Planeta šachu

Často se debatuje o vztahu přírodovědeckých teorií ke skutečnosti – do jaké míry je ta či ona teorie jen umělou konstrukcí dovolující pohodlně mluvit známými slovy o neznámých věcech a do jaké míry nám opravdu prozrazuje něco o dění za scénou jevového světa. Debaty brzy narážejí na známý paradox: Abychom odpovědně rozhodli, museli bychom mít již předem zjednán přístup za scénu. A tak jediné, co nám zbývá, jsou různá věření, například že to „tam“ je spíše jednoduché než složité (odtud ontologická verze Occamovy břitvy) a že se to projevuje tím, že správné teorie do sebe pěkně zapadají (odtud touha po velkém sjednocení).

Zkusme si pro zajímavost představit situaci v jistém smyslu inverzní: Rozvážný, ale zvídavý badatel (dále Badatel) se ocitne v jevovém světě, o jehož zákulisí budeme my (já a čtenář) vědět podstatně více než on. Budeme sledovat, jak si poradí.

Vezměme tento příklad: ¹⁾ Badatel, který nezná hru v šachy, ba ani neví, že taková hra existuje, přichází na planetu obydlenou populací šachistů. Ti spolu hrají nespočet partií, všechny podle pravidel a víceméně kompetentně (předpokládejme pro jednoduchost, že se nevzdávají a hrají vždy až do konce partie). To ovšem víme jen my, Badatelův svět je podstatně omezenější. Existence oněch šachistů je mu zcela utajena a vše, co vidí, jsou jen jednotlivé šachovnice a na nich rozestavené bílé a černé figurky několika tvarově odlišných typů. Vidí, že figurky mění své postavení, občas některá zmizí nebo (vzácně) se změní v jiný typ. Proč? To Badatel neví, ale nevzdává se. Má k dispozici bohatý materiál k odhalování rozmanitých pravidelností, které pak může formulovat v podobě „přírodních“ zákonů, ať už deterministických nebo pravděpodobnostních.

Uvažujme dvě varianty. Prvá varianta: Badatelova návštěva na oné planetě je příliš krátká na to, aby registroval více než jeden tah na jedné šachovnici. Má tak k dispozici rozsáhlý soubor jednotlivých pozic a jejich elementárních změn, aniž tuší, že jedny změny navazují na jiné vždy v rámci nějaké partie šachu. Pečlivé studium souboru mu přesto cosi zjeví. Vyskytují se jen některé pozice a jen některé změny, obojí navíc s pozoruhodně nerovnoměrným pravděpodobnostním rozložením. Nikdy se například nezmění poloha více než jedné figurky a nikdy nevzroste jejich celkový počet; naopak jsou pozice, u nichž je velmi pravděpodobné, že povedou ke snížení počtu figurek. Ukáže se také, jak chování figurek souvisí s jejich typem. A tak dále – čtenář nechť sám zkusí pokračovat a uhádnout (pomocí své znalosti šachu), jaké obecné pojmy si Badatel asi vytvoří a jaké exaktní či pravděpodobnostní zákony mu to umožní formulovat.

Badatel bude ovšem chtít víc, bude chtít těm zákonům porozumět. Stále se mu vnucuje otázka „Proč?“ a nestačí mu apatická odpověď „Svět už je takový“. Že by neexistovala nějaká hlubší jednoduchost, na kterou by bylo možno ony zákony redukovat? A tak náš Badatel bude vytvářet teorie. Zkusí například vysvětlovat vlastnosti figurek (které nazval třeba „částice“) pomocí nějakých elementárnějších entit, řekněme „kvarků“: jeden kvark pro barvu, jiný pro pohyb, další pro braní… Nechci to za něj vymýšlet, ale je možné, že to vyjde jednoduše a vše do sebe pěkně zapadne. Badatel proto brzy uvěří, že popisuje skutečnost.

Zkusme nyní druhou variantu. Předpokládejme, že tentokrát má Badatel dostatek času, aby mohl pozorovat celé sekvence změn na konkrétních šachovnicích – právě ty sekvence, které (jak my víme) odpovídají skutečně sehraným partiím šachu. Své objevy z předchozího případu může nyní rozšířit o další zajímavá pozorování, počínaje zjištěním, že v každé partii se tahy bílými figurkami střídají s tahy černými figurkami, a konče silným, ale stěží formulovatelným podezřením, že každá partie má jakýsi svůj „vnitřní řád“. Jako by se vybraná posloupnost „bílých“ tahů, stejně jako vybraná posloupnost „černých“ tahů, řídila zvláštní strategií, kterou nelze snadno vyložit ani přísnou kauzalitou, ani čistou (rozuměj slepou) náhodou. Je to vidět zejména na charakteru tahů v blízkosti dvou vyhraněných, vzájemně barevně inverzních typů koncových pozic (které my známe jako mat černému a mat bílému).

Zmíněné podezření stojí za pozornost. Jak se s ním vyrovná náš Badatel? Ten může pokračovat v zavádění dalších pojmů, ve vyhledávání nových zákonitostí a ve formulování složitějších teorií. Může však zkusit i něco zcela jiného, odvážnějšího: opřít se o dosud nepoužitý vysvětlující princip – princip účelovosti. Badatel ví, že sám tak často jedná, a napadne ho, že každou partii by bylo možno interpretovat jako souhru (či souboj) dvou skrytých subjektů s cílově zaměřeným chováním. Pojednou se mu všechny ty překvapivé pravidelnosti a pravděpodobnostní anomálie budou jevit jako jednoduché, samozřejmé a smysluplné.

Má si však myslet, že právě takováto interpretace odpovídá skutečnosti? On do zákulisí nevidí a nás, kteří o tom něco víme, se zeptat nemůže.