Ztráta důvěry

Po listopadu 1989 se začala projevovat obecná ztráta důvěry v důsledku přebujelosti jevu, který bývá označován jako střet zájmů. ¹⁾ Často je pouhým eufemizmem pro korupci, podvod, krádež či naše slavné „tunelování“. Zasahuje všechny vrstvy společnosti, vědeckou a akademickou komunitu nevyjímaje. Nikterak to nepřekvapuje, vždyť i vědci jsou „jenom lidé“, a tak podléhají všem lidským slabostem, včetně touhy po snadném a rychlém zbohatnutí. Na druhé straně, kdo jiný než akademičtí pracovníci by měl být nezávislým zdrojem kritické reflexe ve společnosti a ochráncem vědění bez ohledu na jeho komerční hodnotu? Přičteme-li k tomu rozhodující vliv na formování celých generací profesionálů všeho druhu, nemůžeme pochybovat o jejich výjimečné odpovědnosti za morální stav národa.

Veřejnost je k pouhému náznaku střetu zájmů velmi citlivá, přestože ho tak obvykle nenazývá. Prostě jej vnímá jako jednání, které je na štíru s etikou, či dokonce v příkrém rozporu se spravedlností. Přesto se naše akademická obec k serióznější diskusi o střetu zájmů zatím víceméně nedostala, natož aby učinila alespoň nepatrný krůček k jeho potlačení. Chceme-li však být důstojným, seriózním a transparentním partnerem civilizovaného světa, řešení tohoto problému se nevyhneme. Pokusím se naznačit jeho šíři, formulovat základní otázky s ním spojené a na diskusi probíhající ve Spojených státech ukázat některé specifické problémy týkající se vztahu mezi akademickými institucemi a průmyslem. Koneckonců i střet zájmů je americkým „vynálezem“, jak dokládá výrok Lorda Actona z minulého století.

Od Solona k dnešku

V životopisech slavných Římanů a Řeků mluví Plutarchos [1] o nepříjemnosti, která Solona potkala, když se odhodlal vydat zákon rušící dluhy. Se svým úmyslem se svěřil přátelům, jimž nejvíce důvěřoval, a proto se s nimi pravidelně radíval. Ti toho hned využili, nakvap si od zámožných lidí vypůjčili značnou částku peněz a skoupili rozsáhlé pozemky. Když byl zákon vydán, plynuly jim z pozemků značné zisky, nemuseli však věřitelům nic splácet. Samotný Solon se stal terčem obvinění, že z toho také těžil. Očistil se, až když vyšlo najevo, že sám byl věřitelem jiných. Jeho přátelům však zůstala přezdívka „dlužní podvodníci“.

Nevím, je-li popsaná událost prvním historickým záznamem toho, co dnes nazýváme střet zájmů. Rozhodně je jeho čítankovým příkladem. Starému Plutarchovu příběhu proto stále dobře rozumíme, i když formy problematického jednání jsou rozmanitější. Nejde jen o pár přátel zákonodárce, ale o celé armády státních úředníků, poslanců, senátorů, řídících pracovníků korporací, akciových společností, neziskových organizací, pedagogů na školách všeho druhu, vědců, pracovníků médií, zkrátka všech, kteří spravují nebo ovlivňují cokoli veřejného: instituce, informace či mínění.

Sofistikovanější formu střetu zájmů dokládá skandál, který před rokem hýbal britským tiskem [2]. Odstartovala ho zpráva, že si šéfredaktor deníku The Mirror Piers Morgan koupil akcie firmy Viglen Technology za dvacet tisíc liber den předtím, než v jeho novinách vyšla exkluzivní reportáž o této firmě. V důsledku toho stoupla cena inkriminovaných akcií o sto procent, a tak čistý zisk pana Morgana z popsané transakce činil stejnou sumu, jakou do obchodu vložil. Během vyšetřování byli z podobných praktik obviněni další redaktoři zmíněného deníku. Dva z nich dostali okamžitou výpověď. Podobně se zachovala burzovní společnost k svému zaměstnanci, který nákupy akcií s redaktory uskutečňoval.

V obou příkladech najdeme jak společné rysy, tak významné odlišnosti. Dlužní podvodníci „pouze“ využili důvěrné informace k svému prospěchu. Redaktoři k tomu ještě připojili svůj vliv na veřejné mínění, a tím i na cenu akcií. První se dopustili podvodu na svých věřitelích, druzí na svých čtenářích. Prostě když si novinář nakoupí levné akcie, příslušnou společnost vzápětí doporučí širokému publiku, a potom akcie se ziskem prodá, fakticky okrádá své čtenáře. Solonovi přátelé ani redaktoři přitom žádný zákon neporušili, v očích veřejnosti se však stejně stali podvodníky. Na rozdíl od Solonových časů stihl redaktory i brokera přísný trest, protože porušili etické kodexy svých profesí. Ztratili nejen lukrativní a prestižní zaměstnání, ale vůbec příležitost se svou profesí dále živit.

V české kotlině máme navíc svá vlastní specifika střetu zájmů, která nás přibližují spíše časům Solonovým než civilizované společnosti dnešních dnů. Omezíme-li se na publikované případy z vědeckých kruhů, pak typickým reprezentantem je případ Karla Bauera a jeho firmy REAT, která zprostředkovávala granty za úplatu. Být vlastníkem takovéto firmy by samo o sobě nic neznamenalo, kdyby tento dobrý muž nebyl zároveň zaměstnancem ČVUT a, což je možná ještě horší, nebyl jedním z těch, kteří rozhodují o udělování grantů v Grantové agentuře ČR [3]. Již tato mezaliance ztvárněná jedinou osobou svádí k mnoha otázkám. Ke komu je Karel Bauer loajální? Ke své firmě, nebo ke studentům a své vědecké práci? K nestrannému a nezaujatému posuzování projektů jiných, nebo k projektům svých klientů? Proč měl být právě Karel Bauer zvýhodněn možností seznamovat se s projekty svých konkurentů?

Zjednávání řádu mezi zájmy

Ústřední otázkou střetu zájmů není rozlišování mezi zájmy dobrými a špatnými. Vždyť i běžný život se spíše odehrává v napětí mezi věcmi, z nichž každá sama o sobě je vnímána pozitivně. Tak například soupeří právo lidí na soukromí se svobodou tisku, svobodné podnikání s ochranou veřejnosti, svoboda projevu s národní bezpečností [4]. Na snaze podnikatele maximalizovat zisk není nic špatného, pokud neohrožuje stabilní fungování společnosti jako celku. Přílišná ochrana veřejnosti může zase působit proti hospodářskému rozvoji [5]. Starost o zabezpečení vlastní rodiny je zajisté chvályhodná. Problémem se však stává v momentu, kdy tak činí veřejný činitel na úkor své nestrannosti, a tím i na úkor jiných. Podobných příkladů je mnoho a jejich společným jmenovatelem je existence mnoha zájmů, které se dříve či později mohou dostat do konfliktu. Spravedlnost může být v tomto kontextu nahlížena jako umění urovnávat konflikty mezi nejrůznějšími zájmy, nikoliv však jako snaha tyto zájmy vymýtit nebo redukovat. Střet zájmů pak lze chápat jako předcházení konfliktním situacím tím, že se pro určité situace zavede mezi zájmy hierarchie a transparentní řád.

Střet zájmů se obvykle definuje [6–8] jako situace (podmínky, okolnosti), v níž by profesní úsudek (rozhodování) ohledně primárního zájmu mohl být natolik ovlivněn zájmem sekundárním, že by byla ohrožena jeho nezávislost a nestrannost. Pro vznik střetu zájmů je tedy klíčový souběh tří faktorů: profesní odpovědnost, nezávislost v rozhodování a existence nějakého dalšího, často finančního, osobního nebo soukromého zájmu.

Jestliže se omezíme pouze na akademickou obec, potom je primárním zájmem odpovědnost za integritu vědecké práce, za vzdělávání studentů, popřípadě za zdraví pacientů apod. Tyto povinnosti jsou považovány za nadřazené vůči jakémukoli jinému zájmu. Nezávislost v rozhodování souvisí s důvěrou, kterou má veřejnost k objektivnímu a nestrannému posuzování konkrétních otázek a problémů. Zde je na místě zdůraznit, že profesionální úsudek není rutina. Vyžaduje znalosti (odbornost), umění rozlišovat (bystrost) a důvěryhodnost (na soudy v něm činěné je spolehnutí) [9].

V konkrétních případech nebývá vždy jednoduché rozpoznat, jestli vůbec o střet zájmů jde. Dobrou pomůckou pro každého, kdo se chce s touto záležitostí poctivě vyrovnat, je test důvěry [6]. Spočívá v odpovědi na otázku, zda by někdo mohl důvěřovat mým rozhodnutím nebo soudům, pokud by přesně znal mou situaci. Druhou možností je konzultovat své postavení s někým jiným. Vždy bývá snazší rozeznat střet zájmů u druhých než u sebe. Dostaneme-li se však do situace, která jen trochu zavání střetem zájmů, pak je nejlepší co nejrychleji z ní vycouvat. Pokud to z nějakých důvodů nejde, je rozumné o svém soukromém zájmu alespoň informovat.

Sepětí vědy a praxe

„Středně velké evropské země bez významnějších přírodních zdrojů musí svoji prosperitu, a tím i spokojenost svých občanů zakládat především na rychlém a efektivním získávání poznatků a na jejich uplatnění v nových výrobcích, technologiích a službách“ je typická věta vládní mluvy o vědě a výzkumu [10]. Slovíčkům „rychlý“, „efektivní“, „prosperita“, „spokojenost občanů“ jakož i převádění poznatků do praxe rozumí snad každý, a tak se zdá, že jde o obecně pochopitelný a přijímaný politický program. Málokdo se však zamýšlí nad možnými dopady tohoto přístupu na chování obou partnerů: akademické obce i průmyslu. Nad tím, do jakého pokušení jsou uváděni jednotlivci i celé instituce a jaká může být reakce veřejnosti. Čtenáři Vesmíru se mohli nedávno s některými aspekty tohoto problému seznámit v článku Richarda Balona [11]. Velmi inspirativní je také článek Marka Frankela [12], s jehož myšlenkami by se měl seznámit snad každý akademický pracovník i politik.

Implicitní kontrakt mezi vědou a společností se datuje od druhé světové války. S výjimkou několika projektů, např. projektu Manhattan za 2. světové války, se však od vědy nevyžadoval specificky viditelný prospěch. Podpora vědy z veřejných prostředků byla vyvážena veřejně produkovaným a sdíleným poznáním. K radikálnější změně tohoto přístupu došlo v osmdesátých letech, kdy politici a vládní úředníci začali spatřovat stagnaci průmyslového růstu a ztrátu konkurenceschopnosti v bariérách mezi akademickým a průmyslovým výzkumem. Vláda i Kongres začaly podporovat užší spolupráci mezi univerzitami a průmyslem, např. Bayh-Dole Act z r. 1980 dával univerzitám právo používat federální fondy také na výzkum, jehož výsledkem měl být patent. V důsledku toho vzrostl zájem průmyslu o univerzitní prostředí. National Science Foundation zavedla grantové programy na podporu vzniku společných center mezi univerzitami a průmyslem. Uvedená opatření skutečně znamenala zvýšení ekonomické výkonnosti země, rychlejší šíření a uplatnění technologií, podpořila malé a střední podnikání. Byla prospěšná pro mnohé kdysi chudší regiony a znamenala také významný přísun peněz pro vědecké instituce. Ale!

Nestrannost a finanční zájmy jsou neslučitelné. Kde jsou peníze, tam se objeví také střet zájmů nebo alespoň podezření z něj. Je vědecký výzkum prováděný na objednávku skutečně svobodný? Nejde v lepším případě o marketing, v horším o prostituci vědy pro zisk? Mimoděk se vnucuje vzpomínka na časy ne tak dávno minulé, kdy vás novopečený člen (kandidát) KSČ ujišťoval, že není žádná k..., že to dělá jenom pro peníze, a nechal vás lámat si hlavu nad příslovcem „jenom“ a nad tím, pro co to vlastně ta k... dělá. Je tedy nutno klást si otázku, do jaké míry peníze mají vliv jednak na problémy a otázky, jimiž se věda zabývá, jednak na interpretaci dat a předkládání výsledků. Nezpronevěřuje se věda ve svazku s průmyslem svému veřejnému poslání například tím, že svou produkci musí v zájmu firem tajit nebo že učí studenty spíše tržnímu chování než kritickému myšlení? V neposlední řadě je zde problém nepoctivosti ve vědě a výzkumu. Arnold Relman nevidí kořeny selhání pouze v lidské nedokonalosti, ale také v podmínkách, v nichž moderní vědci pracují [13]. Je to tlak na počet publikací, tlak na rychlé zavádění výsledků do praxe, aniž by základní výzkum dokázal odpovědět na mnohé nedořešené otázky. To je případ genové terapie, geneticky upravených potravin, neschopnost vědy dát jasnou odpověď na vliv mobilních telefonů apod. Toto vše činí vědu a vědce nevěrohodnými, toto vše vede k podezření, že vědecká práce je byznys jako kterýkoli jiný.

Kruh se uzavírá. Politici si kdysi vymysleli sepětí vědy s praxi, aby učinili vědu v očích občanů užitečnou a důvěryhodnou. Tím však zároveň vytvořili podmínky pro aktuální nebo virtuální střet zájmů, jehož výsledkem je vždy ztráta důvěry. Ztráta, která může mít vážné následky nejen pro vědce, ale také pro společnost.

Při všech těchto otázkách bychom si měli uvědomovat, že lidé, vědomě či nevědomě, velmi přesně rozeznají a vycítí, kdo jedná skutečně svobodně a za koho mluví jenom nějaké jiné zájmy. Dosti pregnantně to formuloval nedávno zesnulý Milan Mejla Hlavsa, když vyslovil obavu, zda politická totalita nebyla nahrazena jenom totalitou ekonomickou. Vědec, který se nehodlá svému poslání zpronevěřit, se nemůže podílet na žádné totalitě. Střet zájmů je navíc varováním: podle selhání nemnohých budou posuzováni všichni. Je tudíž v zájmu vědecké komunity, v zájmu její důvěryhodnosti, aby tyto otázky vzala docela vážně v potaz.