Nesmrtelnost a chemie

Podle indonéského mýtu bylo nebe na počátku světa tak nízko nad zemí, že Stvořitel spouštěl lidem své dary na provaze. Stalo se, že jednoho dne poslal kámen, ale lidé dar odmítli: „Co bychom s tím kamenem dělali? Dej nám něco jiného!“ Po nějaké době se na provaze snesl k zemi banán, což pozemšťané nadšeně uvítali. Nato se však shůry ozvalo: „Protože jste si zvolili banán, bude váš život podobný jeho životu. Když banánovník vyrazí nový stvol, rodičovský kmen umírá; tak i vy zemřete a vaše děti přijdou na vaše místo. Kdybyste si byli vybrali kámen, váš život by byl jako život kamene, neměnný a nesmrtelný.“

Mýty o nesmrtelnosti

Odborníci na srovnávací mytologii upozorňují, že podle většiny mýtů byli první lidé nesmrtelní, ale jen v nemnoha případech se smrt objevila jako trest za přestoupení božského zákazu, jak je tomu ve Starém zákoně. Častější je, že se smrtelnost stala osudem lidí v důsledku jejich hlouposti, jako cena za nerozumný či nepředložený čin. V Melanésii se vyprávělo, že první lidé čas od času svlékali kůži, a tím znovu omládli. Přihodilo se však, že se jakási stará žena vrátila takto omlazená domů a nepoznalo ji její vlastní dítě. Aby ho uklidnila, navlékla si opět starou kůži, a od těch dob jsou lidé smrtelní.

Dalo by se pokračovat v mýtech, například o Gilgamešovi, kdy se ve vyprávění objevuje motiv hada, tentokrát v opačném pojetí. Tím, že pozře rostlinu nesmrtelnosti, kterou hrdina eposu na chvíli odložil, stane se had nesmrtelným, což se projevuje tím, že svléká kůži. Motiv nesmrtelnosti jako touha změnit nevyhnutelné provází lidstvo od nepaměti. A právě mýty živily jiskru naděje, že by snad přece jen šlo konec života nějak oddálit, nebo dokonce zvítězit nad smrtí a stát se nesmrtelným.

V tomto směru vynikla starověká Čína, kde se zrodila vyprávění o Nesmrtelných. Můžeme je psát s velkým začátečním písmenem, protože se jimi často myslí určití lidé. Vyprávění o nich se tradují již od konce 1. tisíciletí př. n. l. a rozšířila se v prvních staletích po počátku letopočtu. Z pozdější doby jsou známy Úplné životopisy Nesmrtelných (Lie sien čchüan čuan), jejichž autorství se připisuje neznámému adeptovi alchymie. Otázkou bylo jak nesmrtelnosti dosáhnout. Zdánlivě se nabízelo více možností, ale podívejme se jen na ty chemické, přesněji řečeno alchymistické. Právě ve staré Číně a do jisté míry v Indii měla alchymie nesmrtelnost jako hlavní cíl. Všude jinde se zabývala spíš transmutací kovů, jejímž cílem bylo vyrobit zlato z méně ušlechtilých kovů s využitím jednoduchých chemických nebo metalurgických postupů. Občas se sice i mimo Čínu mihl textem Elixír života, ale nebyl jediným a obvykle ani hlavním cílem.

Za nejpovolanějšího průvodce starověkou čínskou alchymií se dnes pokládá učený mistr Ke Chung (asi 280–340 n. l.), jehož kniha Pao-pchu c’ (Mistr přidržující se prostoty) je encyklopedií taoistické přírodovědy. Jedenáctá kapitola tohoto díla je nadepsána Lékopis Nesmrtelných. Hned na začátku čteme: „Lékařství nejvyššího typu přivádí lidské tělo k vyrovnanosti a prodlužuje život, takže lidé vystupují a stávají se bohy v nebi, vznášejí se vzduchem nahoru i dolů a mají všechny duchy ve svých službách.“ Až do tohoto okamžiku to zní slibně, zato další text je trochu zarážející: „Jejich těla se pokrývají peřím a narůstají jim křídla,“ což nemusí být příjemné, ale není to ještě nejhorší. V jiné části téže knihy Ke Chung píše, jak je možné poznat Nesmrtelné. Podle něj to jde tehdy, když mají čtvercové oči, což je nejčastější příznak, nebo jim mohou z vršku hlavy vyrůstat uši, mohou letět na bílém jeřábovi, cestovat na draku, ovšem také mohou mít tělo pokryté šupinami, či dokonce hadí hlavu. Nyní si všimněme pokusů dosáhnout nesmrtelnosti chemickou cestou. Studujeme-li Ke Chungovu knihu, snadno postřehneme, že se tato cesta rozdvojuje. Vydejme se po první z jejích větví.

Rostlinné lektvary

„Je možné kousat rozličné produkty,“ jichž bylo pět druhů a patřily mezi ně mimo jiné různé houby a lišejníky. Jestliže si připomeneme Ke Chungův popis příznaků svědčících o nabývání nesmrtelnosti (lehkost, pocit vznášení), nebudeme daleko od pravdy, když prohlásíme, že to jsou pocity provázející otravu některými drogami. Líčení nesmrtelnosti nás tak vrací do ještě vzdálenější minulosti – slyšíme za ním ozvěnu šamanských bubnů, jejichž majitelé se pod vlivem různých rostlinných preparátů dostávali do transu, aby potom svému okolí přinášeli poselství z nebes nebo podsvětí. To tedy byla první z chemických cest k nesmrtelnosti, která vycházela z požívání především rostlinných preparátů.

Podle Ke Chunga slavily tyto postupy nemalé úspěchy, když jakýsi Čao Tchuo-c’ poté, co užíval dvacet let skořici, dokázal za den ujít pět set mil a mohl zvednout tisíc liber. Jen jeho chodidla porostla chlupy. Lin C’-ming užíval jedenáct let pcháč, načež jeho uši narostly pět palců do délky, ale zato on sám měl tělo tak lehké, že létalo. Dlouhodobé požívání chřestu se projevilo tím, že Tu C’-wej měl sto třicet synů s osmdesáti konkubínami a dokázal za den ujít tři sta mil. Někdy se doporučovaly složitější směsi, elixíry. Tak Kchang-feng c’ radil smíchat krev nevylíhnutého kuřete z vejce jeřába se šťávou z oměje šalamounku. Podle Ke Chunga stačí prý vzít tohoto elixíru na špičku nože a „váš život se prodlouží o sto let“, větší dávka ho má dokonce prodloužit o tisíc let, což je vzhledem k přítomnosti akonitinu v tomto preparátu přinejmenším na pováženou.

Některé preparáty měly být až překvapivě jednoduché. Za časů císaře Čchenga z dynastie Chan prý lovci v horách Čung-nan zahlédli nahou lidskou bytost zahalenou jen dlouhými vlasy. Když ji po nějaké době konečně chytili, zjistili, že jde o ženu. Vyprávěla jim, že byla původně konkubínou vládce státu Čchin. Když zemi přepadli útočníci z východu a král se vzdal, ona sama uprchla do hor. Bloudila tam, a když se ocitla na pokraji smrti hladem, jakýsi starý muž ji naučil živit se jehličím a semeny borovice. Nejdřív jí to připadalo hořké, ale časem si zvykla, a později nejen že už neměla hlad ani žízeň, ale v zimě ji nesužoval chlad, v létě horko. Propočítání všech údajů nasvědčovalo tomu, že tato konkubína ze státu Čchin byla v době, kdy ji chytili, stará přes dvě stě let. Když ji přivedli ke dvoru císaře Čchenga, začali jí dávat běžné potraviny obsahující škrob. Několik dní bylo ženě špatně, ale posléze začala přece jenom jíst. Po dvou letech jí počaly vypadávat vlasy, zestárla a brzy zemřela. Jak dodává Ke Chung, kdyby ji nechytili, patrně by se stala Nesmrtelnou.

Čínská alchymie

Zatímco předchozí cesty k nesmrtelnosti se spíš dají zařadit do toxikologie, existuje ještě druhá skupina postupů, o níž Ke Chung napsal: „Na vrcholku lékopisu nesmrtelných stojí rumělka. Na druhém místě je zlato...“ Teprve na čtvrtém jsou známé houby a lišejníky, a na osmém realgar (sulfid arzenu AsS). Sloučeniny arzenu nechme stranou a podívejme se na vrchol této stupnice. Proč právě rumělka? Odpověď na tuto otázku je obtížnější a je vhodné do ní zahrnout i látku z druhého stupně lékopisu, totiž zlato.

• Nesmrtelnost zlata. Zlato bylo patrně nejstarším známým kovem a zároveň na sebe upozorňovalo mimořádnou stálostí. Až do objevu lučavky královské, jenž se odehrál někdy ve 14. století v Evropě, nebyl znám způsob jak zlato změnit. Tím se míní jeho přeměna v nějakou sloučeninu, při které zmizí jeho kovový vzhled. Zlato bylo prostě nesmrtelné.

  Odtud už byl jen krůček k alchymii, jak to zaznamenal kronikář S’-ma Čchien (163–85 př. n. l.) ve svých Zápiscích historika (Š’ ťi), když líčil osudy Li Šao-ťüna, jednoho z prvních známých alchymistů na císařském dvoře. Ten prý takto promluvil k císaři: „Musíte přinést oběť Peci, a potom budou duchové přítomni; když budou duchové přítomni, může být prášek rumělky proměněn ve zlato; když bude zlato vyrobeno, může se použít k výrobě nádob na jídlo a pití, a tím prodloužit váš život....“ Specifikem čínské alchymie bylo, že právě jen uměle vyrobené zlato zaručovalo nesmrtelnost. Zbývá však ještě najít důvod, proč se při výrobě takového zlata doporučovalo vycházet zrovna z rumělky (HgS).

• Rumělka symbolem života. Nabízejí se jen dohady čerpající z poznatků o různých starých kulturách. Rumělka se nachází v přírodě jako minerál červené barvy a sloužila skutečně jako barevný pigment. Běžnější byly v tomto ohledu červené okry, pigmenty na bázi oxidu železitého – rumělka byla vzácnější, ve starověku se dokonce posílala do Říma v zapečetěných nádobách. Z mladší doby kamenné pocházejí pohřby, kdy pod mrtvým tělem a kolem něj byl nasypán červený pigment. Soudí se, že měl představovat krev, neboť ta je vcelku jasným symbolem života. Zdá se, že právě pro tuto symboliku měla výroba zlata vycházet z rumělky. Rumělka barvy krve (života) měla být proměněna v umělé zlato, jež mělo život prodloužit, v lepším případě až na neomezenou dobu.

Snahy čínských alchymistů se dají posuzovat různě, ale jsou zajímavé i pro dějiny vědy. Právě tím, že se čínští alchymisté tak usilovně pokoušeli o chemickou přeměnu rumělky, objevili některé docela zajímavé reakce. Sluší se předeslat, že někdy zkomplikovali pátrání dnešním historikům vědy. Výraznou vlastností rumělky je její velmi malá rozpustnost ve vodě. Taková vlastnost nevadila, pokud příprava elixíru spočívala spíš v metalurgických technikách, tedy v tavení. Horší to bylo s reakcemi ve vodním prostředí – nezbývalo než se pokusit tuto sloučeninu nějak převést do roztoku.

Rozpouštění zlata a rumělky po čínsku

I s rozpouštěním si čínští alchymisté dokázali poradit, jak dokládá pozoruhodný text nadepsaný San­š’­liou šuej fa (Třicet šest způsobů jak převést tuhé látky do roztoku). Dnes se soudí, že toto anonymní dílo, patřící do taoistického kánonu Tao Cang vznikalo postupně asi od 2. stol. př. n. l. a dnešní podobu získalo až v 6. stol. n. l. Rozhodně už Ke Chung znal některé z těchto návodů, jichž je v dnešní verzi celkem dvaačtyřicet. Co všechno převáděli čínští alchymisté a řemeslníci do roztoku? Výčet látek je skutečně pestrý: realgar, orpiment, azurit, magnetit, síru, křemen, ametyst, stříbro, olovo a samozřejmě i rumělku. Základním principem řady postupů uvedených v tomto manuálu je současné použití dusičnanu draselného a octa, kdy dusičnan draselný působil jako oxidační činidlo a ocet pak vytvářel slabě kyselé prostředí. Tím vlastně Číňané obešli velmi primitivním, ale funkčním způsobem použití minerálních kyselin. Připomeňme si, že starověká Čína neznala silné minerální kyseliny, sírovou, dusičnou nebo chlorovodíkovou. Znala jen vinný ocet, což je zředěná kyselina octová náležející mezi slabé kyseliny. Zároveň jsou tyto postupy jedním z prvních dokladů toho, že Číňané znali dusičnan draselný, což má význam pro datování objevu černého střelného prachu. Samozřejmě že za uvedených experimentálních podmínek probíhaly všechny reakce velmi pomalu, jak to ostatně uvidíme z návodů. Zmiňme se alespoň o dvou z nich:

• Rozpouštění olova: „2 ťiny [1 ťin = 600 g] olověných hoblin smíchané se 4 liangy [1 liang = 37 g] sanytru [dusičnanu draselného], zapečetěné v bambusové trubce jako v předchozích [návodech] a vložené do octa vytvoří za 100 dní vodní roztok.“ Zajímavostí je, že se používala bambusová trubka, k jejímuž obsahu ocet postupně difundoval. ¹⁾
• Rozpouštění rumělky vyžadovalo více ingrediencí: „1 ťin rumělky s přídavkem 2 liangů síranu měďnatého a 4 liangů sanytru, to vše zapečetěno lakem uvnitř čerstvě uříznuté bambusové trubky a ponořeno do octa, vytvoří vodní roztok za 30 dní.“ ²⁾ Úloha síranu měďnatého není jasná, historik čínské vědy J. Needham soudí, že zřejmě sloužil jako katalyzátor. Další studium rumělky ukázalo, že jde o sloučeninu opravdu málo reaktivní, která vzdoruje účinku většiny kyselin – nereaguje s vroucí zředěnou kyselinou dusičnou, a dokonce ani s lučavkou královskou. Podstatné však je, že selhal i Needhamův pokus o rozpuštění rumělky podle čínského návodu. Přitom je známo, že citovaný receptář je velmi spolehlivý, Číňanům se rozpouštění rumělky podle tohoto návodu dařilo. Po rozsáhlé experimentální studii došel J. Needham k závěru, že rozhodující pro rozpouštění byly nečistoty v dusičnanu draselném, který používali Číňané. Nejpravděpodobnější z nich je chlorid draselný. Měďnaté kationty z modré skalice katalyzují oxidaci chloridových aniontů na chlor, a teprve ten reaguje se sulfidem rtuťnatým. Podobně působí i jodidy. ³⁾

Poučení z této příhody? Především, že se nejednomu starému textu dá opravdu věřit, ale nesmí se zapomínat na to, že dávní experimentátoři nepoužívali chemikálie takové čistoty, jaká je dnes v laboratořích běžná.

Tím však analýza tohoto textu neskončila, protože experimenty ukázaly, že příslušná reakce vyžaduje kyselinu octovou ve větší koncentraci, než je osmiprocentní ocet. Měli Číňané takovou kyselinu? Citovaný receptář se o octu nijak nevyjadřuje, takže nezbývá než dohad. Už ve staré Číně dokázali připravovat koncentrovanější roztoky alkoholu vymrazováním z obilného kvasu. Přitom tuhne voda a zůstává stále koncentrovanější roztok alkoholu. Totéž je možné provést s octem, ale lze dosáhnout maximálně koncentrace 60 % (hmotnostních). Tato koncentrace však stačí k tomu, aby se rumělka rozpouštěla, samozřejmě velmi pomalu, což však správnost návodu nepopírá. Právě tento návod se současně pokládá za nepřímý důkaz toho, že Číňané opravdu dokázali koncetrovat kyselinu octovou.

Ohnivé lékařství

Čínská alchymie prošla dlouhou cestu, na jejímž počátku byly sny o nesmrtelnosti. Ty se nenaplnily, ale alchymisté při svých nesčetných pokusech, svým bádáním metodou pokusů a omylů, poznávali vlastnosti různých látek. Někdy tyto poznatky postupně přešly do praxe řemeslníků, většinou se však hromadily jako jakýsi základ poznání. Jeho čas přišel až o mnoho staletí později, když vznikala chemie. Už v dávných dobách se ale čínským alchymistům občas podařilo něco mimořádného, čímž máme na mysli především objev černého střelného prachu. Jednu jeho složku, dusičnan draselný, studovali z různých hledisek po velmi dlouhou dobu. I černý střelný prach vznikal v souvislosti s medicínským laborováním, neváhejme říci, že v souvislosti s nesmrtelností. Jeho název chuo jao se dá volně přeložit jako ohnivý medikament.

Nesmrtelnost byla a je něčím mimořádným. Alchymisté přistupovali ke každé činnosti jako k rituálu, tím spíš pak k pokusům o dosažení tak vysokého cíle. Ač jejich snahy ztroskotaly a sotva kdo je bude napodobovat, může k nám Ke Chung promluvit i dnes, nikoli však o podstatě chemických reakcí: „Ti, kdo se chtějí stát pozemskými Nesmrtelnými, musí učinit v nepřetržité řadě tři sta dobrých skutků. Ti, kdo chtějí být nebeskými Nesmrtelnými, jich musí vykonat dvanáct set. Jestliže po vykonání jedenácti set devadesáti devíti spáchá dotyčný jediný špatný čin, všechny předchozí jsou ztraceny a musí se začít nanovo.“