O mumiích a posledních věcech člověka

V ponurém únoru (všimněte si zvukomalby) uvádí Vesmír hned dva články vztahující se ke konci života. V měsíci, kdy se ledové kry noří pod hladinu kalných vod, nemá člověk daleko k tomu, aby po vzoru polských sousedů (po)nuril, tj. věšel hlavu (slovo jsme z polštiny převzali v 19. století). Ne nadarmo je slovanská Morana bohyní noci, zimy i smrti zároveň.

Vyjděme od samotného slova smrt. Jde o starobylé slovanské slovo, byť patrně souvisí s latinským mors. V praslovanském kmeni mer či, chcete-li, mr (s jerem) nepochybně cítíte souvislost s mříti, pozastavme se však u předpony s-. Vyvinula se zřejmě z indoevropského su, označujícího dobrost. Slovo tedy nejdřív znamenalo jen dobrou smrt, přirozenou (nikoli násilné zabití, úraz či skon při nemoci).

Podle V. Machka má být su příbuzno se zájmenem svůj, smrt by pak byla „své mření“ (tj. náležité, normální). Užití tohoto zájmena jako přívlastku dobré smrti lze zaznamenat v ruštině u Gogola (nikto iz zaporožcev ne umieral svojeju smertju) nebo v němčině (seines Todes sterben). Významovou paralelu najdeme ve francouzštině (mourir de sa bonne mort).

S lidskou touhou zajistit si dobrou smrt souvisí i eutanazie, viz článek R. Honzáka, Vesmír 80, 67, 2001/2. První část slova sice (asi pro podobnost s euforií) vyvolává představu nebývalé blaženosti, ve skutečnosti však řecké eu- znamenalo opět pouze dobrý. Dokonce i ř. euforos (doslova dobře se nesoucí) by se dalo přeložit spíš jako osvěžující než jako omámený, jak toto slovo cítíme dnes. Dobrá smrt s eutanazií mají tedy k sobě daleko nejen eticky, nýbrž i sémanticky.

Na požadavek dobré smrti volně navazuje dobré uctění památky zemřelého, mimo jiné i zachováním jeho podoby. Tendence mumifikovat výjimečné osobnosti se proplétá všemi kulturami, včetně ateistického socialistického bloku. Byť byla etymologie mauzoleí s humorem „odvozována“ od myšího oleje, sahá ve skutečnosti až k halikarnaskému vládci Mausolovi (to jen pro ilustraci všekulturní potřeby aplikovat tuto metodu).

Co je mumie? Podle J. Jungmanna jednak smola s kljm smjšená, jednak tělo mrtvé takovou smjšeninou potřené, usušené, neb ginak zachowané. Způsoby balzamování (balsamum – máta) se neomezují na vonnou bylinkovou mast či sůl (viz článek J. Kolmaše, Vesmír 80, 75, 2001/2). Slovo mumija pochází z arabštiny, kde vzniklo z mum – vosk. K nám doputovalo přes latinu a němčinu. Byť jsme domácích mumií neměli mnoho, disponujeme jimi v lidových rčeních: vysušený jak mumie (hubený), chodit jako mumie (bez zájmu, netečně), mumifikovaný sociální organizmus (nedotčený vývojem), byrokratická či politická mumie (stačí se porozhlédnout). Spacák-mumie ovšem (bohužel) trvalou vysušeností netrpí a byť vývojem vskutku téměř nedotčen, k svému jménu přišel úplně jinak – totiž díky tvarové podobnosti se sarkofágem (krytem mumií egyptských). Podobnost je však vzhledem k účelu zmíněné lůžkoviny velmi nebezpečná (sarx – maso, fagos – žeroucí). Tyto vlastnosti naštěstí míval jen sarkofág z maloasijského vápence, který s mumiemi neměl nic společného, naopak pokrýval (a rozkládal) tlející těla.

Zmiňme ještě staré slovanské slovo rakev (původně raka či rakva). Lze tušit předslovanský vývoj přesmykem z lat. arca – schránka (od arcere – zavírat). Podstatně větší, leč rovněž dobře uzavřenou schránou byla archa (Noemova). A nakonec nám tu zbylo související slovo arkánum (tajemství) neboli „to, co je uzavřeno“. Tajemstvím by otázky života a smrti alespoň do jisté míry měly zůstat. Při putování za původem termínů jsme stanuli před otázkou posvátnosti života. Na ni však již ve slovníku odpověď nenajdeme.