Neurony pro krásu

Opět se strhla malá přestřelka mezi dvěma kulturami, vědeckou a humanitní. Zatím probíhá na stránkách jednoho cizího odborného časopisu, ale čekám, že se brzy rozšíří. Začali s tím dva neuropsychologové, kteří se pokusili identifikovat několik (konkrétně osm) „uměleckých univerzálií“ – výtvarných principů, které dle nich umělci vědomě či nevědomě užívají k příjemnému polechtání patřičných center v šedé kůře divákova mozku. ¹⁾ Chtěli snad pomoci uměnovědcům s odhalením, proč vlastně člověk mívá potěchu z uměleckých děl. Nabídli pro tuto potěchu neurofyziologické výklady, které se opírají i o evoluční argumenty.

Abych byl konkrétní, uvedu čtyři z navrhovaných principů, totiž ty, které by se mohly docela dobře hodit pro obraz Pavla Brázdy na zadní straně tohoto čísla. Obrázek si proto nejdřív dobře prohlédněte (má název „Úraz“).

První princip je takzvaný posun maxima (peak shift). Naučíme-li se jednou na věcech rozlišovat určitou odstupňovanou modalitu (protaženost obdélníku, odstíny barvy, ženské prvky v určitém tvaru nebo pozici těla), pak pohled na obraz, na němž je tato modalita znatelně přehnána, nás dle našich autorů zvlášť pozitivně naladí. Na Brázdově obrazu si lze například všimnout přehnaných vrásek, ale i vybarvení rozpolcené tváře (její spodní část je přehnána do hnědočervena, horní zase do žluta – obojí vzhledem k přirozené barvě pleti). Druhým principem je izolace modality, a to hlavně potlačením jiných modalit dle zásady „méně je více“. Na našem obraze jsou plochy důsledně jednobarevné, bez stínů a odstínů, a čáry mají všechny stejnou tloušťku. Dále si všimněte, že pokud se barvy sousedních ploch liší, pak se liší ostře, což je již třetí princip, kontrast. Čtvrtým principem je symetrie; ta je na Brázdově obraze jen částečná, odvozená od přirozené symetrie tváře, záměrně však narušená titulním úrazem.

Teď se musím hned dvakrát omluvit. Jednou Pavlu Brázdovi, že jsem z jeho obrazu udělal karikaturu (což je ostatně příklad posunu maxima), a za druhé autorům oné stati, kterou jsem rovněž poněkud zkarikoval. Nemám dost místa, abych reprodukoval jejich neurofyziologické a evoluční argumenty, a nemám dost znalostí k hodnocení těchto argumentů co do věcné vykazatelnosti. Jen příklad za všechny: Citlivost na kontrast je fyziologům známá, stará se o ni celá kaskáda dějů probíhajících od sítnice oka až po zrakovou kůru. Kontrast je přitom důležitý při rozlišování tvarů věcí, což je nesporně evolučně výhodné. Příjemné pocity jsou dle našich autorů způsobeny vybuzením specifických modulů zrakové oblasti mozku, funkčně propojených s limbickým systémem (jsou to jakési „aha“ efekty na mikroúrovni).

Zde mi jde spíš o to, že před sebou máme smělý pokus redukcionisticky vyložit krásu samu, tedy něco, co se zdá být zcela mimo kompetence objektivní vědy. Tento pokus a rozličné odezvy na něj – od uznalého potlesku až po prohlášení, že patří mezi „nejvýraznější příklady sexistické, vědecké a redukcionistické megalomanie pozdního dvacátého století“ – nejsou bez zajímavosti pro sociology současné vědy.

Na výtky z redukcionizmu autoři reagují s hrdým souhlasem: Ano, redukcionizmus je metodologicky nejmocnější strategií ve vědě a není třeba mít strach, že nás o něco připraví, protože „redukcionistické vysvětlení složitého jevu tento jev neeliminuje – pouze jej vysvětluje“. Je tu ovšem otázka, co jsou ty jevy, které autoři vysvětlují. Pokud jde o funkci mozku, například o zmíněné funkční propojení s limbickým systémem, pak jistě toužíme vědět o tom co nejvíc. Také bychom uvítali vyjasnění, čemu za to vše máme vděčit, zda soustavným úspěchům a omylům našich evolučních předků, nebo vlivu našich bližních, nebo konečně našim schopnostem si to vypěstovat každý sám pro sebe. V těchto směrech naši autoři nabízejí spíše jen neurčité, byť logicky koherentní spekulace, které stěží uspokojí ty přísnější mezi námi.

V tom však nevidím hlavní problém. Zajímalo by mne spíš, jak to vlastně je s tou kompetencí „střízlivé“ objektivistické vědy. Pomůže redukcionistické vysvětlení uměnovědcům, když je dosaženo záměrným obcházením právě toho, oč se oni zajímají nejvíc? Naši autoři například soudí, že k určování emoční aktivace limbického systému je vhodnější měřit vodivost divákovy pokožky při pohledu na umělecké dílo než se diváka ptát na jeho vnitřní pocity. To proto, že „verbální odezva je filtrována, editována a někdy cenzurována vědomou myslí“, jak píší. Zajisté, dozvíme se tak něco o aktivaci limbického systému. Lze však mluvit o kráse uměleckého díla a současně ignorovat právě vnitřní pocity a vědomou mysl i s jejími cenzorskými rozmary?

Čtu: „Pravým důvodem našeho zájmu o umění je skutečnost, že objevovat a rozpoznávat objekty je pro organizmus příjemné. Je to zabudováno v našem zrakovém systému.“ Znovu si teď prohlížím Brázdův „Úraz“ a dávám pozor, co je a co není příjemné. Co pro organizmus, to nevím, vím jen, co pro mne a právě teď příjemné není: připomínat si, že mé dojmy – dojmy nás všech – nejsou nic víc než triviální a evolučně zdůvodněné procesy generované spletí neuronových vláken.