Aktuální číslo:

2018/11

Téma měsíce:

Psychosomatika

Habermas o liberální eugenice

Morální odpovědnost a způsob jak rozumět sobě samému
 |  5. 12. 2001
 |  Vesmír 80, 672, 2001/12

Otázku etiky lidského rodu dnes nastolují nejen diskuse o lidských právech, ale také to, co lze nazvat výzkumem spotřebovávajícím lidská embrya a co Jürgen Habermas charakterizuje lapidárně jako instrumentalizaci člověka.

Podle toho, jak se zachází s lidským životem předtím, než si člověk uvědomí svou osobnost (popř. podle toho, jak se nakládá s člověkem po smrti), vnímáme sami sebe jako morální osobu, příslušníka lidského rodu. Tím je dáno to, co se rozumí lidstvím. Způsob zacházení s životem se podílí na tvorbě lidské etiky, ovlivňuje otázky, jimiž se tážeme po lidských právech a rozumné morálce. Manipulace s lidskými embryi by mohla mít na etiku prostředí silný vliv. Jak by se příští generace vyrovnaly s tím, že by o nich rozhodovaly zásahy genetických manipulátorů? Kam by se podělo sebevědomí člověka a jeho morální odpovědnost, kdyby už člověk nemohl sám sebe chápat jako autora svého způsobu života, a tedy by vlastně ani nemohl být vyzván k odpovědnosti? Chápal by sám sebe i nadále jako bytost, pro kterou platí normy?

Manipulace s „předpersonálním“ životem, to není klinická praxe jako péče o jedince, komunikace s ním. Instrumentálně pojaté genetické zásahy však nelze chápat jako projevy osob, ke kterým se pacient, tedy postižený, může postavit jako oslovený. Praxe genetických zásahů mění jak vztah mezi lékařem a pacientem, tak vztah mezi rodiči a dětmi.

Eugenická sebetransformace podkopává naše normativně strukturované životní formy, kulturní tradice a vzdělávací procesy, které se rozvíjejí, jak říká Habermas, v prostředí otázky a odpovědi. Genetické programy odpověď neočekávají – prostě nepustí ty, kteří se teprve mají narodit, ke slovu. (V laboratoři se ostatně o narození dítěte neusiluje.) Povědomí o této praxi zacházení s lidským předpersonálním životem jako se součástí běžného každodenního života ohrožuje naše normativní porozumění sobě samému. Hrozí nám nejen ztráta citlivosti pohledu na lidskou přirozenost – mohlo by to pozměnit samotný způsob našeho života, varuje Habermas.

Nelze se proto vyhnout otázce, jak věcná manipulace s předpersonálním životem (jako zbožím, o kterém lze uvažovat, ba které lze vážit) ovlivní nejen naši schopnost či možnost být sám sebou, ale i náš přirozený vztah k druhým. Budeme potom ještě moci rozumět sami sobě jako autorům svého života, kteří se setkávají s ostatními lidmi bez výjimky jako se sobě rovnými? Podle Habermase tu běží o dva podstatné etické předpoklady k tomu, aby lidstvo morálně porozumělo samo sobě. Jsou to základy morálního společenství, které požaduje rovnost svých členů a solidární odpovědnost za všechny. V tomto společenství máme jednat tak, jak odpovídá povaze morálky. „Ale proč bychom měli chtít být morální?“ ptá se Habermas, „když se do naší identity jako příslušníka lidského rodu mlčky vloudila biotechnika? Zhodnocení morálky jako celku není morální, nýbrž etický, resp. rodově etický problém.“ Odpověď zní: „Protože život v morálním vakuu – v takové životní formě, která by neznala ani morální cynizmus – by nestál za to, aby byl žit.“

Život potřebuje lidské teplo, něco, pro co lze žít, důstojnost, porozumění a kdovíco ještě. Kdyby lidmi obývaný svět byl zcela zbaven morálních ohledů, žil by člověk bez viny, bez povinností, bez výčitek, ale také bez odpuštění. Jak prožíváme morální rozměr dnešní doby? Přechod k tolerantnímu světonázorovému pluralizmu byl urychlen tím, že religiózní a metafyzické obrazy světa pozbyly všeobecnou platnost. Přesto nežijeme v morálním vakuu, nestali jsme se ani chladnými cyniky, ani lhostejnými relativisty, protože jsme se i nadále drželi (chtěli se držet) binárního kódu pravdivých a nepravdivých soudů. Přestavěli jsme praktiky přirozeného světa a politického společenství na premisy rozumné morálky a lidských práv, protože obojí umožňuje společnou základnu lidsky důstojné existence i při rozdílných světových názorech.

Habermasovy úvahy budí otázku: Stačí konstatovat, že se držíme binárního kódu? Není třeba se ptát jak to, že bereme řeč vážně a že nás spojuje přes hranice generací i kultur? Kde to má své hranice? Souvisí to s aktuální otázkou, kde jsou meze války, kultury, terorizmu? Naléhavost této otázky zesílilo historické novum – biologické zbraně v rukou civilních sdružení či partyzánských skupin útočících proti civilistům.

Čím vlastně začala válka proti životu? Distribucí antraxu do měst? Nebo už dříve hříchy ekologickými, možná i ekonomickými? Jaké budou osudy užitých biologických zbraní a jakým znečištěním a jakými mutacemi bude „ožívat“ životní prostředí v příštích letech? 1)

Poznámky

1) Podle: J. Habermas, Die Selbstinstrumentalisierung des Menschen und ihre Schrittmacher, Süddeutsche Zeitung č. 213, s. 15, 2001

Ke stažení

O autorovi

Zdeněk Vyšohlíd

 

Doporučujeme

Závan kance

Závan kance

Oldřich Lapčík  |  5. 11. 2018
Možná jste to už také zažili. Maso máte od osvědčeného řezníka, vypadalo dobře, určitě bylo čerstvé. Tak proč, u všech všudy, přes vložené...
Je psychosomatika obchod s deštěm?

Je psychosomatika obchod s deštěm?

Vladislav Chvála  |  5. 11. 2018
Nedávné kauzy pochybných léčebných praktik, které zveřejnila Česká televize, rozbouřila odbornou i laickou veřejnost. Jsou všechny ty pokusy...
Hlubokomořské pytlíky vody

Hlubokomořské pytlíky vody uzamčeno

Adam Petrusek, Zuzana Musilová  |  5. 11. 2018
Jak jsou některé rostliny, ryby, žraloci a korýši schopni přežít několik kilometrů pod hladinou oceánů – v hloubce, kde je teplota vody velmi...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné