá hole (horská louka nad hranicí lesa) a jestliže budeme pátrat déle, najdeme u J. Š. Baara (v románě „Poslední soud“) holičku jakožto holou zadničku. V posledním případě jsme významu rčení asi nejblíž. Takhle potupně holý byl totiž ten, kdo byl na holičkách ponechán.

Které podněty paniku vyvolávají? Může to být pouhá fáma (báje), tj. příběh bez racionálního podkladu, který se šíří ústním podáním, anebo katastrofa, havárie, kalamita, pohroma či krize, o jejichž průběhu předem nikdo nic neví, tudíž každý ztratí nervy. Katastrofa je vlastně převrat (ř. kata – dolů, proti, zpět, strefo – obracím), pohroma je to, co (v lidské obrazotvornosti) může následovat po hromu (zpustošení). Naproti tomu kalamita je „jenom“ nehoda (lat. calamitas – škoda na úrodě). Nehodou je ostatně i havárie, která k nám prostřednictvím jiných evropských jazyků doputovala z italštiny (avaria – zboží poškozené nehodou na moři), jejíž původ však tkví v arabském awar (škoda). Každá krize neboli rozhodná chvíle (ř. krisis od krinein – rozhodnout) vyžaduje odpovědné kritérion (sudidlo, posuzovadlo).

V panice se lidé mohou i ušlapat navzájem. Výzvy k zachování klidu se zpravidla míjejí účinkem. Není proto divu, že vzniklo ono nekonvenčně uvolněné „vyzvání k opaku“, jemuž by cizinec více či méně znalý češtiny neporozuměl: Zachovejte paniku! ¹⁾